Přinášíme vám ukázku z knihy Zátoka smutku,
kterou vydalo nakladatelství Mystery Press.

Lopotil se vkleče, jako by se modlil. Tma a déšť, tma a bolest. Bolela ho záda, prsty, celé tělo. Potil se, bylo mu horko a pracoval naslepo. Skoro jako by byl opravdu slepý. Slabé žluté světlo baterky stěží dosáhlo dál než na třicet centimetrů.
Balvany byly těžké: hrubý kámen obrostlý zelení. Při jejich zvedání a přesouvání si polámal nehty a poškrábal prsty. Spodní kameny nešly snadno. Během let – desetiletí – se zahryzly do země, nebo se možná země zahryzla do nich a nechtěla je teď vydat. Měl si s sebou přinést nářadí. Jenže on měl jen baterku a vodku.
Přijít v noci bylo zcela podvědomé rozhodnutí. Něco, co zůstalo tak dlouho skryté, nemohl odhalit za světla. I odhalení si žádalo zachovat rituál tajemství. Potřeboval tmu a vodku na kuráž.
Další kámen nečekaně povolil. Odvalil ho stranou a nechal skutálet ze svahu. Lapal po dechu a napůl vzlykal. Kolik jich tam ještě může být? Kolik ještě zvládne? Byl slabý a věděl to. Měl slabou vůli i tělo – víc než kdy dřív. Zbýval mu už jen strach. Jenom ten mu dodával sílu.
Nedokázal ani zvednout bradu z hrudi. Nejprve minutu, pak déle. Dělalo se mu zle a cítil se úplně prázdný, jako dutá schránka, slupka bez dužiny.
Kolik ještě?
Natáhl se pro baterku, zvedl ji a zatřásl s ní, zdálo se mu, že začala svítit o něco silněji.
Namířil ji vpřed, přejel kuželem světla po kamenech a do jámy před sebou a snažil se zorientovat v poskakujících stínech.
A pak šokovaně vykřikl a uskočil. Baterka mu vyklouzla z ruky. Srdce mu splašeně tlouklo. Hladké oblé křivky potřísněné hlínou. Žádné kameny. Kosti.
Našel ji.

* * *

Nad hrobem se vznášel strnulý klid, a kromě černě oděné rodiny tam nebylo nic k vidění. Vítr ke mně přinášel pastorův hlas, ale slyšel jsem jen tón, slovům jsem nerozuměl, protože muž stál dobrých dvacet metrů daleko.
Nad vzdálenými svahy na opačné straně zálivu Skálafjørður střídavě vykukovalo slunce a pak zase mizelo. Jeho pohyb v oblacích mě fascinoval. Bezděčně jsem k němu utíkal očima a díval se, jak proniká mraky a zalévá září hloučky domků na místě, jehož jméno jsem neuměl vyslovit, nebo jak pronásleduje auto na silnici vinoucí se po opačném břehu. Byl to jeden z těch dní, téměř slunečných a téměř bez deště, kdy se zdálo, že člověk může začít znovu.
Před odjezdem z Anglie jsem se zapřísahal, že sem nehodlám jet jen proto, abych postál nad hrobem. Neplánoval jsem to, ale Signar Ravnsfjall nejspíš koneckonců taky neměl v plánu zemřít. Pokud nad tím od předposlední mrtvice vůbec ještě dokázal přemýšlet.
Úmysl je jedna věc, a to, jak všechno nakonec dopadne, druhá, nicméně slovo jsem dodržel. Nad hrobem jsem nestál. To místo bylo určeno rodině a Signar byl mým otcem jen podle jména – a vlastně ani to ne. Připadalo mi správné stát kousek stranou.
A pak se zvedl větřík a bylo po všem. Signar Ravnsfjall ležel v zemi a truchlící vedle jeho hrobu se osvobodili ze strnulosti. Naposledy jsem se tam podíval a pak jsem se odvrátil.

