Knihu Čarodějnice od autora Mirka Vostrého
vydalo nakladatelství Tofana.

Přečtěte si první část povídky.

1842

„Co myslíte, pověsí ho?“ pronesl inspektor Hloušek tónem, jakým se člověk obvykle zajímá, co tady točí za pivo a jestli je ta huspenina pořádně masitá. Hodil kostky na stůl.
Ani jedna šestka – to nám to pěkně začíná.
Komisař Kratina se neubránil úsměvu. Byl to vyčerpávající den, ale večer, který právě začínal, vypadal veskrze příjemně. Za prvé, ten případ je uzavřený a on se jím už nemusí zabývat, a za druhé, co se Hlouška týče, je rovněž všechno v pořádku. Zase hraje jako ponocný.
„To samozřejmě nevím, inspektore, ale za to, co spáchal, může na šibenici klidně skončit. Jisté to ale není, jak se na to dívám já. Pamatujete na Grasela? Nepamatujete, tehdy jste ještě chodil do školy. Tak toho v osmnáctém roce pověsili. Na druhou stranu Babinský – a toho pamatujete, je to jen pár let zpátky – ten dostal jenom dvacet let. Přitom oba loupežili a v obou případech v tom byla i nějaká ta vražda. Tadyhle náš Matějíček sice Dobrotu nezabil, ale brka mu načechral pořádně, takže uvidíme.“
„Jenomže,“ podotkl Hloušek, „tady nejspíš nejde o úmysl, ale o rvačku, ke které došlo tak nějak shodou okolností.“
„Ano, ale při loupeži, na to nezapomínejte, inspektore. Každopádně, jak to vyhodnotí soud, to je ve hvězdách.“
Kratina hodil kostky. Ať se na to díval, jak chtěl, Hloušek neměl nejmenší šanci. Dvě šestky jsou víc než žádná. Napil se červeného vína, které mu příjemně otupovalo mysl.
„Víte, pane komisaři, co mě štve?“
Kratina si pomyslel, že by jeho podřízený už taky mohl změnit téma, ale zřejmě je toho tak plný, že si nemůže pomoct. Zkusil mu tedy pomoct sám:
„Že vám dneska ty kostky padají ještě mizerněji než obvykle?“
Nezabralo to.
„Ne. To je sice mrzuté, ale štve mě něco jiného: že se ten parchant zabejčená odmítá přiznat. Přitom důkazy nemůžou být jasnější. Ty stopy v blátě před domem se shodují s botami, co má pořád ještě na nohou. Knoflík, co jsme našli ve světnici, je ten, co Matějíčkovi chybí. Alibi nemá. Ale aby kápnul božskou, to ho ani nenapadne. Jenom dělá potíže. Ještě si nahoře řeknou, že svoji práci neumíme odvést pořádně. Co tím ksakru sleduje? Vždyť mu musí být jasné, že si nijak nepomůže.“
„V tom posledním jste možná vedle, inspektore. Dokud se nepřizná, má naději, že ho od soudu pustí.“ Kratina si povzdechl: „Je to ale dneska taková divná doba. Dokazovat musíme my, a jediné, čím může k úspěchu vyšetřování přispět on, je přiznání. Jenže on si jako na potvoru usmyslel, že nám to neulehčí. Být to o nějakých padesát šedesát let dřív, tak už jsme přiznání dávno měli. Jednak by to byl on, kdo by musel dokázat, že na místě činu nebyl, a za druhé…“
Kratina udělal pauzu a na kolegově tváři viděl, že pokračovat už nemusí.
Jo, pomyslel si Hloušek, za druhé bychom ho totiž mohli pořádně zmáčknout. Jenomže to už dneska nejde. Útrpné právo – to musela být paráda! A ona si ho Maruška Terezička, dej jí pánbu věčnou slávu, mýrnyx týrnyx zruší. Jako by nevěděla, co tím způsobí.
Místo planého dumání Hloušek raději vrhl kostky. Zase nic. „Heleďte, pane komisaři, tohle nemá úroveň, skončíme to, jo? Kolik vám dlužím?“
Radši si přihnul, aby tu děsivou sumu, kterou mu teď Kratina vyčíslí, snesl.
„Vypadá to, jestli dobře počítám, na jedenáct krejcarů. Jestli ale tolik nemáte, nevadí, dáte mi to později. A toho Matějíčka už nechte koňovi, nebo spíš soudu, oni si s ním poradí. My jsme udělali, co bylo v našich silách.“
Jaroslava Matějíčka nazítří odvezou do Vídně, kde ho čeká soud. Není nejmenší pochybnosti, že to byl on, kdo se vloupal k pekaři Dobrotovi. Ne, že by komukoli mělo být Dobroty líto: jeho pečivo bylo stěží průměrné, kdoví, jestli ne dokonce šizené, jak tvrdí zlí jazykové. Navíc se o něm vědělo, že půjčuje na nekřesťanský úrok. A nepřímo, neboli skrze své podnikání, dá-li se tak lichva nazvat, má na svědomí sebevraždu snad půltuctu svých dlužníků. Té noci před necelými dvěma týdny se z jeho domu ztratily veškeré peníze a klenoty, a druhý den byl lichvář nalezen pod schodištěm téměř bez života. Když ho probrali, lupiče identifikovat nedokázal. Na místě činu se ale našly stopy, které spolehlivě vedly k jedinému podezřelému, a tím byl chalupník Matějíček. Rovněž se vědělo, že Matějíček měl na Dobrotu pořádnou pifku. To měl sice leckdo, jenže to byl on, kdo neměl alibi. A policie někoho usvědčit potřebovala.

