Čtení ke kávě: Deník Barbary W., 7. část (Jiří Raichl)

Deník Barbary W., 7. část

14.5.2021 Jiří Raichl Bez komentáře

Princeznin kamarád Eric úspěšně dokončil autoškolu, což bylo záhodno náležitě oslavit: nejprve několika drinky a poté vyhlídkovou jízdou. Že to nebyl úplně dobrý nápad, o tom je asi zbytečné diskutovat.

Přečtěte si předchozí část!

4. června 2078

dnes je mi 17 let, 8 měsíců a 19 dní

Snad ani nevím, jestli tohle chci zapsat!
Ale asi jo…
Byla jsem s Ericem.
Konečně dodělal autoškolu. Tak jsme to museli oslavit.
Několik piv a panáků v jeho oblíbeném pubu…
Já tedy pivo ne! Natož panáky!
Já pila džus. Přísahám!
„Pojď, projedeme se,“ navrhl Eric a něžně škytl.
„Jak projedeme?“
„Autem.“
„Ty máš auto?“
„Já nemám auto. Táta má auto. A já mu šlohnul rezervní klíčky.“
„Žertuješ? Jednak jsi namol a jednak ti ještě nedali papíry.“
„Co na tom?“
Neodporovala jsem. Proč taky?
Jeho problém…
Eric řídil poněkud nejistě. Malicherným prkotinám, jako jsou jízdní pruhy, věnoval pramalý zájem. Na rohu Dartmouth Street a Queen Anne´s Gate dokonce přinutil protijedoucího taxikáře rozmetat zelinářský stánek.
Bylo jen otázkou času, kdy se to za námi červeno-modře rozbliká.
Netrvalo to dlouho.
Zhruba uprostřed Great George Street sklapla past.
„Pitomče. Stavějí nás fízlové.“
„Tak jim ujedeme,“ chechtal se Eric.
„Zbláznil ses? Zastav. Vezeš budoucí královnu.“
„Když myslíš… Ale já bych to nedělal.“
Cuknul ke kraji a otevřel okýnko, za nímž se objevili dva urostlí géniové v mundúru.
„Nazdááár! Chlapi!“ zahulákal Eric žoviálně.
Uniformovaní svalovci pobaveně koukli jeden po druhém.
„Takže si vystupte z vozu, pane řidiči.“
„Proč? Mně se tu sedí dobře.“
„Ty vtípky vás přejdou.“
„To říkávala už babička. A vidíte? Nepřešly!“
„Babičku nechte v klidu spát. A předložte nám řidičské oprávnění a doklady k vozu.“
Eric hrábl do kastlíku, vylovil techničák a podal ho zvědavým policajtům.
„Vy jste Aegidius Bubblington?“
„Ne, to teda nejsem. Aegidius je můj otec.“
Další pobavený pohled.
„Aha. Čili vy jste vyvezl tady tu kočičku tatínkovým autíčkem. Je to tak?“
„No… kočičku… tak bych to nenazval…“
„Už bylo té legrace dost, nemyslíte? Řidičský průkaz, prosím!“
„Nemám.“
Další pobavený pohled.
„Alééé…? A jakpak to?“
„No, vlastně mám. I když… vlastně nemám. Teda… ještě mi ho nevydali.“
„Mhm… jak tomu máme rozumět?“
„Dneska jsem dodělal autoškolu. Pro papíry půjdu až zítra.“
„No, tak o tom pochybuju.“
„A proč? Já mám zítra času dost. A inspektorát je otevřený až do šesti. To stihnu.“
„Možná to stihnete. Ale nic vám nedají.“
„Já bych řek, že jo.“
Další pobavený pohled.
Slova se ujal starší z dvojice inteligentů.
„Mladý muži. Svou drzostí si to jenom zhoršujete.“
„Mhm,“ posmutněl Eric (ovšemže s notnou dávkou ironie).
„Když to shrnu: jízda bez řidičského oprávnění, několik dopravních přestupků pod vlivem alkoholu…“
„Jak pod vlivem…?“
„Táhne to z vás jako ze sudu. Pokračuji: zneužití cizího vozidla bez vědomí majitele…“
„Táta to ví… Teda neví, ale já se mu přiznám, slibuju.“
„A navrch ještě zesměšňování úřední osoby… no, to bude pěkná paleta.“
„Nejsem malíř.“
„A já tu nejsem pro smích! Mimochodem, kdo je ta dáma na sedadle spolujezdce, s jejímž životem tak lehkomyslně hazardujete?“
„Její královská Výsost Barbara, princezna z Walesu.“
Šerif se ušklíbl.
„No, tak teď už mě ten váš humor definitivně přestává…“
„Drž hubu, debile,“ sykl na něj kolega, když si mě konečně pořádně prohlédl.
A pak už to bylo docela nudné.
Trapné omluvy, vrácení techničáku, ujištění o hluboké úctě, přání krásného zbytku dne, prkenné salutování, tklivé tóny státní hymny…

* * *

Zákony platí pro každého.
Ano? Skutečně?
Nikoli.
Zákony platí jen pro někoho.
Pro ty ubohé, bezbranné ťulpasy zmanipulované naivní iluzí, že dodržováním legislativních norem nejlépe prospějou vlasti.
Každý, kdo aspoň trochu něco znamená, může na zákony zvysoka kašlat. A taky to dělá.
My, kteří čníme jako špička ledovce, my jsme dočista mimo zákon.
Protože legislativa neslouží k ničemu jinému než k zotročení hlupáků, co si ani neuvědomují, že jsou zotročeni.

… pokračování příště…

Jiří Raichl

Jiří Raichl je český prozaik, básník a dramatik. Je členem Divadelního spolku F. A. Šubert, v němž působí jako scénárista a režisér.
Narodil se v Praze, aktuálně žije v Dobrušce. Vyzkoušel devatero řemesel (vč. desáté bídy) a v současné době zakotvil v sociálních službách.
Literární tvorbě se věnuje jako koníčku. V roce 2018 založil butikové nakladatelství TOFANA, v němž vydal román Poblíž nebe (kniha je vyprodaná, zdarma ke stažení jako e-book) a sborníky povídek Zítra už bylo (2018), Tenčí než vlákno pavučiny (2019) a Mám se dobře, ale špatně to snáším (2020). Řídil rovněž vydání básnického sborníku 6 hlasů lásky (2019) a v roce 2021 vydal průřezový výbor své poezie Slunce v podhlavníku.
Více informací najdete na autorově osobním webu: http://jiriraichl.mozello.cz/.