Čtení ke kávě: Volno (Hana Militká)

Volno

9.11.2021 Hana Militká Bez komentáře

Mnoho lidí má jasné měřítko hodnot – peníze, finance, majetky. Myslíte si, že nezáleží na charakteru lidí? Není férový člověk cennější než všechny poklady světa? Možná máte v této věci jasno. Nechci nikoho poučovat, povídka zachycuje jen takový střípek ze života.

Svítí sluníčko. Přes pokročilý podzim je docela pěkně.
„Zítra mě čeká velká rodinná oslava, proto si dnes musím odpočinout. Poslední dobou se cítím dost unavená, jako každý podzim posledních pár let,“ říká si Eva.
Ještě chvilku se převaluje v posteli.
Najednou zaslechne vyzvánění. Pár vteřin jí trvá, než si uvědomí, že se ozývá Skype. Běží k počítači.
„Jé, ahoj!“ zdraví svého učitele psaní a kamaráda v jedné osobě.
„Můžeme?“ ptá se Jiří.
„Ano, výborně, mám hodinku času. Pak letím na rehabilitaci.“
„Tak pojď hned, ať zvládneme kus práce.“
„Dej mi pět minut, víc se obléknu, táhne tady na nohy. A musím si cvrknout,“ říká omluvně.
„Když musíš, tak musíš,“ směje se Jiří.
Za pár minut se oba věnují pilné práci. Opravují spolu nový román, aby mohl být brzy vydaný.
Najednou se u Jiřího na obrazovce objeví jeho žena: „Musíme hned,“ domlouvá mu.
„Promiň, Evi, doděláme to za chvíli, až se vrátíme. Musíme teď něco zařídit.“
„To je v pohodě, taky musím letět, abych neprošvihla rehabku.“
„Ozvu se, až budu mít chvilku,“ řekne ještě Jiří a mizí z obrazovky.
„Udělali jsme kus práce, ale skončili uprostřed věty,“ uvědomuje si Eva. Pořádně si označí, kde později navážou.
„Jdu na rehabku. Dost mě unavuje,“ přemýšlí. „Potom mám volno, musím odpočívat, prospím se po obědě, abych byla zítra plná energie. Nechci sedět na oslavě jako zvadlé lilium.“
Jednou kousne do chleba a vyráží na poslední chvíli, aby stihla rehabilitaci. Zlobí ji záda, jako většinu obyvatel. Ještě jí prolétne hlavou: „Jeden klasik řekl, že celý národ bolí záda, protože spoustu let ohýbáme hřbet před jinými, kteří si na nás vyskakují. Nebo tak nějak. Ani si nevzpomenu na jméno autora téhle myšlenky. Možná na tom něco je.“
Sotva doběhla včas. Hned se jí ujmou terapeuti. V klidových chvílích je docela blízko zdřímnutí.
Po absolvování odchází pomalu, je docela unavená.
„Chci si nakoupit, musím do Žabky. Co jsem to všechno chtěla?“
Nakonec si koupí dvě meruňkové kapsy a jako dárek pro synovce mléčnou čokoládu.
„Vlastně nic dalšího nepotřebuju. Ani nevím, co jsem tak důležitého chtěla. Hlavně že mám tu čokoládu.“
Doma si hned uvaří čaj, sní většinu snídaně a ještě slupne jednu dobrůtku s meruňkami.
„Dneska mám volno,“ říká si. Za dvě hodinky si ohřeju polívku, odpoledne dopeču výborné masíčko a jinak budu odpočívat. Ještě se ozve Jiří. Teď si přečtu maily a pak si schrupnu.“
U mailů se trochu zdržela.
Pak volala kamarádka. Chvilku si povídaly.
S ukončeným hovorem koukla Eva na hodiny: „Hele, je čas na polívčičku. Mluvily jsme chviličku a skoro hodina je pryč!“ podivila se a běží do kuchyně ohřát si květákovou polívku. S chutí ji snědla.
„Musím si umýt hlavu na zítřejší slávu. Vykoupu se. Nebo se mám jen osprchovat? Moc ráda se naložím do vany plné horké vody. Ale trochu mě zlobí tlak,“ uvažuje a stojí ve vaně na sucho. „Sprcha nebo vana?“ Ještě se nerozhodla a zvoní telefon. Volá jí dobrá kamarádka, která potřebuje vylíčit své nové zážitky z cest. Eva vyleze z vany, zapluje do postele pod deku a povídají si. Ráda si s ní povídá, párkrát jí kamarádka moc pomohla jen pouhým lidským slovem.
Po skončení hovoru se podívá na hodiny. „To není možné! Mluvily jsme bez dvou minut dvě hodiny?! Nevadí, dnes mám volno. Pomalu si dám dopéct masíčko. Ještě nevím, jestli si uvařím brambory, nebo stačí krajíček chleba. Ani nemám moc hlad.“
Chvilku se rozmýšlí, než si uvědomí, že se chtěla koupat.
„Přece jen mám radši vanu,“ rozhodne se. Pár minut si lebedí v horké vodě. Namočí si i vlasy, musí je umýt.
Právě se chystá začít s mytím, když uslyší podezřelý zvuk. „Skype! Jiří! Práce!“ bleskne jí hlavou a hrne se neumytá z vany. Zabalí se do osušky. Voda z mokrých vlasů jí teče všude.
„Ahoj, Jiří, jsem tady. Právě jsi mě načapal ve vaně. Dej mi deset minut, abych se osušila, hned se připravím.“
„Dobře,“ směje se kamarád.
Eva letí do koupelny, bleskově si vysouší fénem neumyté vlasy, oblékne něco teplého a běží k počítači. Okamžiky, kdy má Jiří chvilku volna, jsou vzácné.
Začne poctivá úprava textu. Po hodině Jiří poděkuje. Má zase další práci.
Eva sedí bez hnutí a zírá.
„O nějakém odpočinku nemůže být řeč, ale vlasy si umýt musím,“ uvědomí si a zírá dál.
Zazvoní telefon. Volá Evin bratr. Má výbornou náladu. Jsou s manželkou na chalupě. Pohodička působí skrz telefon i na Evu. Cítí, jak se jí celým tělem rozlévá teplo, a tetelí se blahem, jako kdyby byla tam u nich. Zaplavil ji nádherný pocit štěstí.
„Je vidět, že se máte moc rádi. Oba vás mám taky moc ráda.“
Povídají si, Eva nasává energii a zároveň jim posílá svou. Je šťastná, že má tak skvělé lidi kolem sebe.
Po skončení hovoru se ještě chvíli usmívá. Pro úplnost ještě volá sestra. Taky mají spolu skvělý vztah. Tentokrát je hovor krátký, jen instrukce kvůli zítřejší oslavě.
Telefon dávno zmlkl a Eva stále sedí a usmívá se. Najednou vyskočí: „Musím si umýt hlavu!“
Jde do koupelny. Vypustí vanu plnou zchladlé vody. Teploměr na bojleru ukazuje, že je ještě teplá voda k mání. Asi se dohřála.
„Ve vaně jsem dnes ležela, i když jen chvilku. Teď se osprchuju.“
Stojí pod sprchou a slastně si užívá horkou vodu. Cítí se dobře.
„A teď je čas na dopečení masíčka. Koukám, že už je šest hodin. Tenhle den nějak rychle utekl, ani nevím jak. Chtěla jsem odpočívat, pospávat. Doufám, že zítra se oslava vydaří. Dnešek se skutečně povedl. Je vidět, že mám moc prima lidi kolem sebe. To mě nejen těší, dává mi to sílu a energii. Takový poklad se nedá ničím nahradit.“

