Přinášíme vám ukázku z knihy Rodina z podkroví,
kterou vydalo nakladatelství Cosmopolis.

UKÁZKA 1:

Když jsem v květnu roku 1991 slavil čtrnáctiny, platila už u nás pravidla. Ne ale normální rodinná pravidla, jako že se nedávají nohy na nábytek nebo že si nejdřív musíme napsat úkoly a teprve pak se můžeme dívat na telku. Ne pravidla, jaká jsme dodržovali celý život.
Ne, tehdy už u nás platila šílená, despotická pravidla napsaná černým fixem na velkém plakátu, přilepeném na zdi v kuchyni. Pamatuju si je dodnes:

Zákaz stříhání vlasů, POKUD HO NEPOVOLÍ David nebo Birdie;
zákaz televize;
zákaz návštěv, POKUD JE NEPOVOLÍ David nebo Birdie;
zákaz marnivosti;
zákaz chamtivosti;
zákaz opouštět dům, pokud to VÝSLOVNĚ NEPOVOLÍ David nebo Birdie;
zákaz masa;
zákaz výrobků ze zvířat;
zákaz kůže/semiše/vlny/peří;
zákaz plastových nádob;
nanejvýš čtyři odpadky na osobu a den, a to včetně zbytků jídla.
(…)

Tenhle soupis pravidel byl zpočátku poměrně krátký, ale postupně se rozrůstal s tím, jak sílila Davidova nadvláda nad naší domácností.

UKÁZKA 2:

„Máme pro vás krásný pokoj v podkroví. Děti, zaveďte naše hosty do žlutého pokoje, ano?“
Jako první vykročila sestra. Z nás dvou byla daleko družnější. Mě dospělí docela děsili, kdežto ona je měla poměrně ráda. Měla na sobě zelené pyžamo. Já měl kostkovaný župan a modré plstěné papuče. Bylo skoro devět a za chvíli nás čekala večerka.
„Jé,“ podivila se Birdie, když sestřička otevřela tajné dveře v dřevěném obložení, za nimiž se skrývaly schody do nejvyššího patra. „Kam nás to vedete?“
„To je zadní schodiště,“ vysvětlovala sestra. „Ke žlutému pokoji.“
„Myslíš vchod pro služebnictvo?“ opáčila Birdie pohrdavě.
„Ano,“ odpověděla sestřička zvesela, protože i když byla jenom o rok a půl mladší než já, ještě nechápala, že ne každý považuje spaní v tajných komnatách nad tajnými schodišti za dobrodružství; že mají někteří lidé třeba pocit, že by si zasloužili pořádně velkou ložnici, a že je to uráží.
Nad tajným schodištěm se nacházely dřevěné dveře ústící do dlouhé úzké chodby, kde se zvláštně vlnily křivé stěny a prkna podlahy se prohýbala a pružila, takže si člověk připadal trochu jako při průchodu jedoucím vlakem. Žlutý pokoj byl nejhezčí ze čtyř tamních místností. Měl tři stropní okna a velkou postel se žlutým povlečením, které ladilo se žlutou květovanou tapetou a moderními stolními lampami se stínítky z modrého skla. Do vázy naše máma naaranžovala žluté a červené tulipány. Sledoval jsem, s jakým výrazem to Birdie všechno vstřebává, trochu nelibě vystrkovala bradu, jako by říkala: celkem to ujde.
Nechali jsme je tam a já se vydal za sestrou, která seběhla po schodech a přes obývák zamířila do kuchyně.
Táta právě otvíral víno. Máma na sobě měla svou řasenou zástěru a chystala salát. „Jak dlouho tady ty lidi zůstanou?“ vyhrkl jsem bezděky. Neuniklo mi, že se otci mihl tváří stín rozhořčení nad stopou nestoudnosti, kterou jsem nedokázal zamaskovat.
„Nijak dlouho,“ zatlačila máti zátku do láhve červeného vinného octa, postavila ji stranou a vlídně se usmála.
„Můžeme ještě zůstat vzhůru?“ zeptala se sestřička, která neviděla širší souvislosti, neviděla si dál než na špičku nosu.
„Dneska ne,“ rozhodla máti. „Možná zítra, to bude víkend.“
„A pak odejdou?“ pokoušel jsem velice opatrně tenkou linii mezi sebou a otcovou trpělivostí se mnou. „Po víkendu?“
Vtom jsem se otočil, jelikož jsem vycítil, že se mi máma zadívala přes rameno. Ve dveřích stála Birdie s kočkou v náručí. Byla hnědobílá a měla tvář jako egyptská královna. Birdie se na mě koukla a řekla: „Dlouho se nezdržíme, chlapečku. Jen dokud si s Justinem nenajdeme vlastní bydlení.“
„Jmenuju se Henry,“ prohlásil jsem, nesmírně zaskočený tím, že mě přímo u nás doma nějaký dospělák oslovuje „chlapečku“.
„Henry,“ zopakovala Birdie a ostře se na mě podívala. „Ano, samozřejmě.“

———————

Prolistujte si celou ukázku.

———————

O autorce

Lisa Jewellová se narodila v roce 1968 v londýnském West Endu a vyrůstala v severním Londýně. Už na základní škole v Oakleigh Park objevila svůj talent v tvůrčím psaní. Jednou ji její učitelka obvinila z podvodu, nevěřila totiž, že báseň, kterou před třídou přečetla, mohla napsat Lisa sama. Navzdory těmto náznakům se rozhodla místo psaní vystudovat umění a design na Barnet College. Po krátké a poměrně neúspěšné stáži v oblasti módy se vrátila k tvůrčímu psaní na místní škole věnované vzdělávání dospělých. Od té doby napsala třináct velice úspěšných románů. Žije v Londýně se svým manželem a jejich dvěma dcerami. Je autorkou knih Beze svědků a Pod dohledem.

Zdroj informací: nakladatelství Cosmopolis

Nakladatelství Cosmopolis vzniklo na jaře roku 2015 a je součástí zavedeného nakladatelského domu Grada. Logo značky v sobě zahrnuje hned několik významů: hřbety stojících knih, živoucí město a rytmus. Přináší tak svým čtenářům knihy z celého světa, zahraniční i českou beletrii všech žánrů, a současně drží prst na tepu doby. Pestrou skladbu žánrů (od detektivek a thrillerů přes humor až po čtení pro ženy) ilustruje také motto redakce: knihy všech barev.

Související knihy

Jewellová, Lisa

Cosmopolis, 2021