Jasně, situace v Brazzaville roku 2016 se v mnoha ohledech liší, ale myslím, že moje pocity před pěti lety byly v mnohém podobné těm, co vířily hlavou lidem prchajícím v chaosu z Kábulu.
Do Konga jsem přiletěl jeden den po místních volbách. Pan prezident sedí v úřadu už třicet let a nikdo úplně nepředpokládal, že by se to mělo změnit. A všude obcházelo strašidlo občanské války, která v devadesátých letech stála desetitisíce životů.

Přes majestátní řeku Kongo je vidět Kinshasa.

Vracel jsem se po měsíci dokončit nějakou práci a už cestou z letiště bylo naprosto jasné, že situace se dramaticky změnila. Naprosto vymetené africké ulice jsou v kontrastu s běžným cvrkotem ještě zlověstnější než jiné. Na každé křižovatce stojí vojáci, někdy i s těžkou technikou. Mobilní sítě jsou vypnuté a internet odpojený. V pořádku přijíždíme na můj hotýlek, kde mě vítá malá Číňanka. Usmívá se na starého známého a vtipně podotkne, že jsem jediný host. Všichni odjeli.
Druhý den mě Jean-Jaques odváží na stavbu, kde je jen několik dělníků a z týmu mých pomocníků dorazil jen jeden. Ostatní se nedostali z jižního předměstí, protože armáda neprodyšně odřízla to opoziční od středu města. Marcel tam má rodinu, ale uvízl na špatné straně a přespává u známých. Bojí se o ženu a děti. Snažím se na to nemyslet, den a půl jde práce normálním pomalým tempem. Ani na majestátní řeku Kongo, co teče vedle stavby, se v pauze nejdu podívat.

Street art – konžská reklama.

Nazítří v poledne přiběhne Jean-Jaques na stavbu a všechny vyhání. Urychleně dělníci opouští areál a vše se bezpečně uzamkne. V autě na hotel se dozvídám, že má informace, že se něco semele. Odkud má informace, nevím, ale v těchhle zemích když děláte byznys, máte spoustu kontaktů. Dostávám nařízeno zůstat na hotelu a nevycházet, dokud mne zase nevyzvedne.

Sedím na pokoji, klimatizace hučí a větrák se točí jako pominutý. Vedle postele mám sbalené kufry a přemýšlím, jak dlouho by mi to trvalo na francouzskou ambasádu. Jsem celkem dobrý běžec. Když si vezmu jenom tašku s notebookem a doklady, tak bych to za čtyři minuty mohl zvládnout. Celé odpoledne sedím a napínám uši, jestli zvenku neuslyším střelbu. Samozřejmě se mi hlavou honí vzpomínky mých kolegů, kteří v roce 2011 během pár hodin uvízli během nepokojů v Abidjanu a strávili několik dní s puškami v ruce, aby si uchránili holý život. Ano, Michel mi říkal:
„Během hodiny se to může otočit a najednou seš uprostřed války. A bílej je vždycky velkej terč.“
Ve státní televizi jedou dokola pořady o půl roku staré prezidentově návštěvě v drůbežářské farmě a jiný zdroj informací není. V pokoji se zamykám a přemýšlím. Zeď u hotelu máme malou, u brány sice sedí velikánský chlap, ale větší respekt budí dvě dogy, které se kolem něho motají. Každopádně žádná velká ochrana. To spíš může hrát roli, že naproti jsou kasárna a na rohu dvacet metrů od hotelu sedí dnem i nocí pět vojáků v plné polní. Vzápětí mě napadá, že to vlastně výhoda být nemusí. Uvažuji, že dveře do mého bungalovu jsou sice fortelné, ale asi velkou překážkou nebudou. Napadá mne, že do koupelny se dveře otvírají ven, a navíc je hned za nimi schod, takže jednoduše vyrazit nepůjdou. Aspoň pár minut k dobru by to mohlo dát. Z koupelny je malé okýnko ústící do proluky mezi domy. Vylezl jsem z pokoje a šel to zkontrolovat. No žádná sláva tahle úniková cesta, ale možná by odtud šlo přelézt do sousedství a při troše štěstí a nedůvtipnosti útočníků by to mohlo na chvíli zabrat. Jo, takhle uvažuje člověk, co sedí na posteli vedle svých kufrů. Večer přichází silná a dlouhá tropická bouře. S přívaly deště se mi trochu ulevilo. Přece ani hrdlořezové nepůjdou řezat hrdla v takovém nečase. Pouštím si do sluchátek Znouzectnost. Proč Znouzectnost? Prostě proto, že je to nejlepší kapela na světě a rozdává čirou radost. Ráno jsem vyspalý a trochu klidnější. Nic se neděje.