***

Božena Kloudná se loučila s Anastázií Malíkovou. Ta jí přišla povědět nejnovější klepy, mimo jiné i to, že Matějíčka sebrala policie, prý pro přepadení lichváře Dobroty.
„Žádná škoda, pro kdekoho to bude zadostiučinění, řekla bych.“
„To určitě,“ souhlasila Malíková, „a tím spíš bys, Božko, jestli něco víš, měla jít a vyklopit to policajtům. Dyť to tomu pacholkovi Matějíček spočítal i za leckoho z nás.“
„Nikdy! Jak se jeden vochomejtne poblíž policie, tak má problémy.“
„To je sice pravda, jestli ale můžeš Matějíčkovi pomoct, tak to udělat musíš. Je to tvoje křesťanská povinnost. Pamatuješ? Bližní, a co jste udělali jednomu z mých nejmenších, to jste udělali mně. Von je sice Matějíček urostlej, jen co je pravda, takže se mezi nejmenší zrovna počítat nemůže, jenže co když ho pověsí? Vemeš si to na svědomí? Uvažuj, Boženko.“
Božena Kloudná zauvažovala, sebrala veškerou odvahu a rozhodla se, že hned ráno zajde na… ani na to nechtěla pomyslet… na policii. Nebo radši ne? Uvidí se ráno, snad bude moudřejší večera.

