Čtení ke kávě: Až se bude psát rok… (Zuzana Zimmermannová)

Až se bude psát rok…

16.2.2021 Zuzana Zimmermannová Bez komentáře

„To je ono, zpomal. Navigace ukazuje, že jsme tady. Už jsem tak rozrušená. Ani jsem netušila, že to hned najdeme.“

„S mou navigací se dá objevit úplně všechno, Evičko. Jak jsi mohla vůbec pochybovat?“
„Nezlob se. Tvoje vynálezy jsou fakt ohromné. Samozřejmě že jsem pevně věřila, že sem dorazíme. Ale teď, když tu stojím, na téhle půdě a na tomto pozemku, tak tomu nemohu skoro ani věřit, Adame.“
„Já vím, Evičko. Ale teď už nás nenech postávat venku. Vydejme se dovnitř.“
„Počkej, nespěchej tak. Co když tam na nás čeká něco nemilého?“
„Uklidni se, Evo, všechno je prosondované. Celé to podivuhodno je docela prázdné. Kamera zaznamenala jen velmi minimalistický předmět.“
„Já vím, Adame. Ale co když jsme v nebezpečí a nevíme o tom?“
„Evičko, prosím tě, už přestaň být ustrašená. Je na čase vkročit do minulosti. Neříkej mi, že tahle cesta skončí bez cíle. Jsme tu, na dosah historie. Podej mi ruku, přisaj se ke mně a přestaň se bát.“
„Ach, Adame, nevím, co bych si bez tebe počala. Jsem tak ráda, že tě mám. Už jdu a vůbec se nebojím. Proč taky? Čeká na nás přece něco velmi malého.“
Adam a Eva přestupují práh domu s vybitými okenicemi. V přízemí prázdného objektu je špinavá podlaha. Spousta odřezků z pastelek. Výkresy a ořezávátko chybí. Zrovna tak jako celé vybavení. Nic než prázdnota. Na ušmudlané zdi je červenou barvou nasprejovaný pokyn: Vzhůru k výšinám.
„Adame, co to znamená?“
„Počkej, mrknu se. A přestaň se třást. Víš přece, že jsi se mnou naprosto jistá. Jsem tvůj ochránce. Neodsávej se ode mě. Jako celek jsme neporazitelní.“
„Promiň, Adame. Jen mi povolily nervy.“
„Tak si je utáhni. Už jsem to rozlousknul. Musíme tudy, nahoru.“
„Aha, a nepropadnem se?“
„Myslím, že ne. Vypadá to pevně. Drž se těsně za mnou.“
„Dělá to podivné zvuky. Mám trochu strach.“
„Evičko, kdo chtěl na tento výlet? Já to určitě nebyl.“
„Já vím, Adame, nezlob se. Kdybych neobjevila tu stopu, ani by mě to nenapadlo. Už jsem se opět přisála, všechno bude dobré.“
„Tak se mi to líbí, Evičko.“
„Mám cosi v hledáčku, Adame. Je to na dosah. Pozor! Stojíš na tom.“
„Ukazuje mi to dřevo, materiál staletý dub. Nic víc. Můžeš si to překontrolovat.“
„Je to pod tím. Pod tou zvláštní hmotou. Počkej. Hmátnu do toho vzduchoprázdna.“
„Dávej pozor na prsty. Moje chapadla se tam bohužel nevlezou.“
„Adame, ono se to hýbe. Stoletý dub je skrýš. Už to mám.“
„Dávej pozor, Evičko. Nerad bych o tebe přišel.“
„Koukni, můžeš to rozluštit, Adame?“
„Počkej chvilinku. Už se to načítá. Jmenuje se to Lojzův deník.“
„To je ono. Zkus to načíst, Adame, prosím.“
„Už je to hodně poškozené. Jsou tu jen nějaké útržky celku.“
„Jde to osvětlit?“
„Jsou tu cifry. Tohle jde vyluštit: 22. 12. 2020.“
„Myslíš, že je to nějaký kód?“
„Počkej, už mi to něco ukazuje. Nabíhá text. Vedle poslední nuly stojí Hospoda je zavřená.“
„Aha. A co tam vidíš ještě?“
„Hospoda je zavřená už několik měsíců. Jsem doma s Marušou a už mi z toho jebe. Čumíme na bednu a posloucháme zprávy.“
„Aha. Moc tomu nerozumím. A co dál?“
„Nebuď netrpělivá, Evičko. Jsme daleko od zdroje, jde to pomalu. Teď to pokračuje. Dávej pozor!
Škola je zavřená. Evička se pustila do malování. Každý den ořezává pastelky jako divá. Chce se stát malířkou. To snad půjde i bez školního vzdělání. Zatím maluje jen samé mimozemšťany, věří na záchranu z kosmu. Místo lock down čmárá pastelkou look high. Tuhle byla na střeše s transparentem. Docela se zbláznila. Asi ji dostala ta nová mutace.“
„Aha. Stojí tam ještě něco? Je to tak podivné.“
„Drolí se mi to pod rukama. Okamžik. Další šifra.
Evička je pryč. Maruša si je jistá, že ji odnesli mimozemšťani. Abychom nevymřeli. Už jí z toho hrabe. Věřím, že se nám jednoho dne vrátí.“
„Je mi docela zima. Co to všechno znamená, Adame? Ničemu nerozumím.“
„Nelam si s tím hlavu, Evičko. Nastal okamžik vrátit se zase zpátky domů. Pojď, nastartuji raketu, jsi úplně rozrušená.“
„A pustíš mi prosím tu nahrávku, co zaevidoval náš radar?“
„Pustím, ale už neotálej, je na čase se rozletět. Utáhni si nervy, ať ti zase nepovolí.“
„Ach, Adame, co bych si bez tebe počala.“
Adam a Eva nasedají do rakety.
Při startu se rozvíří odřezky z pastelek a kabinou se rozlehne podivná zvukohra.

Až se bude psát rok 2056,
až se všichni přestěhujem do blízkosti hvězd,
až každý z nás bude mít svou vlastní oběžnou dráhu,
to už nebude covid žít si v blahu.
S odstupem milionu světelných let
zažije každý z nás svůj osobní vzlet.
A co děti?
Jaké děti?

Zuzana Zimmermannová

Narodila se v Brně roku 1965. Na Karlově Univerzitě vystudovala dálkově speciální pedagogiku a přitom sbírala zkušenosti v práci s postiženými dětmi a dospělými. Roku 1991 založila česko-německou rodinu. Od té doby žije v Norimberku a pracuje jako vychovatelka ve chráněné dílně. Čas od času má hlavu plnou kvítí a pouští se do psaní. V Německu vyšly její pohádky Andy a lázeňské povídky z Norderney. V češtině vydala pohádku Babička teď bydlí v nebi a její poezie byla několikrát zveřejněna v antologii Posvícení a v Divokém vínu. V nakladatelství Brána jí roku 2016 vyšla kniha Objížďka, soubor humorných erotických povídek, v roce 2018 Sběratelka a v květnu 2020 Řetízek slz.