Čtení ke kávě: Návrat ztraceného lišáka a jednoho zatoulaného já (Petra Kubašková)

Návrat ztraceného lišáka a jednoho zatoulaného já

10.12.2021 Petra Kubašková Bez komentáře

Co máš znovu najít, to se vrátí. Že jste to už někde slyšeli? Mám pro vás příběh ke kávě. Je z dob, kdy jsem kávu ještě nepila, protože mi připadala hořká, a taky z dob, kdy už si den bez kávy nedovedu představit. Chyběla by mi její hořká chuť.

Do malé pobočky tehdejší městské knihovny nás tenkrát zavedla paní učitelka hned zkraje školní docházky. Správný školák přece musí číst! S kamarádkou jsme si honem nechaly vystavit průkazku a chodily si pravidelně bosky sednout na koberec k regálům plným knih. Často jsme hledaly takové, které měly na polici po dvou kusech; to proto, abychom mohly číst obě stejný příběh a druhý den si ve škole nadšeně sdělovat, na kolikátou jsme se prokousaly stránku.
A jednoho dne mi do ruky padla knížka, která doslova uchvátila mé srdce. Měla bílé desky a na nich skákal rezavý modrooký lišák Heleny Zmatlíkové. Autor byl cizinec. Když se mé osmileté já ptalo maminky, kde že leží ta země, odkud spisovatel pochází, řekla, že na jihu, u moře, a že se tam jezdívaly s mojí babičkou koupat. Člověk se tam prý dostane letadlem nebo vlakem, ale po kolejích že to trvá čtyři dny. Usoudila jsem, že je to hodně daleko, a pustila to z hlavy.
Četla jsem tu knihu pořád dokola. Došla jsem na poslední stránku a začala zase od začátku. Když přišel čas, kdy jsem ji musela vrátit, počkala jsem pár týdnů a půjčila si ji znova.
Tehdy si tatínek všiml, že mi na té knížce opravdu záleží, jenže moje dětství se konalo bez internetu, bez e-shopů a online antikvariátů. A tak když se nepodařilo sehnat lišáka v obchodě, zkusil tatínek jít na paní knihovnici s prosíkem. Nedala by se ta kniha odkoupit? Víte, ona ta naše holka na ní hrozně lpí. Leč paní knihovnice byla neoblomná. Nešlo to a vlak přes to nejel. A dál to znáte: vždyť jsou jiné knihy, tuhle pusť z hlavy, za chvíli už ani nebudeš vědět, že existuje. Přátelé, já brečela. Ronila jsem krokodýlí slzy a rozhodla se, že teda ano, že ji pustím z hlavy.
Léta plynula, leccos se změnilo a malou pobočku, od našeho paneláku vzdálenou dvě minuty chůze, zrušili. Minula puberta, přišly jiné příběhy, jiné knihovny i jiné knihovnice, a já už dávno studovala na pedagogické fakultě, když jsme si jednoho dne s kamarádkami vyměňovaly zážitky z dětství. A vtom jsem vytáhla vtipnou historku o tom, jak můj tatínek šel přemlouvat paní knihovnici, aby nám knihovna odprodala knihu o… lišákovi. Jak se ten lišák vlastně jmenoval? A co jméno autora? Neznáte tu knihu někdo? Bílá, s oranžovým lišákem na deskách. Nikdo netušil.
„A proč jste tehdy prostě nepředstírali, že jste tu knížku ztratili? Zaplatili byste pokutu a knížka by byla vaše,“ divila se jedna ze spolužaček. Hm, to nás nenapadlo. A upřímně? Něco takového by mi lišák určitě neschválil.
Nu což, řekla jsem si. Až někdy zabloudím do dětského oddělení naší knihovny, přeptám se. Jistě ji tenkrát jenom přestěhovali z malé pobočky do velké.