***

Den poté, co se Božena Kloudná odvážila jít na policii a učinit svědeckou výpověď, si komisař Kratina zavolal inspektora Hlouška. Prakticky od okamžiku, kdy Kloudná odešla, zpovídali další svědky a večer pak spolu opakovaně pročítali celou dokumentaci případu. Pokaždé jim z toho vyšlo totéž: Matějíček to prostě udělat musel. Jenomže tady byly ty výpovědi.
Nejdřív Kloudná, že Matějíček si tenkrát kvečeru přišel pro jejího muže a vytáhl ho do hospody na karty. Vrátili se spolu, oba pod obraz Boží, až po půlnoci. Její muž padl do postele tak, jak byl, ani boty si nedokázal zout, a Matějíček skončil ve stodole na slámě, kam ho Kloudná dovedla. Ještě ráno, když pouštěla husy na zahradu, tam funěl.
Tohle tvrzení si inspektor Hloušek šel ověřit přímo ke zdroji. Josefa Kloudného našel na poli, a ten mu to víceméně potvrdil, i když ne tak podrobně: „Jo, pamatuju si, že ráno, slunce už bylo nad obzorem – my jsme si oba trochu přispali – jsem ho viděl odcházet ze stodoly. Vlastně ani nevím, proč tam byl. Aha, už mi svítá, matně si vzpomínám, že jsem nad ním večír vyhrál v kartách a pak jsme spolu šli k nám domů. On si totiž nemoh vzpomenout, kde bydlí, he he. To měli vidět pane inspektor, jak mi šel list, nejdřív kulový eso, pak jsem to bral zelenou desítkou…“
Kloudného svědectví bylo trochu vachrlaté, ale v zásadě v souladu s tím, co vypověděla jeho žena. Aby to ale nezůstalo jen v rodině, zašel Hloušek ještě za hospodským. „Jo, voba tady mazali mariáš vo sto šest, eště se starým Hladíkem a tím novým porybným, co mu furt nemůžu přijít na méno. Kdy vodešli? No, voni tak ouplně nevodešli, spíš se vodpotáceli, měl sem vážný pochybnosti, jesli trefěj domů. Jo, a kdy to bylo? – no, muselo to bejt po půlnoci, krátce předtím jsem totiž zaslech ponocnýho.“
Kratinu ani Hlouška nové skutečnosti nepotěšily, protože veškeré klopotně dosažené výsledky případu mohli leda tak zmačkat a hodit do kamen. Na druhou stranu byl Kratina nakonec rád. Zdá se, že se nebude muset trmácet do Vídně.
Nazítří Matějíčka propustili, s tímhle se k soudu jít nedalo.

