Jméno britské ilustrátorky a umělkyně Pamely Colman Smith zná jen málokdo. Nejrozšířenější verzi tarotových karet na světě s názvem Rider-Waite Tarot už zná leckdo. A přitom právě Colman Smith tarotové karty ilustrovala a vytvořila originální, symbolismem nabité ilustrace, ze kterých se později stala nejpoužívanější verze tarotu vůbec, něco jako základní varianta, stavební pilíř, z něhož vznikaly a vznikají další a další varianty tohoto karetního způsobu věštění. Tarotové karty, jež vznikly díky představivosti a mysticismu jednatřicetileté Colman Smith, místo jejího jména nesou jména jejich nakladatele Ridera a autora projektu, básníka Arthura Waita.

Sama Smith poté, co práci dokončila, v dopise svému příteli prohlásila:

„Právě jsem dokončila obrovskou práci za opravdu málo peněz! Sada návrhů pro tarotové karty – celkem 80. Některé vám odešlu – ukázku originálů –, protože se možná některým lidem můžou líbit!“

Pamela Colman Smith

Netušila, že se její tarot stane světovým fenoménem, přesahujícím její rodnou Británii i století, do kterého se narodila. Většinu života Colman Smith prožila beze slávy a většího uznání a zároveň věčně bojovala s finančními potížemi.

Podobných příběhů je historie lidstva téměř přeplněna. Tragické a srdcervoucí osudy malířů, spisovatelů, sochařů a jiných umělců, již za svého života nedosáhli jediného uznání, aby bylo jejich dílo po jejich smrti konečně objeveno nebo znovuobjeveno, pochopeno, uznáno, oceněno, a oni se konečně stali slavnými, uznávanými, dokonce miliardáři (posmrtnými pochopitelně), ikonami svého řemesla, vzory, mentory, nedosažitelnými ideály. A my nemůžeme jinak – musíme je kvůli jejich nespravedlivým osudům litovat, na chvíli se rozčílit nad krutostí osudu, nad nesmyslností podobného života.

„Co by si asi myslel/a, kdyby to věděl/a?“ „Jak jiný by jejich život byl, kdyby…“ „Jak ironické, tragické, paradoxní…“

Někdy se dokonce zdá, že je historie plná zneuznaných umělců živořících v chudobě, jejichž dílo se posmrtně prodává za milióny. Těch šťastných příběhů je pomálu, jen několik vyvolených (ve většině případů mužů) mělo to štěstí a bylo pochopeno a oceněno za svého života.
Život umělce musí být velice nevděčný.
A přesto, něco ve slovech Pamely Colman Smith nás na chvíli zarazí. Její skromnost? Možná. Odevzdání?

„(…) protože se možná některým lidem můžou líbit!“

Nebo snad… spokojenost?

