Jedním z květnových titulů nakladatelství Triton se stala i kniha Jity Hrubanové Paní doktorko, co vy na to? s podtitulem Vzpomínky lékařky.

Když jsem bral tuto již na první pohled tenkou brožovanou publikaci do ruky, neměl jsem jasnou představu, kam mě zavede. Tak trochu jsem předpokládal něco ve stylu knihy Bude to bolet, doktore? od Adama Kaye, případně třeba prvotiny Gillian Hickové Veterinářka (já vím, ta není o lidských pacientech – ale popravdě, jaký je v tom rozdíl?). Jinými slovy, doufal jsem v umírněnou legraci a záplavu vtipných historek z lékařské praxe. Naplnila se má očekávání? Pojďme se podívat.

Čtenáři otevírající novou knihu se málokdy vyhnou tomu, aby k ní nepřistupovali vybaveni nějakým očekáváním. Buď už se s autorovou prací setkali, a pak zcela logicky budou začínat četbu ve srovnávacím režimu typu: „Je lepší, nebo horší než ta předchozí?“. Nebo jim titul někdo doporučí, což obvykle provází formulace ve smyslu „Tohle si musíš přečíst, protože…“. A pak tu jsou situace, kdy se k nám dostane text, o jehož tvůrci nevíme vůbec nic. Ani tehdy nelze mluvit o úplné nepředpojatosti, jak jsem ostatně zmínil výše. V případě prvotiny Jity Hrubanové jsem tedy apriori pátral po příběhu z prostředí nějaké ordinace nebo nemocnice. Když na mě tedy v první kapitole vybafla příhoda o tajné, ačkoli veřejně známé destilační soupravě, zaskočilo mě to. Přiznávám, že mi i trochu vadil styl, jímž bylo povídání vedeno. Působil tak nějak nevypsaně, nezkušeně, možná i trochu neohrabaně. Přesto jsem vytrval. Zmíněné přívlastky bych bez ostychu aplikoval na celou knihu, ale tady je to důležité sdělení: Jakmile přestane člověk hledat obsah podle svých představ, ale akceptuje jej takový, jakým ve skutečnosti je, úplně na místy poněkud archaické a možná i trochu neobratné formulace zapomene. Kontrolu nad stylem totiž přebere obsah. A i když jednotlivé kapitoly popisují zdánlivě všední situace, čiší z nich obrovská dávka lidskosti, pokory a víry v lepší lidská já.

Sto šedesát pět stran vyplňuje devětadvacet příběhů a kraťounký autorčin „Doslov“. Každá kapitola nese více či méně výstižné pojmenování. Namátkou třeba: „Tajemství ústavu anatomie“, „Nevšední zkouška“, „Nelehký začátek“, „PAN doktor Korejs“, „Neobvyklé užívání léků“, „Milostný příběh vdovy a vdovce – různé úhly pohledu“, „Bába kořenářka“, „Milovat versus mít rád“, případně „Boj s parazity“. Kromě textu se čtenáři mohou těšit i pohledem na mnoho barevných ilustrací z dílny Marka Setíkovského.

Kdybych měl knihu Paní doktorko, co vy na to? přirovnat k nějaké jiné publikaci, jako první by mě napadly povídky Zdeňka Svěráka. Ať už nedávné Povídky a jedna báseň, nebo třeba Správce nádrže, abych jmenoval alespoň ty nejnovější. Ono srovnání se týká hlavně schopnosti učinit z obyčejné všední situace příběh hodný vyprávění. Pokud bych se poohlédl za hranicemi, myslím, že velmi podobně by si mohl stát Tom Hanks se svým Neobvyklým typem. U obou zmíněných je samozřejmě výrazně lépe zpracována ona umělecká forma, ale co se týče nálady a podnětů k zamyšlení, pak se s nimi paní doktorka Jita Hrubanová může směle srovnávat.

Co říci závěrem? Nakonec musím dodat, že ona původně očekávaná humorná stránka v knize rozhodně nechybí. Navíc jako jistou prémii získají čtenáři mé generace možnost zavzpomínat na dobu před sametovou revolucí. Ti mladší si pak možná během četby vzpomenou na své rodiče a prarodiče. Jo, přesně tohle nám o té době říkali, mihne se jim hlavou. Vzpomínky lékařky tedy představují zdroj zábavy, pobavení, ale i poučení. A tím nemyslím jen všemožné lékařské termíny. Mnohem důležitější je mnohokrát zopakovaná prosba: Lidi, buďte k sobě tolerantní, respektujete se navzájem, přistupujte k sobě s pokorou. Uvízne-li toto poselství v mysli alespoň jednoho čtenáře, pak nebylo úsilí věnované této knize marné. Věřím ale, že takových čtenářů bude mnohem, mnohem víc.

Související knihy

Hrubanová, Jita

Triton, 2021