Čtení ke kávě: Existence (Jaroslav Konvička)

Existence

26.10.2021 Jaroslav Konvička Bez komentáře

Počasí se zbláznilo.
Slyším, jak venku hvízdá vítr, stránky novin vráží do zdí, lísají se k odpadkovým košům a s třepotáním objímají dopravní značky.

Odhrnu záclonu, abychom se se švábem mohli podívat z okna. Nikam přede mnou neutíká. Je taky zvědavej. Tykadla mu kloužou po skle.
Sledujeme, jak poušť pod tíhou dešťových kapek odtéká jako voda ve vaně po vytažení špuntu. Na severní polokouli ve směru hodinových ručiček. V jordánském zpravodajství to ohlásí jako největší přírodní katastrofu v dějinách země.
Balím to. Sednu k počítači a hledám nejbližší letenku domů.
Ammán – Praha.
Nic. Žádné dostupné lety.
Zkouším to dál.
Ammán – Budapešť.
Nic. Žádné dostupné lety.
Ammán – Vídeň? Ammán – Wroclaw? Ammán – Berlín? Ammán – Kyjev?
Jsem v pasti. Jak se odtud sakra dostanu?
Naštěstí se mi něco vybaví. V Jordánsku už dávno nejsem. Vrátil jsem se před týdnem a jsem u babičky na vesnici.
„Jarku!“ ozve se ze schodiště. „Ty eště spiš? Že se nestydiš!“
Chce po mně, abych šel česat jabloně. Chce to hned. Nepočká to. A nemám se prý opovážit s těmi stromy třást. Jabka pak budou celý domlácený. Na to, že je už rok a půl po smrti, má ta ženská setsakra dobrou kondici.
Jdu obrat ty jabka. Trvá mi to asi tři vteřiny.
Jedna.
Šváb se na mě kouká z okna. Z toho stejného… v Jordánsku. Jen místo tekoucí pouště vidí jabloně.
Dva.
Vidí mě ve zrychleném záběru. Mihotám se mu před očima a za mnou se tvoří ohon komety. Prachové částice mého těla se mě snaží dohnat.
Tři.
Tykadla mu po skle sklouznou na parapet.
Mám hotovo a piju na verandě kávu. Standardku. Babička neví, co jsou to výběrová zrnka.
Najednou se dveře domu rozrazí a dovnitř vstoupí nějaká Asiatka. Ani se na mě nepodívá a klidně si verandou projde dál. Otevře dveře do sklepa, jako by jí patřil. Slyším dunění jejích kroků na plechovém schodišti. Nárazy chodidel se rozléhají a postupně utichají. Je dole. Obočí se mi údivem zkřiví do tvaru písmene A. Jako u animovaných postaviček.
Vstanu a jdu za ní, ale mizí mi z dohledu, takže na ni ještě z prvního schodu houknu: „Haló, paní! Haló! Promiňte, ale… co tady děláte?“
To ji zastaví. Kousek couvne. Poprvé se na mě podívá. Očividně jsem to přehnal. Dotknul jsem se jejích citů.
„Co tady dělám? Co tady dělám?! Existuju! To snad ještě můžu, ne?“ rozhodí vztekle rukama a vstoupí do kotelny, kde otevře dveře kotle a nechá se zhltnout oranžovými plameny.
Tykadla mi znovu sjedou po okenním skle.
Zpoza okna jordánského hotelu hledím přímo do tlamy toho starého kotle, jehož plameny pomalu přestávají pálit. Plynule problikávají v písečnou bouři.
Nožičkami se snažím udržet výhled, ale jde to těžko, když sebou hotel pořád cloumá.
„Jak dlouho už tady máte tu písečnou bouři?“ ptám se řidiče taxíku.
„Písečnou bouři? Jakou písečnou bouři?“ odpoví.
Chápu. Jemu to asi jako bouře vůbec nepřijde. Je na to už zvyklý.
Já se proměně ve hmyz taky nějak zvlášť nedivím.
Naopak.
Všechno mi konečně dává smysl.
Být člověkem… to bylo zvláštní.

Jaroslav Konvička

Autor vystudoval anglickou filologii a pracuje jako učitel a lektor angličtiny. V deseti letech přečetl svou první knihu Dvacet tisíc mil pod mořem a od té doby literatuře naprosto propadl. Tvorba vlastních příběhů pro něj tedy byla dalším logickým krokem. Na svou dětskou zvídavost a touhu po poznání nezapomněl. Jeho příběhy jsou provázeny hloubáním nad lidskou existencí, tu a tam i špetkou magického realismu. Jeho prvotinou je sbírka kontemplativních povídek s názvem Kdysi dávno v budoucnu (2. vydání, MaHa, 2020). Dlouhodobě pracuje na románu s motivem reinkarnace, přičemž se věnuje také tvorbě kratších děl. V novele Mamince se budeš líbit (MaHa, 2020) čtenáře překvapil příběhem o mladé učitelce toužící po štěstí. Zkušenosti ze své pedagogické praxe však nejobsáhleji zužitkoval v knize Učytelskej (Talent Pro Art, září 2021), satirickém románu z prostředí základní školy, který do značné míry reflektuje stav dnešního školství, ale také společnosti jako takové.