Přinášíme vám ukázku z knihy Ztracené střípky,
kterou vydalo nakladatelství Mystery Press.

Klopýtala mezi regály.
V hutné tmě viděla stěží na krok a naslepo šátrala rukama. Byla na kost promočená, od hlavy až k patě, a vlhké oblečení se jí lepilo na kůži. V půlce cesty se zastavila a ohlédla. Jako by se ocitla v širém, temném oceánu.
Okno, kterým vlezla dovnitř, se rýsovalo ve stínech jako obraz. Z jedné strany rámu stále trčely kusy skla, zbytek střepů ležel vysypaný na podlaze. Slyšela kapky deště bubnující o střechu – neutichající, strojový rytmus – a viděla blesky na obloze. Každý z nich vždycky na pár vteřin ozářil interiér a umožnil jí lépe se zorientovat. Potřebovala jídlo a suché oblečení. Mnohem naléhavěji však potřebovala zrcadlo a šitíčko, protože krev už jí nestékala jen do očí, valila se jí proudem po tváři.
Vítr otřásl kostrou domu.
Byla vyděšená. Zraněná. Ba co hůř, byla úplně osamocená. Prostě to vzdej. Sevřelo se jí hrdlo.
Lehni si a vzdej to.
Pevně stiskla víčka, zahnala ten hlas do pozadí a počkala na další blesk. Potom se rozběhla na druhou stranu místnosti. Šátrala ve tmě a shazovala jednu věc za druhou, ale nakonec nahmatala to, co hledala.
Baterku.
Zapnula ji.
Rozlil se před ní kužel ostrého bílého světla a ona si uvědomila, že místnost není ani zdaleka tak velká, jak si myslela. Ve tmě jí připadala obrovská, avšak ve skutečnosti neměřila na délku víc než deset metrů.
Sebrala tyčinku z nejbližší police, roztrhla obal a hladově se do ní zahryzla. Potom zaměřila pozornost na palčivější problém – zranění na hlavě, které stále krvácelo. Na opačné straně místnosti zahlédla krabice s náplastmi a rychle k nim zamířila. Teprve když stála přímo před nimi, všimla si, že na polici leží i lékárnička. Bylo v ní všechno, co potřebovala: nůžky, dezinfekce, sterilní obvazy i náplasťové stehy. Jen žádná jehla a nit.
Docházely jí síly, když vtom jí pohled sklouzl na nedalekou vitrínu.
Rybářské vybavení.
Pod sklem se ukrývala jehla na návnady a na pultu ležely vlasce. Popadla ten nejtenčí z nich, pak chňapla po zapalovači u pokladny a s obojím se vrátila k lékárničce.
Kousek vedle stál stojan s brýlemi, na němž bylo i zrcátko. Po­ shazovala všechny brýle a stojan upravila tak, aby měla zrcátko v úrovni očí. Potom rozmotala vlasec, navlékla ho na jehlu a nůžkami z lékárničky ustřihla asi šestnáct centimetrů. Zhluboka se nadechla, přiblížila se k zrcátku a naklonila hlavu, aby lépe viděla na ránu u pravého oka. Zahlédla ji už v odrazu na čelním skle svého auta, tak před třemi, čtyřmi hodinami, možná to bylo i víc – neměla ponětí, kolik právě je –, ale špína na skle docela efektivně zamaskovala vážnost zranění.
Znovu ji přepadlo rozčilení.
„Proč se mi to děje?“ zamumlala tak tiše, že se přes déšť téměř ani neslyšela. Sterilizovala hrot jehly zapalovačem a snažila se vzchopit. Jenže pak se jí oči zalily směsicí slz a krve. Po tvářích jí kanuly růžové čůrky připomínající barevné stezky na mapě.
Ošetřit ránu by zvládla i ve spánku, takže ji neochromoval strach z šití.
Šlo o něco horšího.
„Prosím, ať je tu ještě někdo,“ vzlykala nesrozumitelně a pak zvedla roztřesené ruce k obličeji. „Nechci tady být sama.“

