Vedro, vedro a zase vedro

Tady je ale příšerný vedro! Touhle větou začínala každá má komunikace s domovem. Už když jsem vylezl z letadla etiopských aerolinek, na které jsem musel čekat nekonečných deset hodin v Addis Abebě, na letišti, které by se vzhledem i službami dalo přirovnat k vlakovému nádraží v Praze 8 Libni (nic proti vlakovému nádraží v Praze 8 Libni). Už když jsem poprvé vystoupil z klimatizované kabiny, měl jsem pocit, jako bych strčil hlavu do trouby. Pořád jsem čekal, že to vedro k zalknutí už konečně někdo vypne. Neviděl jsem v Džibutsku žádný teploměr a také odpovědi na můj dotaz ohledně teploty byly velice mlhavé. Místní mají jednoduchou stupnici: buďto je vedro, a nebo vedro jako… (doplňte patřičně jadrné slovo v somálštině, etiopštině, arabštině dle etnického původu). Lidé evropští častovali teplotu francouzským přívlastkem „merdeuse“ a uváděli čísla v rozmezí mezi 40 a 50 °C.
Některé zážitky jsou nepřenosné, takové vedro prostě popsat nejde. Když ráno otvírám dveře klimatizovaného bytu, jako bych otevíral dveře do sauny. A to prosím za svítání, kdy by mělo být nejchladněji. Když se za největšího žáru vracím v poledne na oběd, připadá mi vnitřních třicet stupňů, jako bych vlezl do mrazáku. To ovšem po pěti minutách přejde a začne mi být vedro i v bytě. Já byl v nejteplejší zemi Afriky v červenci a také září, ale v jiných obdobích to nebude o moc lepší. A kdyby se mě někdo ptal na doporučení, kdy nejlépe vyrazit do Džibutska, odpověděl bych mu NIKDY.
Tělo se adaptuje rychleji než hlava. Pocitu vedra se člověk nezbaví, ale kupodivu se s určitou dávkou silné vůle dá normálně pracovat. Běžně jsem ovšem vypil 8 až 10 litrů vody denně. Po pěti minutách jakéhokoli pohybu se ze mne řine pot. A do půl hodiny nemám na těle nit suchou. Když jsem večer svlékal pracovní oblečení, vypadalo to, jako bych právě vylezl z rybníka. Utírat si pot z čela nemá smysl. Zaprvé na sobě nemáte nic suchého, do čeho se dá utřít, zadruhé byste to museli dělat každé tři minuty. Nejhorší je ovšem pracovat se zpocenýma rukama. Klíče, kleště, šrouby – všechno vám klouže v prstech. Původně jsem měl trapný pocit, že zde budu za upocené bílé prase, ale hned první den jsem poznal, že i z černé kůže může pěkně téct. Jednu výhodu však horké a suché klima má: Za celou dobu jsem nezahlédnul skoro žádný hmyz, taktéž odpadky a splašky včetně výkalů velice rychle vysychají a přestávají páchnout, což se občas velmi hodí.

Pastevci

Konečně jsem si připadal se svými 175 centimetry výšky jako velký muž. Ze šesti místních přidělených pomocníků byl pouze jeden, který by se mi mohl rovnat. Všichni drobných koster i svalů. Nepodceňuj je, říkal jsem si, budou to takové ty šlachovité typy, co mají sílu. Sílu neměli žádnou, a když bylo třeba pořádně zabrat, musel jsem se k tomu postavit sám. Připadal jsem si jako velký silný muž. Není divu. Výživová hodnota jejich stravy je mizivá. A to všechno byli mladíci se stálým, na místní poměry vysokým příjmem. Trudno pomyslet na statisíce somálských uprchlíků, kteří sem přišli jen proto, že tady do nich nikdo nestřílí. Bez práce, bez vody, bez jídla, ve slumech, kde není kanalizace a odpadové hospodářství je neznámý pojem. Africká bída je další nepřenosný zážitek. Obávám se, že bych stejně nenašel slova, a pokud ano, kdo to neviděl, neuvěří.
Byl jsem varován, že jsou v práci pomalí. Nepřišlo mi. Problém je jinde. Se zájmem a rostoucím vztekem jsem pozoroval Eta, jak se pět minut snaží sešroubovat šroubek a matičku. Když už jsem to nevydržel, zeptal jsem se, v čem je potíž. Vzhlédl ke mně rozpačitě.
„Já to dělám poprvé v životě.“
Pastevci. Říkám jim pastevci. Pokud nenarazíte na někoho, kdo se narodil ve městě a má nějakou technickou praxi (míněno třeba sešroubovat šroub s maticí), máte k dispozici člověka, který donedávna znal perfektně všechno o pasení koz v poušti a největší výdobytek techniky je pro něj klacek, jímž stádo žene. U nás si každé dvouleté dítě hraje se stavebnicemi a pětiletý kluk vám tak rozmontuje auto, že už ho nedáte dohromady, ale zde je totální absence základních technických zkušeností. Když jsem otočením obyčejného oboustranného klíče udělal z třináctky sedmnáctku, byl jsem za šamana.
Pastevců je přibližně polovina. Ostatní pracovníci byli normálně použitelní. Pokud si tedy zrovna někdo nezažvýkal kát – místní narkotikum, kterým kvůli islámu nahrazují alkohol. To pak byl výkonný asi jako dobře vyčouzený hulič.