* * *

Glyvrarský kostel stál nad svahem, který klesal k neklidným, rozbouřeným vodám fjordu. Nebyla to typická faerská budova s dřevěnými obklady a trávou na střeše. Naopak vypadal jako běžný kostel – pevné, bílé zdi, čtvercová věžička se šikmými stříškami sbíhajícími se na vrcholku. Parkoviště přiléhající ke kostelu připomínalo spíš obchoďák v den, kdy vyhlásili slevy. Bylo tam narváno. Jako by Signara Ravnsfjalla na jeho poslední cestě chtěly vyprovodit celé ostrovy.
Můj nevlastní bratr Magnus Ravnsfjall za mnou přišel asi o deset minut později, zatímco jsem postával u svého auta. Prodrat se davem lidí kolem kostela muselo být dost obtížné. Lidé nikam nespěchali, v typicky faerském stylu si poklidně povídali a k odchodu se neměli.
Magnus prohodil pár slov s hloučkem mužů v oblecích nedaleko brány hřbitova, ale očividně se s nimi nechtěl příliš zdržet. Kývl jim na pozdrav, odpověděl na několik otázek a pokračoval.
Před pár minutami jsem jednoho z nich požádal o cigaretu. Teď jsem ji típl a vyrazil bratrovi naproti. Na chvíli mě zarazilo, zcela nesmyslně, že se stále Signarovi tolik podobá, jako by otcova smrt měla jejich podobu utlumit. Samozřejmě neutlumila. Napadlo mě, že spolu s geny Magnus nejspíš podědil i nejvýraznější díl Signarova podnikání.
„Už pojedeme domů. Přidáš se k nám?“ zeptal se Magnus, jakmile došel až ke mně. „Bude tam jen rodina a blízcí přátelé. Matka větší společnost nechce, ale ráda by se s tebou setkala.“
Zavrtěl jsem hlavou. „Nei, men takk fyri. Mám pocit, že dnešek se k seznamování moc nehodí. Nemyslíš? A navíc, pokud tam bude Kristian…“
Ať už se mnou chtěla Sofia Ravnsfjallová mluvit o čemkoli, neuměl jsem si představit, že by byl Kristian z mé přítomnosti nadšený. Byl to můj druhý nevlastní bratr, znal jsem ho mnohem lépe, a právě proto jsem pochyboval, že by mě viděl rád. Jeho rány budou ještě příliš čerstvé.
Magnus můj postoj zjevně chápal, přesto zaváhal, jako by měl jasné rozkazy. Nakonec ale přikývl. „Tak snad zítra nebo pozítří. Ještě neodjíždíš, že ne?“
„Ne, zatím ne.“
„Dobrá.“ To ho uklidnilo. „Taky je tu pár drobností z otcovy poslední vůle – závěti –, které bychom spolu měli probrat.“
Nenapadalo mě, o jaké drobnosti by se mohlo jednat. „Jasně, cokoli potřebuješ,“ řekl jsem. „Klidně zavolej.“
„Díky.“ Tvářil se, jako bych mu prokázal obrovskou službu. Pak se na chvíli ztratil v myšlenkách a zadíval se na záliv.
„Je to hezké místo k odpočinku, že?“ prohodil.
Rozhodně, obzvlášť pokud je člověk nad zemí, a ne pod ní, pomyslel jsem si, ale nahlas jsem to neřekl. Právě přišel o otce a já věděl, že si byli blízcí.
„Jo, moc hezké,“ přikývl jsem.
Magnus se vrátil do přítomnosti. „Tak dobře,“ vydechl. „Zavolám. Díky, žes přišel.“
Potřásli jsme si rukama a on se vydal zpět ke kostelu. Cestou se minul s Fríðou, mojí sestřenicí a v posledním týdnu také paní domácí. Bylo jí jasné, kde mě najde. Dnes jsem ji poprvé viděl v sukni a podpatcích – celou v černém – a moc jí to slušelo. Vyzařovala z ní nedbalá elegance, kterou jen podtrhoval volný uzel plavých vlasů na temeni. Došla ke mně a zavěsila se mi do paže.
„Pojedeš s námi na kar?“ zeptala se. „Táta nás odveze.“
Jejího otce, Jense Sólskera, jsem měl sice rád, ale i tak jsem zavrtěl hlavou. „Magnus mě už zval, ale nepřipadá mi to jako dobrý nápad.“
Fríða se na vteřinku zamyslela a pak pokývala hlavou. „Jasně, rozumím. V tom případě si vezmi auto. Táta mě pak hodí domů.“
„Nevadí to?“
„Ne, ovšemže ne.“ Praktická jako vždy. Podala mi klíčky a změřila si mě, jako by zkoumala, jak na tom jsem. „Budeš v pohodě?“
Přikývl jsem. „Půjdu se projít.“
„Fajn,“ řekla, objala mě a pak se odtáhla. „Uvidíme se později.“
„Jo, tak zatím.“

—————————

Přečtěte si celou ukázku.

—————————

O autorovi

Chris Ould za svůj život vystřídal celou řadu zaměstnání, od zmrzlináře po dělníka, než v druhé polovině 80. let publikoval první dva romány A Kind of Sleep a Road Lines. Následně strávil mnoho let prací pro televizi – jakožto scenárista se podílel např. na seriálech Soldier, Soldier, Casualty, Hornblower a The Bill, za který získal prestižní ocenění Britské akademie filmového a televizního umění. K literatuře se vrátil v roce 2012, a to dvojicí young adult thrillerů Knock Down a The Killing Street. Proslavily ho však až detektivní romány z prostředí Faerských ostrovů (Neklidné pobřeží, Zátoka smutku, Ohně na skalách), v nichž vystupuje detektiv Jan Reyna. Chris Ould žije s manželkou a synem v hrabství Dorset, kde mimo jiné chová ovce a tweetuje na @WriterChrisOuld.

Zdroj informací: nakladatelství Mystery Press

Nakladatelství Mystery Press se od svého založení v roce 2015 velmi rychle etablovalo na tuzemském knižním trhu jako specialista na detektivky, thrillery a krimi romány. V současnosti vydává zejména anglo-americké autory, z nichž pro české čtenáře objevilo např. Angličany Stevea Robinsona (genealogické thrillery Stopy v krvi a Hluboký hrob) a Tima Weavera (drsné krimi Není cesty zpět a Bez slitování), ale nebojí se ani velkých amerických jmen, jako jsou Janet Evanovich či Dan Simmons. Pod logem Mystery Pressu vycházejí rovněž knihy českých autorů, a to především v subžánrech klasické a historické detektivky, mysteriózního thrilleru či procedurální krimi.

Související knihy

Ould, Chris

Mystery Press, 2021