Čtení ke kávě: Splynutí (Hana Militká)

Splynutí

14.9.2021 Hana Militká Bez komentáře

Život je krásný, barevný, plný plánů, nadějí a uskutečněných předsevzetí. Některá období můžou být neveselá a temná. Často záleží na nás, na člověku samotném, jeho vůli, zda se z těžkostí vymaní a bude dál smysluplně kráčet životem, nebo se provzteká či prosmutní roky, které přijdou. Samozřejmě záleží i na okolí.

„Půjdeme se projít, chvilku posedíme v parku. Kvetou sakury, je to nádhera,“ láká Marie svou kamarádku Jarču.
„Fajn, půjdu s tebou. Jinak nemám vůbec náladu na lidi.“
„Nesmíš se uzavřít před celým světem. Zvu tě pak na oběd. Vím o neuvěřitelném příběhu. Budeš koukat.“
„Obávám se, že znám všechny příběhy světa. Nic mě nepřekvapí,“ tvrdí Jarča. „Proto nikam nechodím. Všechno jsem slyšela. Na oběd s tebou však půjdu ráda. Příště zvu já tebe.“
Dvě kamarádky se potkaly u parku.
„Tak co, líbí se ti tu?“ ptá se Maruška po procházce rozsáhlým parkem.
„Příroda mě nikdy neomrzí,“ usměje se Jarka.
„To mám radost. Hospoda U Pantáty je kousek cesty, jestli máš procházek dost, skočíme na tramvaj.“
„Ještě se ráda projdu. S tebou je takový fajn klid. Mám radost, žes mě vytáhla ven. Od té doby, co umřel manžel, mě nic nebaví.“
„Musíš to přemoct, nedat se. Tvůj Lojza by tě nerad viděl utrápenou. Žít se musí. Není dobře jen přežívat.“
„Mám na hrudi takový tlak, slzy pořád na krajíčku. Stačí, když v telce někdo umírá, a já probrečím celý film.“
„Podívej, Jarčo, stačí přeladit na jiný program. Nebo televizi vypni, brnkni mi a půjdeme na procházku. Nebo skočíme na jedno orosený,“ zasmála se Marie.
„Tohle říkal můj Lojzík.“
„Jasně, on si skočil na pár orosených a tys čekala, až se pán uráčí vrátit domů.“
„No, často nikam nechodil.“
„Jasně, jen asi čtyřikrát nebo pětkrát do týdne. Vrátil se nacmrndanej až hrůza.“
„Náhodou, měli jsme se rádi.“
„Určitě je to složité.“
„Neumíš si představit, jak je mi těžko,“ zavzlykala Jarča.
Marie chytla kamarádku pod paží: „Jdeme k Pantátovi. Dáme si něco dobrého.“
Objednaly si nějakou specialitu a sedmičku vína.
„Tak vyprávěj, něco jsi mi chtěla sdělit.“
„Máš pravdu, milá Jarčo. Taky mě dřív napadalo, že s naším životem je v podstatě konec. Ještě si párkrát dám něco dobrého, sama na dovolenou nechci, nemáš se s kým dělit o radosti ani starosti. Zkrátka, vypadalo to, že život člověka v důchodu je jen nuda. Vlastně čekání na zubatou. Ani jedna nemáme děti. Můj muž sice nezemřel, ale utekl za mladší. V jistém směru je to možná horší než být vdovou. Ten tvůj tě aspoň nezradil.“
„No, asi máš pravdu. Pocity máme stejné, jak vidím.“
„Představ si, že ke mně jednou přišel jeden chlápek na zaměření bytu. Koukala jsem jako blázen, že jsem s výměrem spokojená. Přece se byty léty nezvětšují ani nescvrkávají.“
„To máš pravdu,“ přikyvuje Jarča. „Leda lidi se scvrkávají, různé orgány… Jo, měřila jsem za mlada sto sedmdesát čtyři a teď mám jen sto šedesát devět. Asi se mi zkroutila páteř nebo co.“
„Nediv se, pořád jsme se musely hrbit před vrchností,“ usmála se Marie.
„A co ten příběh?“ zeptala se netrpělivě Jarča.
„No co, byl sympaťák.“
„Kdo?“
„Ten, co přišel vyměřovat.“
„A dál?“
„Zeptal se, jestli chceme koupit byt do osobního vlastnictví. Ujistila jsem ho, že nemám zájem. Ani bych na to neměla. Manžel mi umřel, říkám. Z jednoho důchodu se zázraky dělat nedají. Ve vašem případě jde o pár korun. Ale musíte s šéfovou družstva projednat podmínky. Kdybyste měla zájem, můžu vám trochu poradit. To řekl a dal mi vizitku,“ zakončila Marie.
„No a dál?“
„Jak víš, že bylo něco dál?“
„Protože jinak je ten tvůj fantastický příběh naprosto nicneříkající.“
„Vidím, že se vyznáš,“ zasmála se laškovně Marie.
„Hlavně pokračuj, pořád nevím, o co jde.“
„No, zkrátka a dobře, asi za týden jsem zavolala.“
„A?“
„Byl komisní, stručný. Hned jsem litovala, že mu vůbec volám. Vlastně jsem ani nestihla říct, že chci poradit s tím vlastnictvím bytu.“
„A dál?“
„Ozval se za půl hodiny. Omlouval se, že tam bylo moc lidí. Byl roztomilý a navrhl, že se zítra odpoledne staví, jestli budu doma.“
„Začínám být napnutá,“ usmála se Jarča.
Marie dlouho mlčela a hleděla do dáli.
„Povídej, co bylo dál?“
„Došlo ke splynutí,“ zašeptala tajemně Marie.
„Jak?“
„To je právě to…“
„Nenapínej mě, nebo prasknu. Přefiknul tě?“ vydechla napjatě Jarča.
„Takhle se to nazvat nedá! Ano, milovali jsme se, vášnivě, neskutečně. Nic takového jsem dosud nepoznala. Ale to není všechno!“ rozplakala se.
„Ublížil ti?“ lekla se Jarča.
„Ne, vůbec ne! Došlo ke splynutí duší. Jsme jako jeden. Obrovští kamarádi. Nejradši bychom zůstali spolu navždy a nikam nešli.“
„Ani na nákup?“ vyhrkla Jarča.
„Ani to ne,“ vydechla Marie.
„Nabídneš mu bydlení?“
„Nevím, není to důležité. Má své vnoučky, nemůžu jim konkurovat a ani nechci. Nejdůležitější je, že jsme jako jeden, došlo se splynutí v oblasti duševní i fyzické,“ zašeptala Maruška a šťastně se usmála.
„A budeš byt kupovat do vlastnictví?“
„Cože? Jaký byt?“