1924

„Znáte Marii Klikovou?“ vybafl praporčík Neužil místo pozdravu, když závodčí Jína přivedl Žofii Hlízovou.
„Znám.“
Neužil si pomyslel, že by mohla být trochu sdílnější. „Jak dobře se znáte?“
Hlízová okamžik přemýšlela, co může říct, aby si neuškodila, a nakonec se rozhodla pro pravdu. „Celkem dobře. Ale nemáme se zrovna v lásce. Abych byla přesná, Kliková mě nesnáší. A já ji taky zrovna nemusím.“
„Pročpak?“
„Klade mi za vinu, pane praporčíku, že jí nedojí koza. Prej jsem ji uřknula. Jenže ona nedojí – teda ta koza, ne Kliková – jenom proto, že ji Klikovic pořádně nekrmí. Mají ji furt zavřenou v chlívku a na pastvu ji nevodí, to se pak nemůžou divit, no ne? Jo, chodím na bylinky, ale jenom proto, abych léčila lidi, co mají různý neduhy, ale žádný čáry, nic takovýho. No řekněte, copak já jsem nějaká čarodějnice?“
Jak se tak Neužil na Hlízovou díval, jako by si tím na okamžik přestal být jistý. Ta myšlenka ale byla hned pryč. No jasně, copak je Hlízová nějaká čarodějnice? Copak dnes ve dvacátém století jsou nějaké čarodějnice?
„Chápu tedy správně, že vy a paní Kliková k sobě nechováte nijak vřelé city?“
„No, můžete to takhle říct, pane praporčíku, ale jak říkám já, je to ještě o něco horší.“
„To je zajímavé. Paní Kliková totiž včera přišla, aby učinila svědectví ve vašem případu. A to svědectví, a teď dobře poslouchejte, bylo ve váš prospěch. Uvedla,“ Neužil nahlédl do protokolu, „že v den, kdy zemřel váš muž, šla s kozou na pastvu – což naznačuje, že ji furt zavřenou nemají, ale to je teď jedno – a viděla vás, jak jdete na druhý konec vsi. Domnívala se, že míříte ke Kubíčkům, prý tam v poslední době chodíváte pravidelně, je to tak?“
„Ano, to je pravda. Kubíčkovic Karlík je nemocný, vypadá to na černý kašel, tak mu nosím nějaké bejlí na čaj a na obklady.“
Neužil přikývl. „Přesně tak to říkala paní Kliková. A uvedla taky, že když se v pozdě večer podívala z okna, viděla vás vycházet od Kubíčků. To jste tam opravdu zůstala tak dlouho?“
Hlízová se na židli zavrtěla. „No jo, víte, my jsme se s Blaženou, tedy s paní Kubíčkovou trochu zapovídaly, a najednou bylo poledne, a už jsem u nich zkejsla na oběd. A chvíli nato byl večer a já jsem se lekla, že musím rychle domů udělat něco k večeři, jinak bude zle. Můj muž totiž, jak nemá večeři v šest, tak se nezná. Jenomže jsem to nestihla, a když jsem se vrátila, byla už skoro púlnoc.“
Praporčík Neužil sice neměl moc zkušeností s tím, jak se dámy mohou zapovídat, nicméně si to uměl docela dobře představit. Co mu ale komplikovalo průběh vyšetřování, doposud tak hladký, bylo, že doktor určil jako hodinu smrti sedmou až osmou večer, ne později.
„Víte, paní Hlízová, my četníci si musíme každou podrobnost ověřit, a to jsme také udělali. Zašli jsme za paní Kubíčkovou, kteránám potvrdila, že jste s ní strávila skoro celý den až do pozdního večera.“
Hlízová rychle přemýšlela, jestli to znamená to, co si myslí, že by to znamenat mohlo.
„Takže jsem svého muže zabít nemohla, vidíte to taky tak?“
Neužil Hlízovou chvíli pozoroval a na jejím výrazu nenašel nic než čirou nevinnost.
„Pijete, paní Hlízová?“
Tahle otázka byla tak daleko od tématu, že jí Žofie Hlízová zprvu neporozuměla.
„Cože?“
„Jestli pijete. Nemyslím, jestli jste alkoholička, ale kdybych vám teď nabídl panáčka višňového likéru, jestli vás to neurazí.“
Hlízové to pořád nedocházelo.
„Chci tím říct, že nemám žádný důvod vás tu déle zadržovat. Celá naše dosavadní práce sice přišla vniveč, musím ale přiznat, že se mi ulevilo, když to dopadlo takhle. Jestli byl váš nebožtík manžel takový tyran, jak tvrdíte vy a jak nám to dosvědčila polovina vesnice, tak by mi bylo moc líto, kdybyste za jeho smrt šla sedět. Víte, my tu nejsme od toho, abychom rozhodovali, co je spravedlivé a co ne, ale soukromý názor si snad mohu dovolit. A ten zní: násilná smrt je vždycky zlá věc, horší by ale bylo, kdyby zemřel nějaký slušný člověk. A když to udělal někdo jiný než vy, tak jedině dobře.“
To znělo nadějně, Hlízová ale přesto znejistěla. Jeden nemá hned jásat, dokud si není úplně jistý, na to byla s životem až příliš podrobně obeznámená. Opatrně se tedy zeptala: „Takže já jsem volná a vy teď budete pátrat po skutečném vrahovi mého muže?“
„Dalo by se to tak říct,“ potvrdil Neužil. „Akorát neumím odhadnout, jak dlouho může takové pátrání trvat. Pravděpodobný průběh vidím tak, že případ nakonec odložíme, protože nám nic jiného nezbývá. Tedy aspoň do okamžiku, kdy se objeví jiný podezřelý.“
„A když se neobjeví?“
„Tak to ten případ může zůstat odložený třeba navěky,“ vysvětlil Neužil, a Hlízová byla s odpovědí spokojena, aspoň její pohled to říkal celkem jasně.
Neužil sáhl do skříně s cedulí Kartotéka a vykouzlil láhev s dvěma sklenkami, do kterých nalil temně rudou kapalinu. Jednu podal Hlízové: „Než se s vámi rozloučím, poprosím vás, abyste přijala moji omluvu za veškeré nepohodlí a ztracený čas. Rád bych řekl bylo mi ctí, to se ale, vzhledem k situaci nehodí. Tak snad jen: sbohem a hodně štěstí. Myslím tak jako vůbec.“
Hlízová do sebe likér obrátila na první pokus a neměla daleko k dojetí, omluva je nedostatkové zboží a v případě úřadů se jedná téměř o sprosté slovo. Ve dveřích se ještě otočila: „Pane praporčíku, s četnictvem nechci mít do nejdelší smrti nic společného, to jistě chápete, ale přece jen: kdybyste někdy měl cestu kolem, zastavte se. Slušné lidi člověk nepotkává na každém rohu, tak si s váma příležitostně ráda vypiju šálek čaje.“ Usmála se: „Lidi říkají, že peču dobrý štrůdl, a rybízový koláč prý taky není k zahození. A něco ostřejšího se u mě taky najde.“
Když za sebou Hlízová zavřela dveře, praporčík Neužil si oddechl. Případ má za sebou, a navíc dopadl dobře. Aspoň jak to viděl on.
Sedl si a znovu si nalil z láhve domácího višňového likéru, který mu každoročně koncem léta posílala sestřenice z Holovous. Zapálil si cigaretu a pohlédl na desky s nadpisem Václav Hlíza – vražda. Nepotřeboval je znovu otvírat, obsah znal nazpaměť. Lokl si, potáhl z cigarety, chvíli přemýšlel a pak desky založil do skříně, do police s nadpisem Odložené případy.
Druhou cigaretu už nechtěl, tedy ne teď, když se ale objevil závodčí Jína, který nepřišel kvůli ničemu jinému, než aby si s Neužilem pokouřil, vytáhl ještě jednu. A druhou pro Jínu.
„Ty, Václave, že to ale je šťabajzna, ta Hlízová.“
„Cože?“ Neužil měl v hlavě fůru jiných věcí, než aby vnímal, co Jína říká.
„Jako že Hlízová je pěkná ženská.“ vysvětlil. „Nejdřív mi tak nepřipadala, ale teď…“
„Hlízová? Pěkná ženská – no asi jo, vlastně ani nevím.“ Než její vzhled bylo pro Neužila důležitější, že z toho podezření vyvázla a že má případ vyřešený. Nebo spíš odložený. Což je zhruba totéž.
„No tak, nebuď furt takovej suchar, Václave, dyť se ti taky musela líbit, seš snad normální chlap, ne?“
„Jasně, líbila se mi, Emile, asi. Já jsem hlavně rád, že z toho je venku.“

