Čtení ke kávě: Řvaní na olympiádě aneb když bohové mlčí (Martin Patřičný)

Řvaní na olympiádě aneb když bohové mlčí

29.10.2021 Martin Patřičný Bez komentáře

Patricny_Rvani na olympiade aneb kdyz bohove mlci

Když holky řvou, mrazí mě. Zkrabatí se jim tvář, vypadají zle a všechna něha je fuč.

Myslím si docela potichu, že olympijské hry bez diváků (člověka nikdo tu nevidí, sportují daleko od lidí) jsou hovadina a nesmysl, ale majitelé kamer a televizí myslí, že kamery a televize jim mohou nahradit skutečnost. Tak ať si to myslí.
I já jsem se občas na kousek olympijského klání díval a zdálo se mi, že bez těch diváků se řve nějak víc.
No jo, za starých časů bylo největší ozdobou muže ovládat své emoce. Muži nepláčou!, Vinnetou a Sedm statečných… A ženy se tenkrát snažily být hezké. Milé, čisté, líbezné – prostě dívčí a krásné.
A teď, 2021, je na olympijských hrách všechno jinak. Obě pohlaví řvou, jako kdyby to bylo snad přímo předepsáno, a při tom křiku obličeje dívek a žen jsou… no zkrátka nevypadají hezky. Opravdu. Viděl jsem kus volejbalu Brazílie–Rusko, třeba. Tam, to je pravda, všechny dívky neřvaly. Některé si jen tak do počtu jako štěkly, snad aby je ty ostatní neukousaly. Pamatujete přece: Kdo neřve s námi, řve proti nám!
Byl ten křik tak nápadný proto, že tu nebyli diváci? Že by jinak řvali oni? Že kamera je všudypřítomná a ženy ji nevnímají? Ptá se vůbec dnes někdo těch žen, jestli je smí natáčet? Ale vůbec ne! „Imagolog“ jde za trenérem, ohledně křiku s ním pohovoří a trenér si potom tu tichou slečnu Tichou pozve na kobereček. Nejdřív k ní hovoří hezky: „Podívejte, slečno Tichá, Vy hrajete dobře, ale prospělo by Vám, kdybyste se hlasitěji uvolňovala, když se vám povede podání, zařvěte si!“ Ale běda, jestli se křik nezlepší! Zase jde slečna na kobereček k trenérovi a ten už teď hezky nemluví: „Víte, slečno Tichá, neuvolněné emoce Vás brzdí. Když se jich nedovedete zbavovat, nebudeme Vás moci tak často stavět… Média potřebují vzrušení!“
Mávám nad sebou rukou. Potichu. Copak já, o mě koneckonců nejde. Při hluku vypnu zvuk a při těch šklebech přepnu na koťátka, na přírodu nebo si budu víc číst.
Ale… kolik kluků přestane milovat, když uvidí (a uslyší!) svou vyvolenou řvát? A kolik se jich vůbec nezamiluje?!
Třeba by pomohlo dávat si při „uvolňování“ ruku před pusu, například tak, jako to učíme děti při kašli či při zívání. Nevím. Co na to bohové Olympu?
Co říkáte? Ne, já taky nic neslyším. Všichni se najednou nějak uvolňují…

Martin Patřičný

Autor je výtvarník-dřevař, vypravěč. Řemeslu se vyučil soukromě u svého strýce řezbáře a soustružníka dřeva. Za totality pracoval v dělnických profesích, např. jako dřevorubec, skladník, řidič. Od roku 1988 se plně věnuje výtvarné práci se dřevem. Byl spoluautorem scénáře a průvodcem 26 díly velkého televizního dokumentu Kus dřeva ze stromu – Nadace Dřevo pro život, režie Bedřich Ludvík, ČT 2/ 2008, 2009. V roce 2000 s Václavem Větvičkou a Hanou Hegerovou vyhlásili Den stromů, původně Den stromů a dřeva, 20. 10. 2000 poprvé. Národní muzeum je podpořilo výstavou Den stromů (M. Patřičný, J. Michálek). Patřičný má za sebou přes sto výstav v tuzemsku, např. 1993 – Rudolfinum, Praha, 1995 – Lichtenštejnský palác, HAMU, 1998 – Obecní dům a Národní muzeum v Praze, 2002 – Akademie věd… Pravidelně vystavuje na Světě knihy. Pro For Arch připravil dvě rozsáhlé výstavy o dřevě. V zahraničí vystavoval mj. v roce 2003 v Haagu a Naardenu, 2006/7 – Salon Nezávislých, Paříž, (Německo, Rakousko, Dánsko, Švédsko, Belgie, Itálie) a mimo Evropu roku 2008 v Torontu – North York Centre Library. Martin Patřičný vydal tyto knihy: Pracujeme se dřevem (v roce 2017 vyšlo 5. vydání), Dřevo krásných stromů (tři vydání), Monografie (2009), Kus dřeva ze stromu poznání (s Bedřichem Ludvíkem), Všecky krásy dřeva (2014), Jako v nebi, Patřičná Čítanka (2014), Velká kniha o dřevě (2016). Od roku 1998 uspořádal řadu „Dřevěných večerů“ – diskusních i hraných s poesií a živou hudbou v Národním muzeu v Praze, Městské knihovně Praha a dalších městech ČR. Autorovi nedávno vyšla nová kniha Akord a jiskry!!!