Děti nikoho, Karibu Keňa, Dobrovolnice, Očarovaná, Nezlomný, Smrtící bysnys a další tituly odehrávající se převážně na černém kontinentu mají v záhlaví uvedenou jako autorku trutnovskou rodačku Hanu Hindrákovou (*1982). Ta právě vydává v nakladatelství Alpress román Bouře nad savanou. Ač by mohla, tak nelenoší a připravuje pro své čtenáře další překvapení. Jaké?

 

Kniha Svítání nad savanou vyšla před rokem a celkem pěkně se „svezla“ na vlně popularity tance zvednuté oblíbenou soutěží Star Dance. Kdo ji četl, udělal si mimo jiné i nepatrný obrázek o skutečném tanečním světě. Dle mého jste tak trošku vybočila ze zajetých kolejí. Nebo Vám to tak nepřipadalo? Proč zrovna tanec?

To si nemyslím, protože i Afrika hraje kromě společenského tance v knize hlavní roli. Ale musím říct, že tato kniha, resp. její námět, byl pro mě vcelku oříšek. Vymyslet propojení společenského tance a Afriky mi trvalo několik let. A jsem moc ráda, že se to podařilo.

A proč tanec? Protože patří společně s Afrikou k mým velkým láskám. Navíc to prostředí velmi dobře znám a přišlo mi, že by mohlo být pro čtenáře zajímavé.

A teď přišlo z mého pohledu další vybočení z Vaší standardní práce – letos vychází pokračování Svítání nad savanou s názvem Bouře nad savanou. Jak jste přišla na to, že Nořin příběh není kompletní a vyžaduje pokračování? Nebo si snad pokračování vyžádali čtenáři?

Bouře nad savanou je takové dítě loňské jarní karantény. Mě samotnou by asi vůbec nenapadlo psát pokračování. Jak jste zmínila, ještě nikdy jsem pokračování žádné z mých knih nepsala. Celé to vzniklo tak, že jsem mluvila s jedním člověkem, kterým jsem se částečně inspirovala při vytváření jedné z postav. A protože se mu kniha velmi líbila, jen tak mimochodem se zeptal, jestli neplánuji pokračování. Jakmile jsme dohovořili, vzala jsem si tužku a papír a načrtla celý námět knihy.

Vaše africké příběhy nejsou jen čtením pro odpočinek, ale vždy odhalují nějaký závažný problém, s nímž se tamní obyvatelé potýkají. Tentokrát to je působení zvláštní sekty „Mungiki“. Jak jste seznámila s jejími praktikami? Je v současné době stále aktivní?

O sektě Mungiki jsem věděla z Keni a kolikrát jsem si říkala, že by to bylo skvělé téma na román. Abych se seznámila s jejími praktikami, četla jsem několik studií, mnoho různých článků a rozhovorů s bývalými členy sekty.
Nikdo pořádně neví, zda je sekta stále aktivní, protože její činnost byla zakázána. Občas se v keňských médiích objeví nějaká informace, že sekta stále pokračuje, ale jen tajně a pod jiným názvem.

Nyní připravujete novou knihu s názvem Můj africký příběh. V čem bude odlišná od všech Vašich románů o Africe?

Tentokrát se nejedná o příběh někoho jiného či o fikci, ale o můj osobní příběh. Hodně dlouho jsem vydání této knihy zvažovala, protože není zase tak jednoduché jít „s kůží na trh.“ Ale věřím, že kniha bude pro mé čtenářky a čtenáře zajímavá.

Na jaké zážitky se v ní můžeme těšit? A jak můžeme přispět k jejímu brzkému vydání?

Můj africký příběh je knihou nejen pro mé čtenářky a čtenáře, které zajímá, jak jsem se dostala do Afriky a k psaní knih z afrického prostředí. Inspiraci a motivaci v ní jistě najdou i milovníci Afriky, cestovatelé, snílci, dobrovolníci či začínající spisovatelé. Příběh plný vzestupů a pádů ukazuje, že nejdůležitější není cíl, ale cesta k němu.
V knize se dozvíte, jak jsem se z nadšeného dobrovolníka, který chtěl spasit celou Afriku, stala téměř odpůrcem rozvojové pomoci. Jak se mi podařilo během několika let vydat 9 románů u 3 renomovaných nakladatelství, zaplnit diář autorskými čteními a stát se první českou spisovatelkou publikovanou v Keni.
Nebudou chybět ani vtipné příhody z Keni, situace, kdy mi šlo v Keni o život…
Čtenářky a čtenáři mohou vydání knihy podpořit na platformě HIT HIT na tomto odkazu: https://www.hithit.com/cs/project/9301/kniha-muj-africky-pribeh.

Funguje stále Váš projekt na podporu afrického obchodu „Dárek s myšlenkou“, nebo současná doba tomuto typu pomoci nepřeje? Máte zprávy, jak prožívají pandemii Afričani?

Ano, funguje, a jsem za to moc ráda.
Podle zpráv, co mám z Keni, ji pandemie zasáhla hlavně kvůli poklesu příjmů z cestovního ruchu. Z nemoci jako takové si příliš hlavu nedělají, protože tam mají daleko více nebezpečnějších nemocí.

Jak na Vás dolehlo omezení sociálních kontaktů ve spojení se současnou pandemií? Máte nějaká online čtení, nebo klid využíváte na soustředěné psaní?

Doléhá to na mě ve vlnách. Chvíli si říkám, že to celkem zvládám, a po nějaké době mám pocit, že se z toho zblázním. Nevadí mi pracovat z domova, na to jsem zvyklá, ale chybí mi kontakt se čtenářkami a se čtenáři, který jsem měla během besed. Jsem společenský člověk a mám lidi ráda.
Začala jsem se věnovat online besedám, ale chvíli mi trvalo, než jsem si na to zvykla. Je to přece jen dost odlišné, když mluvíte do kamery v počítači, kde nemáte žádnou zpětnou vazbu (video a zvuk mají lidé vypnuté kvůli kvalitnějšímu přenosu), než když se díváte do publika a vidíte jeho okamžitou reakci.
Nyní dopisuji knihu Můj africký příběh a poté bych se chtěla pustit do nového románu.

Jak je vidno, na lenošení nemáte ani pomyšlení, což Vašim čtenářům určitě dělá radost. Příběhů z exotických krajů, u kterých lze jak relaxovat, tak si stále znovu uvědomovat, jak se tu navzdory všemu máme vlastně dobře, těch není nikdy dost. A ve chvílích, kdy v podstatě nemůžeme cestovat, bude příjemné se vydat na jiný kontinent aspoň na stránkách Vašich vzpomínek… Přeji Vašemu projektu úspěšnou misi a budu se těšit, až kniha Můj africký příběh spatří světlo světa. Děkuji za čas, který jste si našla na náš rozhovor, a přeji Vám dostatek inspirace a tvůrčí energie.

Foto: archiv Hany Hindrákové

Související knihy

Svítaní nad savanou
Než se rozední, zbývá jim poslední tanec

Hindráková, Hana

Alpress, 2020

Bouře nad savanou

Hindráková, Hana

Alpress, 2021