A pak přešlo dalších pár let a já se do dětského oddělení naší městské knihovny doopravdy dostala. Už jako matka. Dobrý den, já vím, že je to směšný dotaz, ale nemáte tu prosím vás bílou knihu s lišákem? Ne, jméno autora si nepamatuju, ale byl odněkud… z Balkánu? Z bývalé Jugoslávie? Z Rumunska? Safra… kam všude ta moje babička s mamkou kdysi cestovaly…?
Bohužel, je nám líto, takovou knihu tu nemáme.
Mezitím už mi začala opravdu hodně chutnat káva. Život už nebyl pokaždé upředený z cukrové vaty a z růžových snů a člověk si rád loknul něčeho, co se podle chuti tvářilo, že mu rozumí. Takovýho pořádnýho, silnýho, hořkýho černýho kafe.
A pak minulo dalších pár let a online antikvariáty se vyrojily jako houby po dešti. Tehdy jsem ho našla. Zrzavého lišáka, skákajícího na bílých deskách. Autor nepocházel ani z Rumunska, ani z Jugoslávie. Byl to Bulhar a já konečně objevila knihu svého dětství. Najednou tu byla – držela jsem ji v ruce a telefonovala to našim a sdílela to známým na sítích.
Jenže… ta, co kdysi dávno nepila kávu, se mezitím proměnila v tu, která kávou začíná den. Dívala jsem se na tu knížku a bylo to jako potkat po třiceti letech starého přítele. Hledíte mu do očí, stojí malý kousíček od vás, ale zároveň vás dělí obrovská propast roků. Vaše mladá já zůstala někde na druhé straně propasti a vy rychle nevíte, z kterého konce začít. A tak s rozpačitým úsměvem prohodíte: Jak se máš? A pak se jako záchranného kruhu chytíte trapných konverzačních frází.
Byla jsem si jistá, že můj lišák začne mluvit sám, protože knihy nejsou nikdy němé. Ale najdu tam ještě sama sebe?
Klepu prstem na bílé desky. Haló, moje osmileté já, jsi tam ještě? Ty, které jsi obdivovalo starší sestru, oplakávalo svoje první morče, pilo šuměnky a vitacit a vodu ze sifonky a tajně večer škvírkou ve dveřích koukalo na seriál o Robinu Hoodovi? Najdeme po takové době společnou řeč, nebo už mi nemáš co říct, uvězněné na černobílých fotkách, nalepených růžky do velkého alba s pavučinkovým papírem mezi listy?
Osmělila jsem se a lišáka otevřela. Čekalo mě to největší překvapení: vůbec jsem tu knihu nepoznávala. Přesto to byla nepochybně ona, jenom já už se nemusela chodit ptát maminky, co jsou „barely“ a „tamtamy“. Nepoznávala jsem ji stejně, jako bych už nepoznala samu sebe. A právě proto si ji nechám, i když jsem nedávno dělala velký pořádek v knihovně a spousty knih rozdala nebo rozvezla do knihobudek v blízkém i vzdáleném okolí. Tuhle však nikomu nedám, protože je to můj most přes propast.
V té bílé knížce s rezavým lišákem, co drží v tlapě světle modrý deštník, je totiž ukryté moje osmileté já, to, které už nikde jinde nepotkám a které tenkrát ještě nepilo kávu, protože mu připadala hořká.

Petra Kubašková

Autorka se narodila ve znamení Střelce, má ráda Picassovy, Monetovy a Klimtovy obrazy a ve volném čase se je marně snaží napodobit. Relaxuje pletením a háčkováním, brouzdá zapadlými uličkami se starobylými domy a fantazíruje o tom, co všechno se tam asi událo. Občas o tom rovnou i napíše. Miluje svou rodinu, rodné město Louny, rebarborový koláč a domestikované hlodavce. V roce 2017 jí vyšla prvotina s názvem Síť snů. O dva roky později přišly na svět Čarodějky malostranské, k nimž mezitím přibyly další dva příběhy z téhož magického světa.