Knihu Klíč od autorky Kathryn Hughesové
vydalo nakladatelství Cosmopolis.

1

Od chvíle, co jsem se vykradla z domu, napůl kráčím, napůl běžím.
Hruď se mi prudce zvedá a nekontrolovatelně funím. Ulice jsou vylidněné. Za toto malé milosrdenství jsem vděčná. Alespoň nebu­du muset nic vysvětlovat zvědavým sousedům. Za zavřenými dveř­mi někdo smaží cibuli. Kolem se vznáší její sladká vůně a toto mu­čivé aroma mi připomíná, že jsem ještě nejedla. Zahnu za roh, a když zahlédnu bránu parku, na chvíli mě zarazí, jak rychle jsem se sem dostala. Ohlédnu se, zatlačím na zrezivělou železnou bránu a prastaré panty na protest zaskřípou. Jejich zvuk protne tichý noční vzduch a úplně mi pokazí zamýšlený nenápad­ný vstup, ale v parku znovu nacházím klid, a tak trochu zpomalím. Jenže ne příliš. Je důležité, abych se posunovala vpřed. Teď ještě nemůžu podlehnout pocitu spokojenosti.
Pronikavý zápach stojaté a řasami prorostlé vody mi napoví, že kousek ode mě se nachází jezero. Přidávám do kroku, dokud ho nemám na dohled. Voda omývá štěrkovou pláž a u převržené loďky pospává několik labutí.
Když udělám první opatrný krok do vody, její chlad mi stáh­ne hrdlo. Kameny pod mýma bosýma nohama jsou ostré a slizké řasy se mi omotávají kolem kotníků. Otočím se a podívám se na boty, které jsem jen před chvílí odkopla. Leží na štěrku asi třicet centimetrů od sebe, jedna se pootočila. V duchu se omluvím za ten nepořádek. Měla jsem je položit jednu vedle druhé, jak mě to učila moje máma. Bude zklamaná. Za chvíli po mně zůstanou jen ty boty. Je to vlastně jediný důvod, proč jsem si je sundala.
Nohy mě chladem brní, ale udělám několik dalších kroků. Teď mi voda sahá po kolena. Sukně se mi vlní okolo nohou, což před­stavuje jediný pohyb v tmavém klidném jezeře. Byla jsem tu sice už mockrát, ale nikdy ne v takové hodině, nikdy takhle. Obloha je jasná, ale černá. Úplně černá. Je vidět srpek měsíce a kvůli absen­ci světla se na ní třpytí hvězdy. Odkudsi ze stromoví vyletí sova a zahouká, když se snáší k hladině jezera. Vyleká mě, proto prudce uskočím, ale i přesto se mi podaří udržet se na nohou.
Několikrát se zhluboka nadechnu. V kalné vodě stále vidím svá chodidla. Malá chodidla, bílá jako křída.
Po několika krocích mi voda sahá až po pás. Už nyní mám pocit, že se dusím. Všude kolem je horkost, nejen na obloze, ale i ve vodě, v mém srdci a v mé hlavě. Je tam i smutek. Vždy tam byl smutek. Nosím ho jako kabát. Velký a těžký kabát, v němž se topím, ale ne­dokážu si ho svléknout. V tuhle chvíli si už jen přeji, aby to všech­no rychle skončilo. Ještě pár kroků a budu mít klid. Zadívám se na spící děťátko ve svém náručí, ale nic necítím. Ani jsem to nečekala. Znovu se ozve pronikavý a zoufalý skřekot. Nemusím se ani otočit, abych věděla, že tentokrát to není sova. Je to něco jiného.

