Kate Mosse přišla po Labyrintu s další knihou, ve které protíná osudy dvou rozdílných žen. Sedmnáctileté Léonie Vernierové, která žila před sto lety v Paříži s bratrem Anatolem a matkou Marguerite, a Meredith Martinové, moderní dívky, jež se snaží získat informace o svých předcích.  V Hrobce, která vyšla pod nakladatelstvím BB/art, autorka jemně splétá fikci a fakta tak, aby dokázala vytvořit silný příběh, který svého čtenáře pohltí. Kniha se počtem stránek téměř úspěšně dotahuje na číslo šesti set, a přitom nemá jedinou pasáž, která by nudila.

Domaine de la Cade. Toto panství změnilo život Léonie poté, co sem po zběsilém a nevysvětleném úprku z Paříže přijela se svým bratrem. Staré místo je opředeno legendami a pověstmi, které hovoří o postavě ďábla. I když Léonie zpočátku nevěří na nadpřirozené síly, díky příteli Baillardovi odhaluje děsivé skutečnosti, které její vírou otřesou. Léonie však zjišťuje i něco jiného. Velkou moc nemají jen tajemné přízraky, ale také lidská zloba.

Ve stejný den v jiném století přijíždí do hotelu Domaine de la Cade Meredith Martinová. Američanka, která píše knihu o Claudu Debussym. Ve Francii hodlá navštívit místa, která jsou s ním spojena, a současně také zapátrat po historii své rodiny. Po několika záhadných událostech dorazí do hotelu s balíčkem tarotových karet v rukách, se spoustou nezodpovězených otázek a s přeludy minulosti za sebou. Pronásledují ji oči, tušení, nebo snad je to jen pocit a Meredith propadá strachu z rodinné choroby? Přitom však nepřestává pátrat po starých tajemstvích…

Jak už z obsahu knihy vyplývá, Hrobka vypráví příběhy minulosti a přítomnosti, které se vzájemně proplétají a navazují na sebe. I když slibuje témata, jako jsou duchové, nebo snad dokonce ďábel, příběh je o něčem zcela jiném. Hlavní linku tvoří zoufalá snaha milenců žít šťastný a spokojený život. A jsou to právě lidé kolem nich a jejich vnitřní démoni, kteří při čtení vyvolávají ten lezavý chlad. Ďábel, duše a hudba, to vše jen dokresluje atmosféru kolem.

Většina prostoru Hrobky je věnována Léonii, Anatolovi a jejich tetě Isoldě. Toto devatenácté století je důkladně rozpracované do nejmenšího detailu. I jeho příběh je mnohem napínavější a zajímavější než potíže Meredith. Současnost je na úkor minulosti osekána na nejvyšší možnou míru, a tak je Meredith zběsile hnána z jedné příhody do druhé, aby všechno stihla, a závěr dost sráží rychlé objasnění situace a náhlé pochopení. Kontrastuje to s pomalými krůčky Léonie a podrobností jejího světa.

Silnou stránkou knihy je její zpracování. Prostřednictvím Meredith se ohlíží zpětně na příběh, který se už udál, a proto čtenář ví, co se vlastně na Domaine de la Cade milencům stane. Neví ale jak, proč a kdy. O to poutavější je pak jejich část. Navíc Kate Mosse nabízí spoustu prostoru pro vlastní dohady a interpretaci. Určité problémy nejdříve zlehka naznačuje a tím víří představivost a zvědavost. Postupně přidává další a další informace a nakonec přichází jednoznačné vysvětlení.

Na druhou stranu, co se autorce hodně nepovedlo, je zobrazení starých příšer, které vypadají, jako by jí došla fantazie. Není nic fádnějšího a méně děsivého, než cosi chlupatého s kopyty a duchové v kápích. Pečlivě vybudovaná atmosféra z pocitů, strachu a předzvěstí hrozby tím dost ztrácí. Veškerá příprava na finále byla mnohem zajímavější než finále samotné. Zde Kate Mosse nedokázala udržet laťku, kterou měla po celou dobu nastavenou. I tak se ale stále jedná o velmi nadprůměrný zážitek.

Hrobka je totiž velmi inteligentní, kvalitní a propracovaná kniha, která stojí za pozornost. Při jejím čtení budete mít nervy napnuté jako struny. Chybí pak už jen zahrát něco v té mollové stupnici….

Ukázka z knihy

Vykročil jsem k němu, ale okamžitě se na mne vrhli, vichr, který mě zaháněl zpátky, kvílení a skučení, hrůzostrašná melodie, mohu-li to tak nazvat, a přitom se zdálo, že jsou jak uvnitř mé hlavy, tak vně. Tyto vibrace ve mně vyvolávají strach, že se zřítí samotné zdi i střecha hrobky.

Sebral jsem veškerou sílu a vrhl jsem se doprostřed čtverce, tak jako se tonoucí v zoufalství chytá břehu. V té chvíli po mně skočil jediný tvor, nesporně ďábel, avšak stejně neviditelný jako jeho pekelní druhové. Cítil jsem nadpřirozené spáry na šíji a drápy na zádech, cítil jsem jejich rybí dech na vlastní kůži, a přece nikde nezůstala jediná stopa. (str. 206)

Související knihy

Mosse, Kate

BB/art, 2008