Abych byla přesná, bolí již polovina horní čelisti. Lékař mi hledí do úst, poklepává zub za zubem a já čekám, jestli mi otevře tu šestku anebo sedmičku, od bolesti již neschopná rozlišit, který zub to bolí.
„Že nevíte Vy, to nevadí,“ říká doktor, „ale horší je, že nevím já,“ uzavřel vyšetření a mně v tu chvíli sklaplo. Slzy se derou do očí a čekám, co bude. Nesměle se otočím z křesla přes své pravé rameno a vidím, jak sedí u psacího stolu a vypisuje nějaký papír. „Zajdete si na rentgen a pak zpátky.“ S bolavou pusou se vydávám do deště a je mi na nic. Po hodině mám snímek v ruce a vracím se zpět k zubaři. Zatímco se dívá na snímek, mlčky čekám, který zub bude otevírat. „No,“ říká a zase přechází k psacímu stolu, zdá se mi poněkud nervózní, ale zřejmě má také špatný den. „Tak možná kloub, jinak stomatologické to není, tak si zajdete do špitálu, oni tam mají jinačí vybavení,“ sděluje překvapivě. Bráním se, že nejdu nikam. Bolí mne zub, chci to vyřešit tady a teď a žádám, ať mi to vytrhne, a mám po bolesti. Místo toho mi dává žádanky na zubní, další na ORL, a když prý tam nic nenajdou, mám jít na neurologii, může to být i od krční páteře.
Vycházím do deště a kleju…

O hodinu později

Sedím na zubařském křesle na klinice. V ordinaci prohlíží můj RTG snímek dvoumetrový borec a nepřekvapivě mi sděluje: „Tak kloub to není.“ No bezva, že to poznal. Ulevilo se mi, že se konečně bude něco dít. S úsměvem mi oznamuje, že mám mírný zánět dásní, což vím již dva měsíce, ale proč mne bolí zub a který, to mi tedy nesděluje.
„No, paní magistro,“ dá se slyšet, „on to také může být trigeminus, to jsou ale hrozné bolesti, znám lidi, kteří to nevydrželi a skočili z okna.“
„Pane doktore, proboha, proč mi to říkáte?“ zaúpím z křesla v šoku z toho, co mi právě sdělil.
„Říkám Vám pravdu,“ hájí se a obdaří mne znovu úsměvem.
Pomyslím si, chlapče, ty jsi debil. Vstanu z křesla a s bolavým zubem jdu o dům dál, rovnou na ORL. Tam mne posílají na rentgen dutin. Rentgen jednoznačně ukazuje, že mé dutiny jsou volné. V rámci diferenciální diagnostiky jsem nucena dělat toto kolečko po ambulancích. Tak ještě na neurologii.

O dvě hodiny později

Sedím na neurologii v čekárně a bolí mne zub. Konečně mě volají do ambulance, kde sedí lékařka a anglicky mluvící stážistka, takže se lékařka věnuje spíše překladu než mým obtížím. Jako vždy dostávám mezocainový opich krční páteře a recept na bolest tišící léky. Při odchodu se s bolavou pusou zmůžu jen na krátké good bye.
Do pr…, kleju od bolesti, hladová a vynervovaná. S opíchnutou krční páteří mířím přímo domů.

Sobota

Ležím, bolí mne zub, beru neurologické léky, abych se nezbláznila, a přemýšlím, ke kterému zubaři zajdu. Ztrácím sílu a jsem jako vyždímaná.

Neděle probíhá ve stejném duchu.

Pondělí ráno téměř kolabuji z vyčerpání. Něco se mnou není v pořádku. Cestou do práce se zastavím na obvodě. Trošku mi pustí žilou a další den mám přijít znovu.

Úterý

Laboratoř potvrdila uroinfekci a dostávám antibiotika. Lékařka kroutí hlavou nad těmi čísly a klade si otázku, proč jsou leukocyty tak vysoké a CRP nízké. Chce se mi řvát, že je to určitě od zubu, ale držím raději ústa, když tu si vzpomenu, že mne zhruba před třemi týdny něco ošklivě štíplo. Lékařka na to reaguje tak, že to chce vidět. Zdráhám se, neboť bych na ni musela vystrčit zadnici, ale prý je zvyklá. Nu, co se dá dělat. V duchu si říkám, tak se holka nebraň, konečně můžeš na někoho beztrestně vystrčit pr… paní mandu, tak si to koukej užít. Žena v bílém plášti konstatuje, že borelióza to nebude. Má ještě předrevoluční vzdělání a léta praxe, tak se jí dá věřit. Sedí za stolem a ťuká do počítače žádanku na chirurgii. Prý se jedná o absces.
Bolí mne polovina obličeje od zubu, užívám antibiotika kvůli uroinfekci, mám bůhvíproč opíchnutou krční páteř mezokainem, na zadku absces a kráčím směr chirurgie. Na dveřích nápis „Dnes ordinační hodiny pouze dopoledne“. Halelúja!