Hana Militká

Absolventka JAMU, pochází z Hradce Králové. V Brně studovala obor herectví v ročníku spolu s Nikou Brettschneiderovou, Marcelou Večeřovou, Miroslavem Donutilem, Pavlem Zedníčkem, Františkem Horáčkem, Svatoplukem Skopalem, Pavlem Trávníčkem a dalšími. Stala se členkou divadla Husa na provázku.
V roce 1981 odešla se svým manželem do Prahy.
Spolupracovala s režisérem Jurajem Herzem na filmu Zastihla mě noc a na seriálu Wolfgang, s Jurajem Jakubiskem na filmu Frankensteinova teta, Perinbaba, s Janem Svěrákem na filmu Kolja a dalšími. Pro švýcarskou televizi ztvárnila roli Mileny Jesenské v němčině ve filmu Wer war Kafka, režie Richard Dindo, s Jaroslavem Soukupem točila seriál Policie Modrava.
Hostovala 31 let v Národním divadle.
Herečka je velice plodnou spisovatelkou:
Povídky z povětří vyšly v roce 2013. Následovaly detektivky: Záhadný šepot (2015), Pronikavý smích (2016) a Vražedný lov (2017).
Povídky z povětří byly vydány roku 2016 jako autorčina první elektronická kniha, poté vyšly romány Vilma, Sára a na podzim Jiří. Před Vánoci vyšel Kapitán Bartoš zasahuje 1: Složitý případ. Začátkem roku 2017 se objevila kniha 13 povídek Pro Klub Knihomolů. Jedná se o povídky napsané pro magazín Klub knihomolů.
V červenci 2017 vychází nová detektivní série nazvaná Velké případy kpt. Černé 1: Čas nedoběhneš.
Román I Blázni chtějí žít I se objevuje v nabídce zjara roku 2018. Jedná se o napínavý román z hereckého a zpravodajského prostředí.
V říjnu 2018 se překvapivě objevuje Dívka s mašlí, čtení pro malé slečny. Do konce roku 2018 se ještě objevila v elektronickém vydání detektivka – Případy kpt. Váchala: Travička zelená. Poslední knihou toho roku byl napínavý román nazvaný Ze Sýrie do Číny, inspirovaný služebními cestami autorčiných bratrů Jana a Jiřího Militkých.
Velké případy kpt. Černé 1: Čas nedoběhneš a Velké případy kpt. Černé 2: Nemilosrdná vášeň. – původně elektronické knihy vycházejí v tištěné podobě.
Začátkem března 2019 vychází kniha Kytička veršů a za měsíc se objevuje první díl z nové krimi série MONIQUE s.r.o. 1: Záhadné úmrtí. Tváří obálky je Ing. Jana Jemalová. Portrét vytvořil umělecký fotograf Bohuslav Hybrant, který napsal i předmluvu. Vychází jak elektronicky, tak i tištěná. K otcovým narozeninám začátkem května vysílá do světa autorka svou knihu kreseb nazvanou Vášeň a nevinnost, své kresby doplnila příběhem.