Ještě před pár týdny jsem ani netušil, že mezi knižními festivaly u nás figuruje i jeden velice specifický: HumbookFest. V duchu prohlášení v perexu bych nejspíš ani necítil potřebu vydat se na takovou akci. Ale pak jsem obdržel neodolatelnou nabídku…

HumbookFest jako akci zastřešuje Albatros Media a mezi nejčastěji skloňované značky v této souvislosti patří nakladatelství Fragment, CooBoo, CPress, … Z tohoto výčtu je už možná zřejmé i majoritní zaměření festivalu: hlavně young adult a fantasy literatura. Událost se letos konala již pošesté, přičemž za zmínku jistě stojí i fakt, že loňský ročník proběhl pouze online – další z obětí coronavirové pandemie.

Pojďte tedy se mnou navštívit pražské Kongresové centrum, jímž prošly dějiny. Kalendář hlásí: sobota 2. října 2021.

Hned od rána se hala ve druhém patře hemží stovkami, ne-li tisícovkami, dívek. Ne že bychom na chlapce nenarazili, ale je jich tu jako šafránu. Připadám si asi tak o dvě generace starší než všichni kolem. Ten dojem mi zůstane i při setkání s redaktory. V půl jedenácté začíná první beseda ve Společenském sále. Na pódiu své pohledy na téma LGBT+ sdělují Ella Fever, Sam Xabyssus a Theo Addair. Chvilku postojím u schodiště na galerii a přemýšlím nad tím, jak toto celé souvisí s festivalem knih. Ale co, téma je svou dlouhodobou tabuizací zřejmě lákavé a něčím se ostatně začít musí, ne?

Vydávám se do Jižního sálu, kde v jedenáct začíná povídání o cestách rukopisu od tvůrců až ke čtenářům. Před středovým ze tří pláten sedí kromě moderátorky čtyři mladé autorky: Katka Šardická, Bětka Komrsková, Tess M. Puffrová (mimochodem v programu Tess kdosi odcizil z příjmení ono „r“) a čtveřici uzavírá dívka ukrývající svou identitu pod pseudonymem Nofreeusernames. Chvilku pátrám a už vím, že jde o Olgu Zbranek Biernátovou. Sál se postupně zaplňuje. Odhaduji to na řádově tři stovky posluchačů. První pro mne překvapivé zjištění: mladí lidé čtou. Ne, vážně, střet se školstvím ve mně probudil dojem, že četba je aktuálně spíš zavrhovaná úchylka. A nejednou vidím spousty dychtivých obličejů. Druhé zjištění: dotazy pokládané z publika jsou gramaticky správně formulované, a to i v běžně opomíjených maličkostech. A otázek není málo. Jsem nadšený. Poměrně často propadám depresi, že česky se u nás už skoro nemluví. Naslouchám, sleduji, sem tam si poznamenám nápad. Začínám mít dojem, že naše literární scéna má naději na přežití. Přemýšlím, jak bych na probíraná témata odpovídal já. Bavím se a pociťuji záplavu optimismu.

Přichází závěr besedy a první (a snad jediné) zklamání dne. V tomto bloku má bez přestávky proběhnout vyhlášení vítěze letošního ročníku literární soutěže „CooBoo hledá talent“. Téma druhého ročníku znělo „Láska za časů Covidu“ a vítěz bude vybrán z trojice finálových prací. V tu chvíli ale nastává v sále šum a ruch. Navzdory moderátorčiným výzvám a prosbám se dvě stě padesát posluchačů zvedá a shlukuje kolem svých autorských idolů v předním rohu sálu, zatímco na středovém pódiu se o získání pozornosti skoro marně snaží tři porotkyně. Pár desítek z nás, kdo jsme kvůli vyhlášení přijeli, přičemž někteří i zdaleka, se snaží zachytit jejich slova. Mumraj mimo pódium má ale navrch. Přesto postřehnu, že redaktorka při zmiňování finalistů nedokáže ze svých poznámek rozluštit název právě našeho soutěžního příspěvku, což mi dává jasně najevo, že na nejvyšší příčku nedosáhneme. Hned si uvědomím, že název „Nikdo si už nevzpomene“ byl vlastně vizionářský a v podstatě si o takové faux pas říkal. V duchu si oddechnu, že je vlastně štěstí, že autorka vítězného románu není osobně přítomna. Nemusí být alespoň vystavena této trochu smutné chvíli, kdy se o jejím triumfu dozvídá jen hrstka věrných, zatímco zbytek sálu nadále hlučí v prostoru poblíž hlavního vstupu. Uleví se mi, protože teď bych na pódiu stát tedy doopravdy nechtěl. Porotkyně rychle celou akci ukončují a mizí v davu. Doufal jsem, že prohodíme pár slov, ale tento plán se ukázal jako nerealizovatelná vize. Škoda. Třeba je k rozhovoru pro KlubKnihomolu.cz zlomím alespoň vzdáleně.