2

O dvě hodiny později byly všechny kufry otevřené, nafotografované a znovu poskládané na hromadě. Oba byli úplně polámaní ze se­zení na tvrdé dřevěné podlaze na půdě. Sarah si protáhla ruce nad hlavou a zívla. „Děkuju ti za pomoc, Nathane. Moc si toho vážím.“
„Rádo se stalo. Mám poměrně dost volného času.“
Zadívala se na poslední neotevřený kufr. „Škoda, že se do něj ne­dostaneme. Nemám ráda nedokončenou práci.“ Ještě jednou zkusi­la spony otevřít. „Zítra si přinesu nějakou vlásenku nebo tak něco.“
Nathan klečel na kolenou, před obličejem držel baterku a mžou­ral ve slabém světle. Rukou přejížděl po drsných dřevěných prk­nech na podlaze a prsty se snažil vnořit do mezery mezi nimi.
„Co to děláš?“
„Něco jsem zahlédl.“ Baterku položil na podlahu a oběma ru­kama se pokoušel uvolnit prkno. „Něco se tam zalesklo.“ Chvíli s ním cloumal, ale pak vyjekl. Do prstu se mu zadřela tříska. „Au!“
Sarah se k němu naklonila: „Ukaž, podívám se na to.“ Vzala ho za ruku a palcem mu přejela po bříšku bolavého prstu.
„Musím ti ji vyndat.“ Zatlačila, aby kousek dřeva dostala ven z kůže.
„Au, to bolí!“
„Jsi jako malý kluk. Koukni,“ ukázala mu třísku, „je venku. A teď mi řekni, cos tam hledal.“
S prstem v puse kývl směrem k prknům na podlaze. „Něco se tam zaseklo.“
Sarah následovala jeho pohled, sklonila se a prohlížela si místo, kam ukazoval. „Máš pravdu.“ Zastrčila nehet do spáry a snažila se předmět postupně nadzvedávat, dokud se jí ho nepodařilo vyprostit.
Oba se zadívali na malý mosazný klíček.
„Hele! Zdá se, že nebudeme potřebovat vlásenku,“ usmála se Sarah. Přitáhla si poslední kufr a klíč strčila do zámku. Chvíli jím otáčela, ale nakonec se ozvalo cvaknutí a spona se otevřela.
„Mám to,“ zašeptala.
Zvedla víko a potichu zapískala. „No, tohle je něco trochu ji­ného.“
Úplně navrchu kufru ležel obraz, skoro stejně velký jako sa­motný kufr. Podívala se na hodinky, protože si uvědomila, že už je pozdě. „Dobře. Jedna malba vodovými barvami, nezarámovaná a podepsaná…“ Nasadila si brýle na čtení, které měla celou dobu zastrčené ve vlasech. „Podepsaná Millie… Millie McCarthyovou. Myslím, že to je tam napsáno.“
Nathan zvedl hlavu od klávesnice a vykulil oči. „Konečně máme jméno! Zajímalo by mě, proč tady byla.“
Sarah dál přebírala věci v kufru a diktovala Nathanovi: „Kamí­nek, na kterém je namalovaný růžový květ, kartáč na vlasy.“ Bříšky prstů pohladila jemné štětiny a vytáhla z nich tenoučký pramínek světlých vlasů. Drží v ruce DNA někoho, kdo zde žil a pravděpo­dobně i umřel! Zadní část kartáče na vlasy byla potažená růžovým hedvábím, měl perleťovou rukojeť a patřilo k ní i stejné zrcátko. „Oprava,“ pokračovala, „kartáč na vlasy a zrcátko.“
Slyšela, jak Nathan maže, co napsal. Ztichla a počkala, dokud neskončí. „Podívej se na tohle!“ Vyndala medvídka upleteného z různobarevných zbytků vlny. Nečekaně se jí stáhlo hrdlo a měla problém pokračovat.
„Co se stalo?“ zeptal se Nathan.
„Nic,“ vydechla. Musela chvíli počkat a ovládnout se, než moh­la pokračovat. „Jeden ručně pletený medvídek.“ Měkkou hračku usadila na víko kufru. „Jedny… dvoje… troje květované šaty a… Pa­nebože!“
Zvedla maličký modrý svetřík a přičichla si k němu. „Jeden ple­tený svetřík pro miminko. Modrý.“
Na Nathana to neudělalo žádný dojem. „Je tam ještě něco?“ za­jímalo ho.
Sarah pohladila měkkou vlnu, pak si svetřík přiložila k tváři. Druhou rukou se probírala po dnu kufru. Prsty narazila na dvakrát přeložený kousek papíru. Odložila svetřík a rozložila papírek.
První čtyři slova byla napsána velkými písmeny, takže nepotře­bovala brýle na čtení. Zasáhla ji plnou silou. „Co to, kruci…“
Nathan se zarazil. „Co se děje?“
Otočila se a beze slova mu podala poskládaný papír.
„Co je to?“ zamračil se a přečetl si, co tam stálo. Pak se mu na tváři usídlil udivený výraz.
„Ježíšmarjá!“ zašeptal.

——————–

A nezapomeňte si také přečíst další ukázku.

——————–

O autorce

Kathryn Hughesová žije nedaleko Manchesteru, kde se také odehrává její první román s názvem Dopis. V současné chvíli je spisovatelkou na plný úvazek a pracuje na svých dalších knihách.

Zdroj informací: nakladatelství Cosmopolis

Nakladatelský dům Grada, největší vydavatel odborné literatury, rozšířil v roce 2015 své portfolio o značku Cosmopolis. Tato značka vám přináší kvalitní světovou a českou beletrii. Nabízí všem čtenářům ty nejlepší knihy z celého světa, strhující příběhy, napínavá dramata, ale i romantiku a zábavu.

Související knihy

Kathryn, Hughesová

Cosmopolis, 2021