Knihu Téměř nesmrtelná láska od autorky Andrey Sedláčkové
vydalo nakladatelství Prostor.

Předvánoční schůzka

Při zpáteční cestě vlakem z Brna vzala inciativu do svých rukou a poslala Tomášovi esemesku, kdy spolu tedy navštíví divadlo, jak jí Tomáš nabízel. Odpověď byla vstřícná a zábavně koketní: „Půjdeme, já se na vás budu dívat.“ Bylo zřejmé, že ho divadlo nezajímá a Martinu vlastně taky moc ne, a proto navrhla: „Já budu stejně unavená, pojďme raději do restaurace.“
Byl poslední pátek před Vánoci a ulicemi se valili štvanci s napěchovanými taškami. Drobně mžilo a Martina si uvědomovala, jak se těší.
Tomáš si objednal polévku a čaj, ona velké jídlo a víno, na které on ale postupně přešel také.
Velmi rychle začal vyprávět, jak se v létě ve Vídni pohádal se svojí devětadvacetiletou dcerou Kamilou. Barvitě a vtipně líčil, jak Kamila v reakci na konflikt odjela do Prahy, a že měl stejný pocit, jako když ho opustí milenka.
A hned se zděsil: „My se vůbec neznáme a já vám vyprávím takové intimnosti!“
Martinu ovládl pocit, že si vzájemně rozumí a jsou si blízcí. Když Tomáš pokračoval líčením reakce své bývalé ženy na Kamilin útěk, připadal jí dojemný a chlapecky bezbranný: „Tamara se mě vůbec nezastala, ačkoliv to nebyla moje chyba.“
„A jak dlouho jste rozvedený?“
„Dlouho,“ odpověděl neurčitě Tomáš: „Vedu takovou divnou existenci.“
Byla ráda, že sám načal téma, ke kterému ho chtěla nenápadně zavést: „Umím si váš život představit.“
„To si nejsem jistý.“
„Můžu hádat?“
„Samozřejmě.“
Sebevědomě a s jistou ironií fabulovala, že je to smutná vegetace, při níž si energii vybíjí především psaním. Že ho baví být starým mládencem, melancholikem, esejistou, nočním pražským chodcem.
Tomáš se smál: „V tom portrétu jste zapomněla na důležitý detail…“
Čekala významnou informaci.
„Že si kladu každý den otázku, v kolik hodin zajdu do sauny.“
Následně mluví o knížkách, které mají rádi. Ve všem se shodnou, stejně jako v hudbě a filmech. Tomáš je okouzlující a navíc se jí permanentně dvoří, několikrát zopakuje, jak je krásná. To se Martině líbí, protože od manžela už několik let poslouchá, jak tloustne a přibývají jí vrásky.
Po večeři Tomáš doprovodil Martinu na zastávku tramvaje, kde se pokusil o neohrabaný polibek.
Martina od něj odskočila: „Možná vypadám, že flirtuju, ale není to pravda… Omlouvám se za nedorozumění…“
Tomáš jako by neslyšel: „Nechcete někde pokračovat?“
„Ne, už musím jet, zítra odlétám prvním letadlem.“
Zase si ji vyfotografoval.
V tramvaji se Martina sama sobě smála, samozřejmě, že flirtovala. A tak strašně ji to s ním bavilo, možná měla přece jenom jít ještě na jednu skleničku. Myslí na jeho modré pomněnkové oči a ústa, která tak příjemně zavadila o její. Uvědomuje si, že ji vlastně fyzicky přitahuje.
Ráno na letišti si vygooglovala dceru Kamilu, působící v neziskovce s velkolepým názvem „Zachraňme planetu“.
Z profilové fotografie na ni koukala Tomášova kopie, modré oči, široký úsměv, stejný pršák, kulatý obličej, rámovaný černými vlasy. Bývalou manželku Tamaru našla na stránce nemocnice, kde pracovala jako anestezioložka. Z portrétní fotky, kde měla nedůtklivý úsměv, bohužel Martina nemohla posoudit Tamařinu postavu, ale zdálo se jí podle širokých tváří, že má kila navíc. Ačkoliv byly stejný ročník narození, Tamara jí připadala starší, a Martina si ironicky pomyslela, že bývalá manželka si barví vlasy henou doma.

Vánoce 2013

V Paříži Martinu čekal vánoční stromek a neutěšené manželství. Před rodinou se však snažila vytvořit iluzi šťastných svátků. S dětmi ozdobila miniaturní smrček, protože na větší nebylo v bytě místo. Věšela na stromeček lety již poněkud opelichané zlaté řetězy. Zdálo se jí, že je řetězy spojena s dětstvím, přivezla si je totiž do Paříže z Prahy, byly součástí sbírky poválečných ozdob po babičce. Z počítače pouštěla české koledy, které dojímaly jenom ji, děti je jako každý rok trpělivě snášely a už se ani nesnažily zjistit, co v překladu znamená Hej Mistře, vstaň bystře.
Nakonec ale podlehly a u Půjdem spolu do Betléma se přidaly k veselému dudlaj dudlaj dudlaj dá. Z vyprávění o tradicích českých Vánoc je vždy fascinovala jediná věc – utrpení kapra

——————–

O autorce

Andrea Sedláčková se narodila v roce 1967 v Praze, vystudovala scenáristiku na FAMU. V létě 1989 emigrovala do Francie, kde v Paříži absolvovala katedru střihu na filmové škole. Filmovým debutem Andrey Sedláčkové se stal thriller Oběti a vrazi (2000) s incestní tematikou, posléze natočila snímek Musím tě svést (2002), který kombinuje milostnou zápletku s politickými motivy. V roce 2014 měl premiéru její celovečerní hraný film Fair Play o státem organizovaném dopingu v osmdesátých letech v komunistickém Československu. Je též autorkou celovečerních dokumentárních filmů Život podle Václava Havla (2014) či Můj otec Antonín Kratochvíl (2020) a mnoha dalších dokumentárních a hraných televizních filmů. V nakladatelství PROSTOR debutovala literárním dokumentem Moje pařížská revoluce (2014), po kterém následoval román Každý něco tají (2017). V současnosti žije mezi Prahou a Paříží, kde se věnuje střihu celovečerních filmů. V roce 2021 byla ve Francii vyznamenána Řádem umění a literatury v hodnosti rytířky.

Zdroj informací: nakladatelství Prostor

Nakladatelství PROSTOR vzniklo v prosinci roku 1989 jako přímý pokračovatel samizdatové edice Prostor a stejnojmenné revue, která vycházela od roku 1982 v nepravidelných periodách. Vedle beletrie se orientuje na historii a kulturní dějiny s přesahem do ostatních společenskovědních oborů.
V hlavní ediční řadě vycházejí díla, jejichž autory nakladatelství považuje za kmenové a zároveň čtenářsky nejúspěšnější – jde například o prózy německého spisovatele Bernharda Schlinka či romány italské autorky Eleny Ferrante. Vedle zahraničních prozaiků jsou zastoupeni i domácí autoři, například Edgar Dutka, Lubomír Kubík, Martina Formanová či Aleš Palán.

Související knihy

Sedláčková, Andrea

Prostor, 2021