Přečtěte si předchozí část!

Když byla Anna ještě uklízečka, samotnou ji překvapilo, jak málo jí doopravdy vadilo uklízet záchod. Nějakým způsobem se dokázala oprostit od záchodu jako takového a brát ho jako něco docela běžného. Jako skříň nebo podlahu, jako poličku nad postelí. Prostě jen jako další povrch, který je třeba umýt a vyleštit. Z nějakého důvodu, který sama nedokázala vysvětlit, ji přímá blízkost záchodové mísy nečinila sebemenší problémy.
Často se ocitala hlavou přímo v záchodové míse, někdy se její tvář a záchodové prkýnko o sebe něžně otřely, to tehdy, když se snažila dosáhnout na ona záhadná zadní místa záchodu, o kterých většina lidí nemá ani tušení.
Ale ona se se záchodem vyrovnala. Neměly spolu nijak konfliktní vztah. Pod jednou podmínkou: Jeho obsah. S tím měla Anna problém. S obsahem záchodu. Ne s jeho obsahem všeobecně, Anna měla problém s obsahy, které na ni čekaly, když přišla do práce. Tedy do koupelny.
Anna měla osobní problém s obsahy svých zákazníků, těch, kteří se rozhodli navštívit onu místnost těsně předtím, než ji navštívila jejich uklízečka. Od některých z nich to mohlo být chápáno jako nedbalost, zajisté. Od některých jako hloupost nebo ignorace faktu, že uklízečka je člověk. Od jiných to byl zcela jistě perverzní záměr.
Ossi byl ten prostřední případ, protože mu bylo jenom šestnáct. Odcházel do školy vždycky přesně ve chvíli, kdy Anna přicházela. A protože nestíhal předtím, zašel si na záchod na poslední chvíli a nechal po sobě značné památky. Většinou stačilo Anně, aby ještě jednou spláchla a po památce už nezbylo památky, ale Ossi se neobtěžoval.
Ta ženská ze čtvrti Djursholm byla případ specifický, protože kromě záchodu s obsahem po sobě nechala i napuštěnou vanu plnou špinavé vody. Anna se trochu zdráhala ji vypustit, proto si pomohla šatním ramínkem, kterým pomocí velice propracovaného systému vanu odšpuntovala, aby do vody nemusela ponořit ruku. Byla na sebe řádně hrdá.
Šéf call-centra v kancelářích, kde uklízela v pondělí a čtvrtky, chodil na záchod před cestou domů. Anna usoudila, že byl možná v čerstvém vztahu, a nechtěl to dělat před svojí novou přítelkyní, nebo prostě doma záchod neměl, anebo to nemohl vydržet, a zároveň proč by to teda neudělal během pracovní doby? Proč si počkal až úplně nakonec, když už byla uklízečka v místnosti, a teprve potom šel?
Vzhledem k tomu, že záchody byly hlavním pilířem úklidu v kancelářích, bylo jasné, že tam Anna půjde. Většinou se střetávali ještě ve dveřích, on měl vždycky široký úsměv na tváři, když se míjeli, a Anna věděla, že bude muset zadržet dech.
Ne, Anna neměla nikdy problém se záchody a nikdy nepoužívala rukavice, když je čistila, čemuž se později, když už uklízečka nebyla, sama upřímně divila. Problém měla s tím, co v záchodech nacházela, s tím, že to tam nebylo, když do domu přicházela, a s tím, že to tam její zákazníci záměrně nechávali pro ni jako pozdrav nebo možná milodar, aby jí nebylo líto, že nemá co uklízet.
Anna usoudila, že záhadám švédské povahy bude muset přicházet na kloub ještě dlouho.

… pokračování příště…

Veronika Opatřilová

Miluje pečení sušenek a vůni kardamomu, chodí denně do lesa a má jednu kočku, i když by jich rozhodně chtěla víc. Škola ji nikdy nebavila, ale bavily ji jazyky, proto pracuje jako překladatelka ze švédštiny. Píše skoro pořád, občas na blog Sverige.cz o Švédsku, občas povídky a hodně romány. Myslí si, že nejlepším místem pro život je ostrov, jakýkoli, protože kamkoli se člověk podívá, všude uvidí moře.

Její románová prvotina Ostrov žije vyšla v lednu 2021 v nakladatelství Pointa.

Související knihy

Opatřilová, Veronika

Pointa, 2021