Červí pouliční dobroty.

Za dva dny přijíždí Jean-Jaques a jede se do práce. Situace je prý v pohodě. Město vypadá pořád stejně zlověstně. Na první křižovatce k hlídkujícím vojákům přibylo obrněné vozidlo s kulometem. Práce pomalu pokračuje a večery v opuštěném hotelu jsou stále stejné. Další ukončení prací a spěšný odjezd na hotel na sebe nedá dlouho čekat. Mají být zveřejněny výsledky voleb, a to se dá očekávat nějaký průšvih. Samozřejmě přeju Konžanům něco lepšího, než je skrz naskrz zkorumpovaný prezident, který už třicet let vysává zemi a tvrdou rukou potlačuje každou nevoli, ale sobecky mě napadá, že budu moc rád, když to budou řešit, až tam nebudu. Opravdu přišly výsledky voleb. Pan Sassou-Nguesso vyhrál s přehledem: 61 % hlasů. Dost na to, aby se nekonalo druhé kolo. Napadlo mne, že když se tolik kamarádí s ruským režimem a ruská ambasáda ve městě vypadá spíše jako samostatná čtvrť s přístavem pro jaderné ponorky na řece Kongo, tak těch 61 % je vlastně málo. Po vyhlášení výsledků je podivný klid. Vlastně si asi všichni oddechli a my se vracíme do práce. Moji dělníci se shodují na tom, že volby byly zfalšované a že prezident je parazit a diktátor, ale všude je cítit strach z občanské války, která zemí proběhla a zanechala kruté rány, takže je to možná dobře, že se nic nemění. Pracujeme a život se zlehka vrací k normálu. Město je však pořád neprodyšně rozdělené a po pár dnech zase přituhuje. V opozičních částech města se objevili Ninjové. Ninjové byly nechvalně proslulé hordy hrdlořezů v občanské válce v roce 1993. Kde se vzali po 25 letech? Byly napadeny vojenské posty a policejní stanice. Střílelo se v ulicích a po noci zůstalo skoro 40 mrtvých. Od místních se dozvídám později, že je to celý nějaký divný. Ty zabité útočníky nikdo neznal a celé to vypadá spíš na velkou provokaci. Takže zase sedím na hotelu a poslouchám, jestli se v okolí nestřílí. Večer mě vyděsí podivný hluk z ulice. Když opatrně vylezu před dveře,

Když v tropech naprší.

zjišťuji, že je to vlastně mohutný zpěv spousty mužských hrdel. Na klidu mi to nepřidává a zamykám se v pokoji. Ráno u snídaně se dozvídám, že naproti v kasárnách nabrali stovky nových rekrutů, a proto ten povyk. Je mi jasné, že mladíci vytržení z bídy tím, že se stali vojáky, budou velmi vděčně plnit zadané úkoly, ať už budou jakékoli. Hlavní dva neúspěšní opoziční kandidáti na prezidenta jsou okamžitě zatčeni.
Na večerní zpěvy vojáků jsem si zvykl a po pár dnech se můžu zase vrátit do práce a konečně dokončit dílo. Konžská televize stále vysílá stejné drůbežářské reportáže, a protože internet už konečně jede, dozvídám se ze zahraničí, že konžská armáda raketami z vrtulníku vyvraždila dvě vesnice na jih od metropole. Prý tam byli povstalci. Asi po týdnu mám konečně hotovo a opouštím zemi. Letadlo je poloprázdné. Kdo by taky co dělal v Kongu… Když jsme vystoupali do letové hladiny, tak jsem si oddechnul, že už to mám za sebou. Přál bych Konžanům lepší režim a lepší život, ale pokud vím, tak dodnes je situace stejná a stařičký pán Sassou-Nguesso stále zemi drží pevně pod krkem a vysává ji jako vypasená veš.