Předtím

I mrtví mohou mluvit.
Tohle jí otec ke konci bez ustání opakoval. Rebeka tomu tehdy nevěnovala pozornost. Během těch posledních měsíců, co proseděla u jeho lůžka, sledovala postupné chřadnutí těla i duše, jak se otec měnil ve starce, který trpěl halucinacemi a mluvil z cesty. Sílu a zdravou barvu nahradila voskovitá a průsvitná pokožka prokvetlá mapou bledě modrých žil. Stal se přízračným negativem člověka, který je tři vychoval.
V takových chvílích se Rebeka upínala ke vzpomínkám na dobu před otcovou nemocí. Tehdy byl jejich ochráncem a strážcem, tmelem, který je držel pohromadě. Sem tam vyprávěl o svém zbrklém mládí, předtím než ho povolali do Vietnamu, ale Rebeka a její sourozenci si ho tak nedokázali představit. Henry Murphy nikdy neztrácel nervy a jediné neuváženosti, pokud se to tak dalo nazvat, se dopustil dlouho před jejich narozením – když se oženil se ženou, kterou znal teprve čtyři měsíce.
V té době sloužil na americké letecké základně Lakenheath a při návštěvě čtyřicet kilometrů vzdáleného městečka Cambridge se seznámil s Fionou Camberwellovou. Bylo jí čtyřiadvacet, narodila se a vyrostla na venkově a nikdy v životě nevycestovala dál než do Peterboroughu, takže jí Američan z New Yorku naprosto učaroval.
Rok po svatbě se narodil Rebečin bratr Johnny. O necelé dva roky později přišla na svět Rebeka a Henryho krátce nato propustili z armády – se všemi poctami – a on se stal policistou pro okrsek Cambridgeshire. Sice byl jen pochůzkář, ale svou práci miloval.
Doma to však tak růžové nebylo.
Rebečin otec do podrobností nikdy nezabíhal, ale v roce 1985, na Boží hod ráno – když se na stromku třpytil řetěz a v oknech blikala světýlka –, je Fiona opustila a zmizela jako šmouha rudých vlasů a bledé kůže. Johnnymu bylo tehdy pět let, Rebece tři a nejmladšímu Mikeovi teprve osmnáct měsíců.
Matku už nikdy neviděli.

———————————-

Přečtěte si celou ukázku.

———————————-

Tim Weaver

Tim Weaver je bývalý novinář a redaktor řady časopisů. Přestože byla jeho novinářská kariéra úspěšná, rozhodl se psát raději thrillery. Počínaje Honem na mrtvého tak vznikla série románů, která uvedla na scénu soukromého detektiva Davida Rakera, specialistu na hledání pohřešovaných osob. Weaverův čtvrtý román, Není cesty zpět, byl prezentován v prestižním britském knižním pořadu Richard and Judy Book Club. Bez slitování se v týdnu, kdy bylo vydáno, vyšplhalo na druhou příčku nejprodávanějších knih a Údolí mrtvých a Ztracený se obě dostaly na první místo v žebříčcích prodejnosti elektronických titulů. Weaver byl rovněž nominován v rámci britského literárního ocenění National Book Awards. V sérii dále vyšly díly Němé oběti, Zlomené srdce, Muž bez minulosti, Žena mého života a Nikdo není doma. Tim Weaver je ženatý, má malou dceru a celá rodina žije nedaleko Bathu v jihozápadní Anglii.

Informace a fotografie byly čerpány ze stránek nakladatelství Mystery Press.

Nakladatelství Mystery Press se od svého založení v roce 2015 velmi rychle etablovalo na tuzemském knižním trhu jako specialista na detektivky, thrillery a krimi romány. V současnosti vydává zejména anglo-americké autory, z nichž pro české čtenáře objevilo např. Angličany Stevea Robinsona (genealogické thrillery Stopy v krvi a Hluboký hrob) a Tima Weavera (drsné krimi Není cesty zpět a Bez slitování), ale nebojí se ani velkých amerických jmen, jako jsou Janet Evanovich či Dan Simmons. Pod logem Mystery Pressu vycházejí rovněž knihy českých autorů, a to především v subžánrech klasické a historické detektivky, mysteriózního thrilleru či procedurální krimi.

Související knihy

Weaver, Tim

Mystery Press, 2021