——————–

Jak povídka končí, se dozvíte v knize Čarodějnice. Můžete si přečíst další ukázku.

——————–

O autorovi

Zdroj informací: nakladatelství Tofana

Kdo jsme a proč jsme vlastně začali psát příběh našeho nakladatelství? Proč jsme se rozhodli vystavět domov PŘÍBĚHům?
Jmenujeme se Jirka Raichl a Mirek Vostrý, jsme autoři-prozaici. Už od mládí škádlíme múzy a před pár lety jsme začali jeden druhého inspirovat k publikování svých textů. Slovo dalo slovo a vzniklo z toho malé, malinkaté nakladatelství (spíš hobby než podnikatelský záměr).
O své PŘÍBĚHy se rádi rozdělíme s každým, kdou si je zatouží přečíst a prožít. A stejně tak rádi pomůžeme na svět i PŘÍBĚHům jiných autorů, pokud nám do nich dají nahlédnout. Činnost jsme zahájili na jaře roku 2018, kdy vyšly první tři tituly (Mirkovy povídkové sbírky Noční výpravčí a Kočičák a Jirkův román Poblíž nebe). Na podzim 2018 budou následovat další dva kousky (Mirek: Kostelníkova závěť, Jirka: Zítra už bylo).
Více o nás najdete na nakladatelském webu www.pribehy.eu, kde je možno naše příběhy rovněž zakoupit.

Související knihy

Vostrý, Mirek

Tofana, 2020