Do přátelštější země jsem se rozhodnul uprchnout před běsněním blbosti a nenávisti, které vtrhlo do české kotliny.
Veliký černý imigrační úředník se na mne přísně podíval a pak procedil:
„O ekonomické migranty tady nestojíme!“
Udělal jsem psí oči.
„Odkud že jsi to říkal? Česko? Kde to sakra…“
Přitáhnul si klávesnici a shrbil se k monitoru.
Chvilku projížděl zprávy na Novinkách, pak soustrastně pokýval hlavou, dal mi razítko do cestovního pasu a pravil:
„Tak vítej, hochu.“

Tom Odpad

Autor pochází z malé kovozemědělské vísky, Hořice u Blanska. Již od útlého dětství byl plachý a ostýchavý až do té míry, že ho sousedé několik let považovali za němého. Ovšem malý Odpad je vyvedl z omylu ujištěním, že je jim po tom hovno. Poté, co se naučil číst, zažil první zklamání, když příběh o chromém mravenečkovi končí příliš dobře. Své zklamání přetavil do prvního literárního pokusu, kde toto vypravování narovnává a mravenec umírá pod koly nákladního vozu Liaz, protože neumí dostatečně rychle přeběhnout silnici. O svoji první práci záhy přichází, když mu ji na pastvě sežere koza. Od tohoto incidentu se nadále raději věnuje méně stravitelné poezii. Oproti vrstevníkům rychleji dospívá, hlavně co se týče ochlupení a sexuálních tužeb. Dalo by se říct, že pubertální období Odpadovi dramaticky formuje myšlenky pro celý další život, stejně jako osrstění, které se nadále hojně rozrůstá. Někteří kamarádi si ho za to dobírají, ale ve skutečnosti mu závidí mužný zjev. Tom to však považuje za malicherné a v přestávkách mezi masturbací lepí papírové modely z ABC. Střední průmyslovou školou prochází za přispění osvícené části učitelského sboru, která se staví proti snahám konzervativních kolegů rebela vystrnadit. Díky rodinné farmě má během studií, polních prací a dojení krav dostatek času formovat hluboké filozofické teze, které zhusta uplatňuje ve své tvorbě. Rozervaný mladý filozof je smýkán hormony od literatury přes hudbu a drama až k výtvarnému umění. Dráhu úspěšného hudebníka mu překazí hospitalizace na kožním oddělení, kde se pomocí zinkového oleje a sýrové vazelíny léčí ze svrabu. Povinná vojenská služba, kterou až na noční pomočování přečkal bez úhony, mu pomohla objevit kouzlo absurdních situací a také mu přinesla poznatek, že delší povídky se více hodí při nedostatku toaletního papíru. Technická profese, které se věnuje celý život, probleskuje do některých jeho děl až s konstruktérskou přesností a detailem. Stejně jako většinou strohý naturalismus. V současnosti autor vydal knihu povídek s názvem Umím s ním i mrskat. Jde o soubor dvaceti čtyř povídek, jejichž hrdina vás vtáhne a provede svými příběhy pitoreskních situací, které vznikají na první pohled na obyčejných pěšinkách běžného žití. Jejich pojítkem je úžasný nenucený a jakoby samozřejmý humor, který sem tam vybafne ze zatáčky, za níž by ho nikdo nečekal. Více o knize a autorovi naleznete na stránce www.tomodpad.cz.

Související knihy

Odpad, Tom

Ears a Wind Records, 2021