Jsem lovná zvěř

Mladíka, asi dvacetiletého, jsem se zeptal, kde je internetová kavárna. Hned mě vedl k té nejlepší a vysvětloval, proč je nejlepší. Nedělá jim problémy jít třeba dva kilometry, jen aby vám ukázali, kde je to, co hledáte. Po cestě se okamžitě pouští do povídání, a tak když člověk chce, dozví se spoustu věcí. A když nechce, dozví se je stejně. Tak jsem například zjistil, že Francouzi jsou hrozní, protože si myslí, že těmhle lidem jde jenom o peníze, ale že oni to dělají spíše pro přátelství a seznámení a že ty peníze od bělocha vlastně ani nechtějí. Tomuhle jsem věřil sotva z půlky. Dovedl mě ke kavárně a já, pamětliv jeho slov, jsem mu nezaplatil, ale pouze poděkoval a šel si vyřizovat korespondenci. Trvalo to docela dlouho, protože psát na francouzské klávesnici fakt není sranda. Když jsem po hodině zase vyšel, pořád tam stál a čekal na mě. Zeptal jsem se ho, co pro něho můžu udělat, když tedy o peníze nestojí. Chtěl pozvat na Coca-Colu.
Pro spoustu Džibuťanů je jedna Coca-Cola ekvivalent obživy na celý den. Zavedl mě k místnímu krámku, kde byste měli strach si koupit byť jen konzervu. Dal jsem mu pět tisíc franků, ať koupí dvě lahve. Za chvíli byl venku, protože v obchodě neměli nazpět. Cena večeře v restauraci je asi dvojnásobná než hodnota této bankovky, ovšem tam, kde nakupují místní, je to přece jen moc. Prohlásil, že vše hned zařídí, a rychle zmizel za rohem. Zůstal jsem sám v potemnělé ulici a bylo mi jasné, že kluka ani pět tisíc franků už neuvidím. Ale stejně jsem čekal, jsem taková povaha. Když už jsem to po dvaceti minutách hodlal vzdát, přiřítil se celý upocený nazpět, vběhl do krámu, přinesl dvě Coca-Coly a do pětníku mi zbytek vysázel. Omlouval se, že mu tolik peněz nikde nechtěli rozměnit a že musel proběhat půl města. V téhle mé soukromé zkoušce obstál. Pili jsme ve stoje na ulici a povídali si.
Džibuti je islámská země. Jemen přes moře na to má silný vliv. I nikáb nebo hidžáb je na ulici vidět, ale většina žen chodí spíš v tradičních afrických barevných šatech. Mladík mi s vážnou tváří vysvětloval, že nejhorší je Izrael a že všechno je to tím, že židé jsou od přírody špatní, divní a zlí lidé. Na tohle obvykle neříkám nic. Bylo mi jasné, že chlapec v životě nebyl dál než na předměstí a dost možná v životě neviděl žida. Usmál jsem se, protože podobné věty slýchám u nás třeba o černoších z úst lidí, kteří černocha viděli akorát v televizi. Jak blízko si je český Karel a džibutský Alleh…

Výlet

Můj kolega Michel a jeho žena mě pozvali na výlet na pláž. To je jediné, co se dá v pátek v Džibuti dělat. Brzy ráno, abychom se stihli vrátit před poledním horkem, se soukám do off-roadu naplněného několika kartony balené vody. Dozvídám se, že je to almužna. Pro lidi v poušti nemají peníze žádnou hodnotu a to nejcennější, co jim můžete dát, je láhev vody. Vyjíždíme za město, silnice končí a přízrak strašlivé bídy a bezútěšnosti se na mě valí přes okýnko. Otřesné obrázky jsem už viděl v městských slumech, ale tohle mi vyráží dech. Mezi kamením, v prachu a vedru se krčí chýše poskládané z desek, plechu, igelitu, někdy jen provizorní stan z nějaké hadry. Občas kozy, velbloudi a celé rodiny vychrtlých lidí. Spousta těchto ubožáků se živí tím, že opravují cestu a čekají na almužnu od těch pár bělochů, kteří se tudy jezdí koupat. U každého zastavujeme a dáváme mu láhev až dvě vody a ještě trochu peněz. Můj průvodce a jeho milá žena mi vysvětlují, že vždy u sebe nosí drobné. Bavíme se o tom, že nejhorší je vidět zubožené děti. Michel, který prožil mnoho let v různých místech světa, mi dává cennou radu: V Africe nesmíš moc přemýšlet, jinak se z toho zblázníš.
Uvědomuju si, co je na džibutské mizérii nejhorší: Beznaděj. Není žádná šance na zlepšení. Země je ze 100 % závislá na dovozu. V obchodě kupujete ovoce z Keni, konzervy z Indie a chleba ze Španělska. Vše je příšerně drahé i pro nás, natož pro místní. Elektřina se vyrábí spalováním nafty, která se musí dovážet. Není zde do budoucna možné rozvinout ani průmysl, ani zemědělství, protože bez vody prostě nejde nic. Malé Džibutsko nemá žádné surovinové zdroje mimo sůl. Jediným příjmem státu je přístav, který slouží jako hlavní překladiště pro celou Etiopii a vojenské základny velmocí. Ve městě je vidět obrovský úpadek od koloniálních dob. Prezident, jak je pro Afriku obvyklé, hrabe povětšinou pod sebe a zemička, která dříve mohla uživit své nepočetné obyvatelstvo alespoň rybolovem, je dnes plná uprchlíků, kteří se sem proudem hrnou z válkou sužovaného Somálska, stejně jako z druhé strany z třenic mezi Etiopií a Eritreou a z Jemenu. V této zemi je špatně prostě úplně všechno.
Cestou podotýkám, že „cestáři“, které jsme obdarovali, měli podezřele nové a netknuté lopaty. Michel se blahosklonně usmívá, tihle jenom simulují práci, a až pojedeme v poledne nazpět, už tu nebudou. Měl pravdu. Ale kousek dál je další, který se o svůj díl silnice opravdu stará. Hned je poznat, že výmoly jsou zasypané. Toho obdarováváme víc, a ještě si s ním chvíli povídáme. Když se za čtyři hodiny vracíme, pořád je tam a v padesátistupňovém vedru uprostřed prašné pouště vyspravuje lopatou cestu, která nikam nevede.

