Přinášíme vám ukázku z knihy Třešně v rumu,
kterou vydalo nakladatelství Cosmopolis.

FB status 4. 7. 2019, offline verze
A máme tu další díl samizdatového vydání #tresnevrumu, a přidáváme volume. Doposud jsem zatajila, že naše výprava je početnější než 1 + 1. Když se rozkřiklo, že bude legrace, přidalo se k naší nesourodé dvojici šest dalších úplně sourodých českých penzistů. Jeden z nich, říkejme mu třeba Svatoslav, oblažuje skupinu od začátku svou chorobnou šetrností. Díky Sváťovi jsme třeba všichni ušetřili 500 korun. Sice jsme kvůli tomu museli busem do Vídně, odsud do Istanbulu, a pak teprve do Havany… Ale pro slevu nesmí být člověk líný jít světa kraj. No. Tak tomuhle člověku dneska ukradli v autobuse šrajtofli, a to s úplně všema penězma. Naštěstí mu děda hned vysvětlil, že je to naprostá výjimka, neb na Kubě je nulová kriminalita. A strávit načatý večer zhruba tříhodinovým výslechem na kubánský fízlárně, to fakt nechceš. Ale jen jednu jedinou věc nechceš ještě o trochu víc. Aby se ti děda svěřil, že začíná koketovat s myšlenkou nudismu, a že ho škrtí trenky, jak na těle, tak na duši (!). A začal to okamžitě praktikovat. Zatím v rámci pokoje, nevím, jak se naked man rádius bude zvětšovat. Řeším to tak, že jsem začala chlastat už ráno.

Sváťa Pýchů a jeho úžasná žena Jitka se s mými prarodiči seznámili už dávno. Jedna z dědových dcer, tedy moje teta, kdysi chodila s jejich synem. Těm to sice nevyšlo, ale přátelství čtveřice rodičů zůstalo. Taky už mají jednu společnou dobrodružnou výpravu za sebou. Před deseti lety byli měsíc a půl v Kanadě a na Aljašce. Historek si přivezli nepočítaně, ale moje nejoblíbenější je, jak Sváťa s dědou lovili lososy holýma rukama. Protože děda je lovec a Sváťa držgrešle, aktivita, při které se snažíte lapit něco velkého a mrštného, což je navíc ještě zadarmo, pro ně dva byla přímo dokonalá.
Štěstí bylo tenkrát asi trochu unavené, protože sedlo i na dědu. Hrábl pod hladinu a v tu ránu třímal lososa nad hlavou.
Když ho pak babi s Jitkou porcovaly (lososa, ne dědu), ukázalo se, že to nebyl jen tak ledajaký kousek. Pod kůží měl totiž čip, prostřednictvím kterého biologové sledují migraci rybích hejn. Jsem naší babi docela vděčná, že blikající ampuli tenkrát hodila zpátky do řeky a zabránila tak dalšímu plánovanému poťouchlému žertíku. Totiž, že děda chtěl čip dovézt domů a hodit ho do Vltavy, ať si mají vědátoři s čím lámat hlavu. Byl to nakonec tedy takový kanadský žertík ve stádiu pokusu.
Ohledně Kuby zafungovala nějaká prapodivná telepatie. Děda o ní začal mluvit, načež já jsem kývla na to, že spolu pojedeme. Ani ne týden na to ale Sváťa napsal dědovi mail, ve kterém shodou okolností zmiňuje, že cestu na Kubu spolu se skupinou svých kamarádů zvažujou. Když mi to děda nadšeně oznamoval, šly na mě mrákoty. „Tak nejen, že pojedu s jedním dědkem. Ono jich bude, ty vole, sedm,“ běželo mi hlavou. Zkusila jsem nahodit, že by teda mohl jet s nima sám, ale to ho zasmušilo a řekl, že na to by se asi necítil, jet s úplně cizíma lidma, že se bojí, jestli mu to Sváťa nenabídl tak trochu ze slušnosti. V tu chvíli jsem se teprve začala skutečně obávat, co bude dál. Dědu zvládnu, ale měla jsem za to, že v klidu naplánuju cestu i přesuny po svém a že mi do toho nikdo nebude kecat. A teď jsem se musela dohodnout s dalšíma šesti lidma. Z nichž mimochodem většina se zná ze sborovny, protože jsou to současní a bývalí učitelé. Já sama pocházím z učitelské rodiny, proto vím, co to je za peklo. Začala jsem si stranou odkládat peníze na alkohol, protože mi bylo jasné, že jeho spotřeba bude při této cestě obrovská.
Cestuju docela dost a jsem poměrně analytický typ, takže než někam jedu, nejdřív pár dní googlím, porovnávám, hledám nejkratší lety, většinou takový kompromis délka versus cena. Vytáhnu si pak nějaké tři varianty, ty nahodím do mailu, připíšu k nim jak výhody, tak i nevýhody, a rozešlu to spolucestujícím. Společně pak vybereme jeden scénář a podle toho jedeme. Všichni jsou šťastný. Do téhle mé do dokonalosti vybroušené cestovatelské taktiky hodil již druhý den Sváťa pumelici s tím, že viděl někde výhodné letenky a rovnou je koupil. Chtělo se mi autisticky kvílet. Polkla jsem to a poslali jsme mu peníze. Že to budou laciné letenky, na to jsme se v jeho případě mohli spolehnout. Stály patnáct tisíc. Co bylo k letenkám jako bonus, bylo to, že proletíme doslova světa kraj. Přesněji řečeno zhruba půlku zeměkoule.
Jediné, co Sváťovi zůstalo v hlavě z našich požadavků, bylo: „Nechceme letět přes Toronto.“ Dovětek s přáním „poleťme přímo Praha – Havana“, už nikdo nezachytil. Čekal nás tedy následující spoj. Z Prahy do Vídně autobusem, s Austrian Airlines z Vídně do Istanbulu, tam noční přestup k Turkish Airlines a let Istanbul – Havana. Celé to mělo trvat zhruba šestatřicet hodin. Když se děda domákl, že Istanbul je v Turecku, nebyl rád. Nesnáší totiž muslimy. Začal malovat černé scénáře takových rozměrů, že proti nim by se 11. září dalo popsat jako takové lehce pokažené dopoledne.
Definitivně mi došlo, že tohle bude ještě veliká prča.

———————

Prolistujte si celou ukázku.

———————

O autorce

Michaela Janečková vystudovala žurnalistiku na Karlově univerzitě a nyní pracuje jako novinářka. S psaním začínala jako redaktorka Lidových novin, ve kterých rozkrývala například podhoubí tuzemské extrémní pravice. Informace z jejích článků přispěly k odsouzení takzvaných žhářů z Vítkova. Poté vyměnila tužku za mikrofon a přešla do České televize, kde za ekonomickou redakci točí už více než deset let reportáže pro Události a edituje pořad Byznys ČT24. Příležitostně spolupracuje s Deníkem N a magazínem Forbes. Ale kdyby to šlo, nejraději by se jenom proháněla na koni po lesích a střílela z luku.

Zdroj informací: Cosmopolis

Nakladatelský dům Grada, největší vydavatel odborné literatury, rozšířil v roce 2015 své portfolio o značku Cosmopolis. Tato značka vám přináší kvalitní světovou a českou beletrii. Nabízí všem čtenářům ty nejlepší knihy z celého světa, strhující příběhy, napínavá dramata, ale i romantiku a zábavu.

Související knihy

Janečková, Michaela

Cosmopolis, 2022