Středa

Absces mi v noci prasknul. V 6.40 h ráno stojím v čekárně. Jen se nesměj, čtenáři, sedl by sis na mém místě? Sestra vykoukne a pozve mne dál. Dřív než jméno chce 30 Kč poplatek. To teď máme my pacienti takové zavedené „vstupné“. U stolu starší lékař, snad již důchodce, pročítá žádanku a káže mi lehnout si na břicho. S pocitem studu odhrnuji onu partii, načež chirurg mi bez upozornění píchne do abscesu pinzetu a ještě se diví, že mé zbědované tělo se vymrštilo vpřed a sune se po břiše co nejdál od něj. Přitáhne si mne zpátky a chvíli se tak přetahujeme, než je s prací hotov. V momentě, kdy se domnívám, že mám nejhorší za sebou, vrazí mi sestra do ruky další papír a prý sem teď budu chodit každý den na čištění, dokud to nebude v pořádku. Už jsem jednou nohou venku, když se znovu ozve: „ A doneste přesně 30 Kč v drobných, jinak je problém s vracením.“ Kývnu, že vytřepu prasátko a budu se denně minimálně po dobu jednoho týdne snažit, abych vždy v půl sedmé ráno měla připravených svých 30 Kč.
Bolí mne děsně pravá horní čelist, ale zubaři tvrdí, že to není od zubu. Od čeho asi? Dobrala jsem antibiotika na uroinfekci, ale nezlepšilo se vůbec nic. Lékařka mi nasazuje jiná, prý speciálně na uroinfekci. Vyvalím oči nad tím sdělením a přidržím se stolu, abych nezkolabovala. Mozek mi nebere, proč jsem nedostala antibiotika speciálně na uroinfekci již před týdnem. Než se nadechnu, abych se slušně otázala, slyším z jejích úst: „A, paní magistro, nelekejte se, může vám být po těch antibiotikách špatně od žaludku. Kdybyste to nevydržela, přijďte a nasadíme něco jiného.“ Po těch slovech se mi žaludek opravdu sevřel.

V noci

Bolí mě zub. Opravdově, nefalšovaně a děsně. Chodím po bytě jak vzteklá šelma nadopovaná neurologickými prášky, které mi napsali na neurologii, na kterou mě poslal můj bývalý (ano, čteš správně, čtenáři – můj BÝVALÝ!) zubař. S prvním rozbřeskem ranním vyjíždím směr stomatologická klinika. Máme ve městě kliniky dvě, tak to je už má poslední šance. Dvě dámy v bílých pláštích mi kontrolují zub za zubem, rentgenové snímky, radí se. Pak jedna z nich volá na internu, aby mi udělali jakési testy. Místo vytržení zubu dostávám kartičku pacienta. Kristepane, chci vytrhnout zub, který děsně bolí, chci opravdu tak moc? Dívám se na kartičku a zjišťuji, že jsem objednaná na dentální hygienu… Bože dobrý, ale mně bolí zub!

O tři dny později

Sedím v zubařském křesle. Odbarvená blondýna mi dává zrcátka, já se dívám do pusy a dostávám informaci o tom, že mám lehký zánět dásní. To se mi snad zdá.

Téhož dne odpoledne

Internista mne informuje, že je v krvi něco, co ukazuje na možný problém, a objednává mne na gastroskopii a na kolonoskopii. Bože dobrý, za co? Chápeš, čtenáři, bolí mne zub a oni mi budou koukat do… střev?!

O den později

Zub bolí tak, že bych lezla po zdi, končím – jak jinak – přesně tak, jak jsem nechtěla. Jedu na pohotovost. Mladá a krásná si nasazuje průhledný štít. No páni, to jsem viděla naposledy jako malé děcko. Pak identifikuje šestku a nakonec prý, že zub otevře. Vrtá a vrtá, já stále pusu otevřenou a paní doktorka ne a ne skončit. Sděluji, že mám problémy s čelistním kloubem, tedy podle jedněch v něm mám mírnou artritidu, podle druhých ji tam nemám. Dále sděluji, že to neřeším, protože postižený kloub je vlevo, já mám bolesti vpravo. MDDr. se nyní bude zaobírat čištěním kanálků, které musí nejprve najít. Hledá a hledá, až jsem celá zpocená a zchvácená, ale lékařka hledá a hledá. Nakonec si žádá po sestře výplň. Sestra sděluje, že tu výplň, kterou si paní doktorka žádá, tak tu tam tedy nemají. MDDr. tam dává tu, co tam mají.

