Schylovalo se k druhé světové válce. Bylo dusno jako před bouří a málokdo tušil, jakou bude mít sílu a co všechno smete. Všechny životní tradice a jistoty měly přijít vniveč. A v tomto okamžiku začíná vyprávění epického vypravěče Leona Urise (1924–2003). Pokud vám jeho jméno nic neříká, pak si možná vzpomenete na různá zpracování (filmové, rozhlasové) jeho obsáhlého románu Exodus, v němž líčil vznik státu Izrael. V nakladatelství Zeď letošní výročí konce druhé světové války připomněli novým vydáním dalšího Urisova románu Milá č. 18.

Ten sice nezabírá tak široký časový úsek jako Exodus (který primárně sice líčí jen vznik Izraele od konce druhé světové války, ale osudy jeho hrdinů jsou vyprávěny retrospektivně se záběrem až ke konci 19. století), ale není o nic méně výpravnější. Milá č. 18 se totiž soustředí pouze na život židů ve Varšavě od doby těsně před válkou a vrcholí povstáním varšavského ghetta v roce 1943.

Po přečtení Exodu jsem tak trošku tušila, co mohu od dalšího Urisova vyprávění očekávat. Silný příběh (skutečnost, která ani žádnou dramatizaci nepotřebuje), kvalitní vyprávění, které čtenáře vtáhne tak, že v některých chvílích ani nemůže dýchat. Uvěřitelné hrdiny, skutečné lidi z masa a kostí, kteří dějinám a beztvaré mase jimi zmučené dávají tváře. Hrdiny, které autor nijak neidealizuje a neglorifikuje, a jejichž hrdinství je utvářeno okolnostmi. Říká se, že člověk až pod největším tlakem vydá ze sebe to nejlepší, a něco na tom bude…

Možná i proto, že měli morálně navrch, dokázaly ty zubožené přeživší zbytky vzdorovat německé přesile tak dlouho. Držela je jejich víra – ani ne tak víra v Boha, jako víra v sebe a víra v to, že oni sice nepřežijí, ale jejich odkaz ano.

„Víš, co mi řekl jeden starý rabín, když jsem se ho ptal na židovskou paměť?“
„Co?“
„Slovo věřím znamená pamatuju si. Ani Nietzsche si nevěděl rady s jejich schopností přežít každého, kdo se je kdy pokusil zničit. Věřím… pamatuju si. Takže, jak vidíš, Alfréde, za tisíc let budou staří Židé naříkavě zpívat o nacistickém faraonovi, který je držel v otroctví ve Varšavě.“ (str. 449)

Pokud o povstání varšavského ghetta nic nevíte, netušíte, jak vlastně vzniklo, pro koho bylo určeno, jak se v něm žilo a kolik se toho muselo v jeho obyvatelích zlomit, aby byli schopni jít holýma rukama proti tankům, pak máte jedinečnou příležitost to díky románu Milá č. 18 zjistit. Připravte se na epickou procházku ulicemi Varšavy, na sympatické i ryze zbabělé hrdiny, na oživlé německé oficíry, jejichž jména možná znáte z učebnic dějepisu. A vyzbrojte se kapesníky, protože tento příběh je (i když víte předem, jak skočí, Uris totiž dějiny nepřepisuje) útokem na čtenářovy emoce. Určitě je to tak správně, na minulost se nesmí zapomínat. Právě její připomínání posílí naši víru, že bychom snad byli schopní zabránit tomu, aby se historie opakovala…

Proto jsem ráda, že knihy dokumentující židovský holokaust stále vychází, a doufám, že vycházet nepřestanou!

Související knihy

Uris, Leon

Nakladatelství Zeď, 2021