Rada do života

Poslední den se loučím se svými pomocníky, každému poděkuju, potřesu si rukou. Pak mě Musa – malý hubený chlapík, který uměl za práci pěkně vzít – o něco žádá. Nerozuměl jsem dobře a prosím ho, aby to zopakoval. Kouká se na mě upřímnýma očima a naprosto bezelstně by ode mě rád slyšel nějakou radu do života. Sakra, co se na tohle asi tak dá říct? Co se na tohle dá říct černochovi, který se narodil v Džibuti? V první chvíli mám sto chutí povědět mu, ať se sebere a co nejdřív z téhle prdele vypadne. Nakonec se z toho jen nějak vymluvím. Jsem dojatý a smutný. Smutný z toho, že nedokážu pro tyhle lidi udělat ani tak málo, jako je nějaká rozumná rada do života.

Tom Odpad

foto: Inna Bystrakova

Autor pochází z malé kovozemědělské vísky, Hořice u Blanska. Již od útlého dětství byl plachý a ostýchavý až do té míry, že ho sousedé několik let považovali za němého. Ovšem malý Odpad je vyvedl z omylu ujištěním, že je jim po tom hovno. Poté, co se naučil číst, zažil první zklamání, když příběh o chromém mravenečkovi končí příliš dobře. Své zklamání přetavil do prvního literárního pokusu, kde toto vypravování narovnává a mravenec umírá pod koly nákladního vozu Liaz, protože neumí dostatečně rychle přeběhnout silnici. O svoji první práci záhy přichází, když mu ji na pastvě sežere koza. Od tohoto incidentu se nadále raději věnuje méně stravitelné poezii. Oproti vrstevníkům rychleji dospívá, hlavně co se týče ochlupení a sexuálních tužeb. Dalo by se říct, že pubertální období Odpadovi dramaticky formuje myšlenky pro celý další život, stejně jako osrstění, které se nadále hojně rozrůstá. Někteří kamarádi si ho za to dobírají, ale ve skutečnosti mu závidí mužný zjev. Tom to však považuje za malicherné a v přestávkách mezi masturbací lepí papírové modely z ABC. Střední průmyslovou školou prochází za přispění osvícené části učitelského sboru, která se staví proti snahám konzervativních kolegů rebela vystrnadit. Díky rodinné farmě má během studií, polních prací a dojení krav dostatek času formovat hluboké filozofické teze, které zhusta uplatňuje ve své tvorbě. Rozervaný mladý filozof je smýkán hormony od literatury přes hudbu a drama až k výtvarnému umění. Dráhu úspěšného hudebníka mu překazí hospitalizace na kožním oddělení, kde se pomocí zinkového oleje a sýrové vazelíny léčí ze svrabu. Povinná vojenská služba, kterou až na noční pomočování přečkal bez úhony, mu pomohla objevit kouzlo absurdních situací a také mu přinesla poznatek, že delší povídky se více hodí při nedostatku toaletního papíru. Technická profese, které se věnuje celý život, probleskuje do některých jeho děl až s konstruktérskou přesností a detailem. Stejně jako většinou strohý naturalismus. V současnosti autor vydal knihu povídek s názvem Umím s ním i mrskat. Jde o soubor dvaceti čtyř povídek, jejichž hrdina vás vtáhne a provede svými příběhy pitoreskních situací, které vznikají na první pohled na obyčejných pěšinkách běžného žití. Jejich pojítkem je úžasný nenucený a jakoby samozřejmý humor, který sem tam vybafne ze zatáčky, za níž by ho nikdo nečekal. Více o knize a autorovi naleznete na stránce www.tomodpad.cz.

Související knihy

Odpad, Tom

Ears a Wind Records, 2021