Přečtěte si předchozí díl!

Byla první den v práci. Tu práci dostala docela snadno, ale o to horší pak bylo v ní vydržet. Velká aréna a ona jako poskok se vznešeným názvem runner, většinu času nevěděla, co má dělat a proč, a jenom tak stála v kiosku s rychlým občerstvením a usmívala se jako debil.
Když tam byla poprvé, dostala černou košili a zástěru a na krk jakousi čipovou kartu na otevírání dveří (nevěděla ovšem, jakých a proč by je měla zrovna ona otevírat) a potom dostala za úkol přesunout plastové láhve s minerálkou z jedné ledničky do druhé. Snažila se pracovat rychle a efektivně, než pochopila, že musí pracovat pomalu, protože brzo nebylo co dělat, a tak jí její nadřízená poručila přesunout je z té druhé ledničky do třetí.
Další činnost, kterou Laura mohla dělat, bylo utírat fleky a špínu z pultu, ledniček a občas i ze zdí. A když bylo hotovo, bylo načase začít znovu.
Ten první den nepochopila, proč tam vůbec byla. Proč ji vůbec zaměstnali a proč jí vůbec zaplatí nějaký plat. Ale firma to byla velká, celosvětový řetězec cateringu, a tak se příliš nestaral o jednoho runnera, co dostane plat celkem za nic.
Když bylo na čase kiosek zavřít, viděla Laura svojí nadřízenou brát zbytky neprodaných čerstvých a nezávadných zabalených wrapů a vyhazovat je do velkého plastového koše. K nim vzápětí přidala i několik balení neotevřených chlebů a párků, hamburgerů, které se právě dodělaly, ale nikdo už je nestihl koupit, a hranolek, co se právě křupavě propekly a ještě voněly. Laura chtěla křičet, ale nestihla to a jídlo bylo v koši.
Její druhý pracovní den se situace opakovala. Přibily chipsy a popcorn a jí to už ani neudivilo.
Třetí pracovní den už nebyla vznešený runner, ale kuchař rychlého občerstvení. Připravovala párky v rohlíku a hamburgery s hranolkami a už předem věděla, jaký osud čeká všechno to nezávadné jídlo, které se ten den nespotřebuje.
Nejvíc ji na tom všem asi štvalo, že si ho nemohla vzít domů. Ona nebo ostatní. Že to, co se ještě před minutou prodávalo za 50 korun, bylo po zatáhnutí kulis závadné a bezcenné a skončilo v koši.
Ten třetí den se začalo vylívat i pivo. To bylo pro Lauru nesnesitelné. Dvacet natočených půllitrů vylitých do odpadního kanálu. Proč? Ptala se tichým pohledem svých kolegů. Ale oni vypadali celkem nepohnutě. A dál vylévali jeden půllitr za druhým.
Na dveřích šatny, kam potom zapadla, aby se převlékla, četla nápisy:
„Všechno je to o jídle! Na jídle nám záleží nejvíc!“
„Pracovat pro nás znamená vědět, že tvoje práce má smysl.“
„Pracovat pro nás znamená být pyšný na naši firmu!“
Jak bylo řečeno, tu práci dostala celkem snadno. Horší bylo v ní vydržet a myslet si, že svět je zařízený logicky.

… pokračování příště…

Veronika Opatřilová

Miluje pečení sušenek a vůni kardamomu, chodí denně do lesa a má jednu kočku, i když by jich rozhodně chtěla víc. Škola ji nikdy nebavila, ale bavily ji jazyky, proto pracuje jako překladatelka ze švédštiny. Píše skoro pořád, občas na blog Sverige.cz o Švédsku, občas povídky a hodně romány. Myslí si, že nejlepším místem pro život je ostrov, jakýkoli, protože kamkoli se člověk podívá, všude uvidí moře.

Její románová prvotina Ostrov žije vyšla v lednu 2021 v nakladatelství Pointa.

Související knihy

Opatřilová, Veronika

Pointa, 2021