Karty pro Arthura Waite ilustrovala bez myšlenky na velkou odměnu nebo slávu, a přesto pokračovala. Vytvořila 80 karet s detailní a nenapodobitelnou mystikou, karty sálající symboliku, které nepřestávají udivovat ani 70 let po její smrti. Kolik hodin musela nad ilustracemi strávit? Proč to vůbec dělala, když netušila, jestli má její tvorba smysl? Proč vůbec jakýkoliv umělec tvoří, i když nemá nejmenší tušení, jestli se jeho dílo dočká jakéhokoliv uznání? Proč psát, když nevíme, jestli náš příběh bude kdy mít nějaké čtenáře? Naše malby: kdy je uvidí někdo jiný než náš vlastní pár očí; naše vidění světa: kdy dosáhne jakéhokoliv pochopení ostatních, veřejnosti, lidstva?
Protože jakákoliv kreativní tvorba je lemovaná nejistotou. Pochybami. Nepochopením. Za svou práci nemáme slíbenou odměnu, věčnou slávu ani uznání. I poté, co práci dokončíme, musíme za ni bojovat, přesvědčit ty, kdo naši vizi nesdílí, že právě tu stojí za to milovat.
Ale je to ten důvod, důvod k tvorbě? Je skutečně umělecké dílo hodnotné podle počtu jeho obdivovatelů, podle jeho finanční hodnoty, podle toho, kolik ostatních lidí o něm pronese něco hezkého, kolik lidí ho ocení, uzná…?
Skutečně jsou životy umělců a jejich dílo hodnoceny pouze tím, jak jsou přijati vnějším světem? A skutečně se musíme dívat na umělce uznané až po jejich smrti smutnýma očima tragédie, nesmyslnosti, zbytečnosti?
Co když je samotná tvorba, samotný okamžik tvoření odměnou, naplněním, oceněním, tím nejdůležitějším uznáním v životě umělce? Nehledě na výsledek. Nehledě na to, co řeknou ostatní.
Je pravda, že všichni tvoříme, abychom byli čteni, viděni, pochopeni, uznáni. Ale při samotné tvorbě nakonec dojde k momentu, kdy jediné, co potřebujeme, je samotná tvorba. Přítomný okamžik, ve kterém nacházíme spojení s vesmírem, svým nitrem, smyslem svého života, tím hlubokým důvodem, proč vůbec v prvé řadě tvoříme, to, co chceme sdělit, dostává formu, zhmotňuje se, konečně, konečně, naše vize vytažená z podvědomí se skrz nás dostává do naší hmotné reality, a to je ten důvod, proč to děláme, to je naše odměna.

Co když připustíme, že nepotřebujeme potvrzení naší tvorby mimo nás samotné, abychom mohli zažít extázi tvoření, abychom mohli být spokojení sami se sebou, abychom se považovali za umělce, abychom na konci života mohli vydechnout spokojeně a s klidem, s vědomím, že naše dílo mělo smysl, i když nebylo veřejně uznáno, protože jsme to byli my sami, kdo ho uznal. A naše vlastní uznání je všechno, co potřebujeme.
Jak nám bude připadat příběh Pamely Colman Smith v tomhle novém světle? Hodiny a hodiny extáze nad tvorbou magických tarotových karet ve spojení se svým podvědomím, a možná i s vyšší silou (jakkoliv ji čtenář nazývá). To potěšení z tvorby. Ta spokojenost z dobře odvedeného díla. Skutečně by její život, její osud měl větší hodnotu, kdyby se ještě za života dozvěděla, že se stala autorkou nejprodávanější sady tarotových karet světa? Skutečně má její život hodnotu jedině tehdy, když mu hodnotu dodají ostatní?
Věřím, že ne. Snažím se hledat potvrzení své tvorby v sobě, ne mimo sebe. Snažím se být svým vlastním kritikem, nejoddanějším fanouškem, přihazuju ve fiktivní aukci svého díla ty nejvyšší částky. Sama sobě. A vzdávám tak hold všem těm umělkyním a umělcům, kteří šli přede mnou a o jejichž díle jsme nikdy neslyšeli a nikdy neuslyšíme, jejichž tvorba není o nic méně hodnotná než ta těch několika známých tváří, kterým se podařilo oslovit masy a proslavit se.

Veronika Opatřilová

Miluje pečení sušenek a vůni kardamomu, chodí denně do lesa a má jednu kočku, i když by jich rozhodně chtěla víc. Škola ji nikdy nebavila, ale bavily ji jazyky, proto pracuje jako překladatelka ze švédštiny. Píše skoro pořád, občas na blog Sverige.cz o Švédsku, občas povídky a hodně romány. Myslí si, že nejlepším místem pro život je ostrov, jakýkoli, protože kamkoli se člověk podívá, všude uvidí moře.
Její románová prvotina Ostrov žije vyšla v lednu 2021 v nakladatelství Pointa.

Související knihy

Opatřilová, Veronika

Pointa, 2021