Druhý díl trilogie Šikmý kostel autorky Karin Lednické vydávané nakladatelstvím Bílá vrána přináší pokračování osudů všech hrdinů z první části: Barky a Ludwika, jejich pěti dětí, Fanky, Julie a okrajově i Žofky. Na prvním místě však jde o těžké příběhy Těšínska v letech 1921–1945.

Tam, kde děj v první části skončil, hned zase navazuje. V popředí vyprávění se ocitají různí hrdinové. Některé situace je díky tomu možno nahlédnout z více úhlů pohledu. Celé kronice to přidává na plastičnosti a jednotlivé postavy doslova ožívají před očima. Stejně tak si čtenář prostřednictvím jejich osudů mnohem lépe uvědomí dějinné souvislosti.

Ano, byla první světová válka, vzniklo Československo, ale jaký to mělo dopad na životy obyčejných lidí, přesněji havířů a jejich rodin? Proč byly urputné boje o Těšínsko mezi Čechy a Poláky? Jak mohlo dojít k rozdělení celých rodin? Na čí straně byla pravda? Ne, opravdu to není snadné určovat. Čtete názory jedné strany a souzníte s ní, pak vyprávění převezme druhá strana, a opět máte pocit, že mají svůj díl pravdy…

Druhé pokračování ságy Šikmý kostel začíná klidnějším obdobím, kdy je dovoleno spřádat sny. Pak přichází léta ekonomické krize, která na chudé lidi dopadla plnou silou a kvůli které musí jejich touhy ustoupit. Sotva přijde oživení, na celý kraj dopadnou následky mnichovské dohody a zabrání území Polskem (učí se to vůbec v dějepise, že nedošlo jen k zabrání Sudet Němci, ale také Těšínska Poláky?). A odsun Čechů. Ale zdánlivý klid nevydrží dlouho – Německo napadne Polsko a začne druhá světová válka. A zase je nutno řešit, kým jsem, kam patřím a jak nejlépe přežít tu strašlivou dobu, která do země zadupala vše, co jí přišlo do cesty…

Až příliš dobře si díky autentickému vyprávění uvědomuji, jak těžko se v té době muselo žít. A vidím, jak moc dobře se my máme. Nikdo nám neklade nůž na krk a nezašlapává do země naše ideály a sny. Když nic jiného, pak i pro toto uvědomění je dobře, že se Karin Lednická do psaní své trilogie pustila.

Ale to není jediné, co po dočtení vnímám. Vyprávění ve mně rezonuje a oživuje otázky. Kolik toho unese obyčejný člověk? Co všechno ustojí a o kolik může přijít ideálů a snů, aniž by se úplně sesypal? Může formovat svůj vlastní osud okolnostem navzdory? Kdo je vinen a kdo bez viny, který může hodit kamenem? Čtěte trilogii Šikmý kostel (tedy zatím její první dva díly) a přemýšlejte, srovnávejte. Jak moc se historie opakuje? A obstáli bychom, kdybychom stáli na místě hrdinů v daných dějinných konstelacích?

Navíc se cítím stejně jako u dobrého seriálu, u kterého nedočkavě vyhlížím další díl, protože žiju s postavami a jsem napnutá, jak se budou jejich životy dále rozvíjet. Navrch ještě více rozumím tomu, čím si prošla moje rodina, moji prarodiče a další prapředci. Ne, nepocházím z hornického kraje, ale on ten obyčejný život byl všude se stejnými zápasy. Stačí, když se zeptáte svých příbuzných na jejich vzpomínky na osvobození, a uvidíte, na kolik se budou podobat těm, které zachytila Karin Lednická. Až se bojím, co rodinu Barky čeká po únorovém převratu ve světle toho, co znám z rodinných análů…

Každopádně si myslím, že Šikmý kostel by měl patřit k doplňkové četbě u výuky tzv. současných dějin, které Karin Lednická na životě obyčejných lidí dokonale ilustruje. Autorka je vypravěčkou, jejímuž hlasu je snadné podlehnout a těžké se ho nabažit. A navíc na každé stránce knihy najdete moudro či zamyšlení, které by se dalo tesat:

„Rozklíženost rodiny působí jako účinná žíravina. Každý den je jako kapka, která spadne na to, co bylo dřív, a vyleptá další díru. Nenavštěvují se z obezřetnosti, proč riskovat další rozepři? Raději nechat věci plynout a usedat do lhostejnosti.“ (str. 164)

Pokud jste Šikmý kostel zatím odkládali s tím, že má příliš mnoho stran, pak vězte, že pokud se do něj začtete, bude vám i těch 580 stránek málo… Schválně, zkuste to!

---

Knihu k recenzi před jejím vydáním poskytlo:

Související knihy

Šikmý kostel 2
Románová kronika ztraceného města, léta 1921–1945

Lednická, Karin

Bílá vrána, 2021