Přes zmíněné a vlastně jediné rozčarování probíhá zbytek prezentací v příjemném duchu. Nakonec tedy neprchám hned po vyhlášení výsledků soutěže, ale zůstávám až do konce. Se zájmem si poslechnu všechny besedy v Jižním sále a v přestávkách chodím chvíli naslouchat i do Společenského sálu. Halou je potřeba se občas doslova prodírat, protože se skrz ni táhnou fronty zájemců o autogramy. Podpisové akce probíhají v Severním sále.

Postupně jsem tedy svědkem kvízu o historii nakladatelství Fragment, načež se krátce pasivně připojím k diskusi o slovanské mytologii. Velké a oprávněné naděje vkládám do bloku s názvem „Klasika žije… ale kde?“, jehož hlavními hvězdami jsou Michaela Sekalová a Karolína Zoe Meixnerová. Učím se nový výraz: „guilty pleasure“. Ne že bych jej neznal, ale až dosud mě nenapadlo si jej spojit s četbou. Cítím, že dnes se dozvím ještě mnoho pro mě objevných výrazů. A opravdu nejsem v tomto ohledu zklamán.

Hned další diskusní blok skloňuje tři výrazy: „cosplay“, „fanart“ a „fancast“. Terka Zajíčková a Adelína Schneiderová se s plným sálem dělí o své praktické zkušenosti s cosplay. Nevíte-li, co to znamená (jako jsem to netušil ani já), pak vězte, že se jedná o spojení slov „costume“ a „play“. Ve výsledku jde o ztvárnění knižních a seriálových postav. Obě interpretky mají na sobě vlastnoručně stvořené kostýmy, přičemž já osobně jsem naprosto fascinován špičkově provedeným Avatarem, v něhož se proměnila Adi. Tím se také vysvětluje, proč se po celém Kongresovém centru potloukají desítky, možná i stovky oživlých postav z příběhů, z nichž mnohé ani neznám. Jsem fascinován a opět nadšen. Všichni tito lidé mají můj bezmezný obdiv. Zatímco jsou ve Společenském sále vyhlašovány výsledky právě festivalové soutěže o nejlepší cosplay, odehrává se v Jižním sále poslední beseda dnešního programu. S moderátorskou dvojicí, jejíž jedna členka ztělesňuje dokonalý cosplay Zloby, královny magie (a omlouvám se, pokud se mýlím), si povídají tvůrkyně podcastu „Opravdové zločiny“ Lucie Bechynková a Barbora Krčmová. Sál je opět téměř zcela zaplněný, a brzy se ukazuje, že zcela oprávněně.

Dnes jsem zjistil, že naše děti nejenom čtou, ale literaturou doopravdy žijí. Odjíždím s pocitem, že jsem objevil celý nový svět. Cítím se trochu zahanben, protože až dosud jsem young adult literatuře ve vší její rozmanitosti a pestrosti nevěnoval prakticky žádnou pozornost. Samozřejmě s výjimkou našeho soutěžního příspěvku do „CooBoo hledá talent“. Odvážím si nejen mnoho materiálu k zamyšlení a hodně podnětů do budoucí tvorby, ale především podněty do své kantorské role na nově založeném lyceu. Vypadá to, že si se svými studenty na nějakou dobu prohodím strany. Přichází čas, abych se já naučil něco od nich.