Hana Militká

Absolventka JAMU, pochází z Hradce Králové. V Brně studovala obor herectví v ročníku spolu s Nikou Brettschneiderovou, Marcelou Večeřovou, Miroslavem Donutilem, Pavlem Zedníčkem, Františkem Horáčkem, Svatoplukem Skopalem, Pavlem Trávníčkem a dalšími. Stala se členkou divadla Husa na provázku.
V roce 1981 odešla se svým manželem do Prahy.
Spolupracovala s režisérem Jurajem Herzem na filmu Zastihla mě noc a na seriálu Wolfgang, s Jurajem Jakubiskem na filmu Frankensteinova teta, Perinbaba, s Janem Svěrákem na filmu Kolja a dalšími. Pro švýcarskou televizi ztvárnila roli Mileny Jesenské v němčině ve filmu Wer war Kafka, režie Richard Dindo, s Jaroslavem Soukupem točila seriál Policie Modrava.
Hostovala 31 let v Národním divadle.
Herečka je velice plodnou spisovatelkou:
Povídky z povětří vyšly v roce 2013. Následovaly detektivky: Záhadný šepot (2015), Pronikavý smích (2016) a Vražedný lov (2017).
Povídky z povětří byly vydány roku 2016 jako autorčina první elektronická kniha, poté vyšly romány Vilma, Sára a na podzim Jiří. Před Vánoci vyšel Kapitán Bartoš zasahuje 1: Složitý případ. Začátkem roku 2017 se objevila kniha 13 povídek Pro Klub Knihomolů. Jedná se o povídky napsané pro magazín Klub knihomolů.
V červenci 2017 vychází nová detektivní série nazvaná Velké případy kpt. Černé 1: Čas nedoběhneš.
Román I Blázni chtějí žít I se objevuje v nabídce zjara roku 2018. Jedná se o napínavý román z hereckého a zpravodajského prostředí.
V říjnu 2018 se překvapivě objevuje Dívka s mašlí, čtení pro malé slečny. Do konce roku 2018 se ještě objevila v elektronickém vydání detektivka – Případy kpt. Váchala: Travička zelená. Poslední knihou toho roku byl napínavý román nazvaný Ze Sýrie do Číny, inspirovaný služebními cestami autorčiných bratrů Jana a Jiřího Militkých.
Velké případy kpt. Černé 1: Čas nedoběhneš a Velké případy kpt. Černé 2: Nemilosrdná vášeň. – původně elektronické knihy vycházejí v tištěné podobě.
Začátkem března 2019 vychází kniha Kytička veršů a za měsíc se objevuje první díl z nové krimi série MONIQUE s.r.o. 1: Záhadné úmrtí. Tváří obálky je Ing. Jana Jemalová. Portrét vytvořil umělecký fotograf Bohuslav Hybrant, který napsal i předmluvu. Vychází jak elektronicky, tak i tištěná. K otcovým narozeninám začátkem května vysílá do světa autorka svou knihu kreseb nazvanou Vášeň a nevinnost, své kresby doplnila příběhem.