Konec roku 2020 přinesl na pulty našich knihkupectví další knihu z pera britského spisovatele Adama Kaye. Do povědomí čtenářů se dostal již dva roky nazpět díky své prvotině Bude to bolet, doktore?, kterou také vydalo nakladatelství Jota (a jejíž recenzi jsme vám přinesli). I podruhé zůstává věrný svému osobitému humoru, s nímž líčí nemocniční historky. Tentokrát se ale zaměřuje na ne tak docela požehnaný vánoční čas, který jako mladý lékař pravidelně trávil ve službě. Už zase sloužím o Vánocích je kniha, která skvěle pobaví, ale stejně tak dokáže i šokovat.

Přijď, Dancere! Přijď, Prancere! Přijď, Rudolphe!
Přijď, Comet!
Po uši vězím ve zvratcích, kdo z vás mě odsud dostane? (str. 55 – Třetí Vánoce)

Pro příznivce knížek z lékařského prostředí je to sázka na jistotu. Kayův skvělý drsný humor byl hlavním důvodem, proč jsem po přečtení předchozí knihy sáhla po pokračování. A nebyla jsem zklamaná. Laik se při čtení příjemně pobaví, zdravotníci nejspíš zažijí menší déjà vu a ubezpečí se, že v tom opravdu nejsou sami. Jediným zřejmým nedostatkem je fakt, že oproti první autorově autobiografii je kniha výrazně tenčí. I její grafické zpracování – mnoho kreseb, předělů a volných míst – napomáhá tomu, že knihu snadno přečtete i za jeden večer.

Kniha je psána opět ve formě deníku a dělí se do 7 kapitol – co kapitola, to jedny Vánoce Kayovy kariéry a další a další neuvěřitelné příběhy z oddělení. V rámci zachování nejrůznějších tradic a pod vlivem opojné sváteční atmosféry lidé často provádí šílenosti, nad kterými zůstává rozum stát… Ne však lékařům, které po několika letech v této profesi už málo co rozhodí.

Věřili byste, že existuje lékařský termín konkrétně a výhradně pro masu nestráveného tomelu ve střevě? Není divu, že studium medicíny trvá tak dlouho, než se naučí všechny tyhle hrůzy. (str. 65)

Z Vánoc v nemocnici se stává přehlídka těch nejbizarnějších pacientů se zdravotními problémy, jaké si běžný člověk jenom těžko dokáže představit. A protože věřím, že každý by si ty nejlepší chuťovky této skvělé knihy měl při čtení vychutnat hezky sám a z první ruky, řeknu už jen tolik – netušili byste, co všechno si zvládnou někteří lidé nacpat do nejrůznějších tělesných otvorů.

Obrovským plus pro knihu je Kayova osobní zkušenost. Autor několik let působil jako porodník, než se propracoval k syndromu vyhoření a rozhodl se nadobro odejít z britského zdravotnictví. Obě jeho knihy odrážejí rostoucí frustraci mladého lékaře, která je s každou další stránkou víc a víc patrná. To, co Kay první roky ještě bral s nervózním humorem, se v posledních letech jeho kariéry změnilo v jakousi hořkou rutinu a odevzdanost. Číst jeho zápisky, a přitom vědět, jak původně nadšený mladý doktor nakonec dopadne, mi nahánělo husí kůži.

Kay ukazuje své povolání ve světle, které představám veřejnosti moc neodpovídá. Naprosto upřímně píše o tom, že lékaři často nejsou hrdinové a nadlidi v bílých pláštích, za které bychom je rádi považovali, ale že umí být také egoisté a zbabělci jako všichni ostatní. Přiznává, že byly chvíle, kdy by podle všech učebnic o lékařské etice selhal na plné čáře, a že v některých momentech svou práci nenáviděl. Díky občasným zmínkám o svých partnerech se někde v půlce knihy s překvapením dozvídáme, že autor měl kromě nemocnice také osobní život. Tak trochu. Občas. Když trávíte tolik času v práci, musíte mít štěstí na opravdu hodně trpělivou drahou polovičku, a někdy ani to nestačí.

Pondělí 25. prosince 2006
Navzdory mému nejlepšímu úsilí je to hattrick; troje Vánoce po sobě ve znamení otvírání pacientů namísto dárků. Nesmělé snahy o prohození směn s kolegy byly odpálkovány jako protivné masařky. Ani nevím, jakou odpověď jsem vlastně čekal. „Jasně, kašlu na manžela, andělské děti a plány, který jsou už po několik měsíců nalajnovaný – raději ten den strávím po kolena v plodový vodě.“ Když to vezmu kolem a kolem, H přijal tu zprávu docela dobře, ale pořád stejně tak napůl čekám, že až se vrátím domů, najdu každý pár svých bot naplněný brusinkovou omáčkou. (str. 60)

Už zase sloužím o Vánocích je drsná kniha s mnoha smutnými momenty, které ale autor vždy v tu správnou chvíli odlehčí nějakou bizarní průpovídkou – právě včas, abyste nepropadli dojmu, že povolání lékaře jde ruku v ruce s trvalou depresí. Přes všechny trpké vzpomínky sám Kay nakonec přiznává, že i když už je pro něj práce v nemocnici několik let minulostí a je za to rád, přece jen mu ty sváteční noci na pohotovosti maličko chybí.

Související knihy

Kay, Adam

Jota, 2020