Recenzi druhého pokračování trilogie Šikmý kostel jsme vám přinesli již před týdnem, dnes si představíme prostřednictvím krátkého rozhovoru i jeho autorku.

Karin Lednická (*1969) byla před vydáním své prvotiny v knižním světě známá především jako překladatelka a nakladatelka. Na autorskou dráhu se vydala netradičním počinem: románovou kronikou jednoho ztraceného města. Co ji k tomu vedlo? Proč si pro vydání knihy opět založila nakladatelství a co dělá v době, která nepřeje sociálním kontaktům? I to se u nás dozvíte.

Co bylo úplně prvním impulzem pro sepsání trilogie?

Impulzem pro napsání knihy o staré Karviné bylo setkání s mou první pamětnicí. Když jsem si vyslechla příběh jejích prarodičů, říkala jsem si: jak je možné, že takováto témata ještě nikdy nikdo literárně nezpracoval?

A impulzem k napsání trilogie bylo zjištění, že Karvinsko skrývá tolik příběhů a nikdy nezaznamenaných událostí, že se zkrátka do jednoho svazku nevejdou.

Oba romány, které dosud z trilogie Šikmý kostel vyšly, ve mně vyvolávají dojem, že jsou inspirované rodinnými vzpomínkami, které se vyprávěním uchovávají z generace na generaci. Je tomu tak? Nebo jde o vzpomínky posbírané z více zdrojů v daném kraji?

Nejsou inspirované rodinnými vzpomínkami. V tomto regionu jsem se narodila a žiju, ale bohužel jsem nebyla dost moudrá, abych se ptala, když jsem se ještě měla koho ptát.

Šikmý kostel je mozaika založená na skutečných historických událostech, do které přidávám vyprávění pamětníků, poznatky z historických pramenů a literatury – a samozřejmě také autorskou fabulaci. Nikdy však nefabuluju za rámec toho, co se stalo nebo co se reálně mohlo stát.

Mohu se tedy zeptat, jak dlouho Vám trvalo sbírání podnětů a historických fakt z daného regionu?

Na Šikmém kostele jsem začala pracovat před šesti lety a domnívám se, že ještě minimálně dva roky intenzivní práce mě čekají. Rešerše nejsou nikdy celistvé. Pořád je třeba počítat s tím, že se objeví nové poznatky nebo se ozve nový pamětník, který po celý život schovává doma v šuplíku učiněný poklad. 

Proč jste se rozhodla pro vydání své trilogie založit vlastní nakladatelství Bílá vrána? Přišlo Vám to jednodušší, nebo byla důvodem obava, že nikdo z renomovaných nakladatelů románovou kroniku nebude mít zájem vydat?

Zájem o vydání Šikmého kostela projevila řada nakladatelů, ale – s jistou nadsázkou řečeno – udělala jsem si v hlavě malý soukromý konkurz a z něj mi Bílá vrána vyšla jako jednoznačný vítěz. Umožňuje mi to mít pod kontrolou každou fázi vzniku knihy, její redakční i grafické zpracování, propagaci, zkrátka všechno. Byla by přece škoda nevyužít své více než dvacetileté nakladatelské zkušenosti…

Jak na Vás dolehlo omezení sociálních kontaktů ve spojení se současnou pandemií? Máte nějaká online čtení, nebo klid využíváte na soustředěné psaní?

Celý loňský koronarok jsem pojala pracovně, pilně. Proto Šikmý kostel 2 vychází už teď – měla jsem na psaní i rešerše dost času. Občas udělám nějaké online čtení, ale není to moc často. Spíše se už těším na všechny ty odložené besedy se čtenáři, protože osobní kontakt je nenahraditelný.

A samozřejmě se jako my všichni těším, až se konečně začne svět vracet k normálu. Tento odumřelý čas na mě už občas taky začíná doléhat, i když mám spoustu práce, což bývá dobrý lék na trudomyslnost. Chybí mi ale setkávání s přáteli, možnost zajít si do divadla, do restaurace, do fitka. Prostě všechny ty obyčejné věci, které přestaly být obyčejné, jakmile nám byly zapovězeny.

Máte už v hlavě nějaké další téma, kterému byste se chtěla věnovat po dokončení trilogie Šikmý kostel? Osobně doufám, že ano, protože máte skvělý vypravěčský talent a bylo by škoda (pro nás čtenáře především) jej nechat ležet ladem…

Děkuju za kompliment, vážím si toho a určitě své čtenáře nehodlám zklamat. V psaní budu pokračovat, protože tato práce mi opravdu dává smysl a pocit naplnění. Mám v hlavě celou řadu témat, ale nijak hlouběji se jimi nezaobírám, protože zatím nemám dokončenou trilogii Šikmý kostel.

Co ale nad její rámec chystám už teď, je publicistické zpracování některých témat, jichž se v knihách dotýkám a kterým se tam nemůžu věnovat dostatečně zevrubně. Jako jeden příklad za všechny zmíním Životickou tragédii, o které se téměř neví, a přitom v Životicích došlo v srpnu 1944 ke krvavé události, kvůli níž se této vesnici na Těšínsku po válce začalo říkat Slezské Lidice. Právě Životicím chci věnovat samostatnou publikaci, protože se mi při rešerších podařilo shromáždit velmi zajímavé poznatky, na které jsem v žádných pramenech ani v literatuře nenarazila.

V tom případě Vám přeji co nejvíce času a prostoru na dokončení trilogie a budu se spolu s ostatními čtenáři těšit i na Vaše další tituly, které nám poodkryjí naši nedávnou minulost.

Děkuji Vám za čas, který jste si pro náš rozhovor našla, ochotu i milé odpovědi. A právě vydávané novince Šikmý kostel 2 přeji hodně nadšených čtenářů.

---

Rozhovor zprostředkovala společnost:

Foto do článku i náhledový obrázek: Radka Homolová

Související knihy

Šikmý kostel 2
Románová kronika ztraceného města, léta 1921–1945

Lednická, Karin

Bílá vrána, 2021