Další den

Ráno odcházím na vyšetření na GIT. Dostávám do žíly oblbovačku a spím spánkem hlubokým a spravedlivým. Tu mi někdo náhle třese ramenem. „Paní, už tu spíte přes hodinu!“ Nevím, kde jsem, kdo jsem, jen cítím děsnou bolest zubu a pomalu si sedám. Hrkne ve mně, jen se o ten sed pokusím a zřítím se zpět na lůžko. Prohlíželi mi žaludek, proč mne proboha bolí záda? Aha, jak tak pomalu přicházím k sobě, uvědomuji si, že mne nějak museli dostat z jedné postele na druhou. Takže zhodnoceno subjektivně: vyšetření GIT mi přineslo toliko akutní bolest bederní páteře a zub bolí dál…

Následující den

Piji čtyři litry nechutného roztoku, běhám na WC a nemohu k zubaři. Jsem pološílená bolestí, a jak stále běhám, čím dál více mne bolí záda. Matka mi telefonicky radí, ať si vezmu prášek na bolest. „Mami, vždyť to obratem vy…“ říkám zoufale a slyším, jak je dotčená, protože prostě, no však víte, je to matka.
Řeknu ti, milý čtenáři, taková kolonoskopie, to je proti bolavému zubu procházka růžovým sadem. Já ji navíc prospala, takže když mne vzbudili, bolel mne akorát ten nešťastný zub.

O další den později

Ocitám se na chirurgii a snad již čistíme absces naposled. „A, paní magistro, kdyby to zlobilo, musíme to vyříznout.“
Cože??? Vyschlo mi v krku. Po deseti dnech chirurgických ošetření je závěr ten, že to možná bude na řezání? Proč to neudělal hned?

Pondělí

Sedím v zubařském křesle, nade mnou se sklání mírně naštvaná docentka. Naštvaná je proto, že jsem jela na pohotovost, místo abych vyčkala, až na mne bude mít příští týden čas. Podle výrazu její tváře, když jí říkám, že už to opravdu nejde od bolesti vydržet, odhaduji, že mi řekne, že to také může být od krční páteře. A víš co, čtenáři, fakt to řekla. Po pár minutách naléhání, úpěnlivého a zoufalého prošení, ať to vytrhne, mi sdělí.
„Paní magistro, já to tedy otevřu, ale anestezii vám nedám, protože ten zub je již mrtvý.“
Bráním se. „Ne, paní docentko, ten zub je živý až až…“ skučím jako malý pes, kterému se ubližuje.
A tak paní docentka vrtá. Na rozdíl od MDDR. u toho doc. MUDr. stojí, aby lépe viděla. Neřvu. Paní docentka mi ještě připomene, že od pátku (a máme pondělí) je zub již mrtvý. Bere jakýsi šperhák… Áuu, zařvu prudkou bolestí. Šperhák letí zem a překvapená docentka zvolá směrem k sestřičce: „Ten zub je živý!“ Ano, podle vzoru mladý, dodávám si sama pro sebe s úlevou, že konečně někdo pocítil to, co cítím já, totiž živost zubu. Docentka mění chování, hladí mne po ruce, omlouvá se. Mezi řečí mi sdělí, že paní doktorka (rozumí se, čtenáři, MDDR.) nenašla kanálky. Aha! Tak tím pádem už je mi jasné, proč jsem o víkendu trpěla jak zvíře. Chci, aby to docentka konečně vytrhla. Jenže je tvrdohlavá a trhat nechce, prý to připraví na čištění kanálků. Odesílá mne k mladému kolegovi.
Ten si mne pozval, celé to vyvrtal a připravil. Objednal mne za další tři týdny.
Po pár dnech plných bolesti zvedám telefon a hlásím témuž mladému lékaři, že jsem vydržela už dost a víc než zvíře, že mám nejen bolesti, ale i teplotu a chci, aby to konečně někdo vyrval, a neptám se na odpověď, ani jestli chtějí, či nechtějí, ale jedu tam hned. Prý mne chápe, a mám-li teploty, není na co čekat, ale bude v ordinaci až ráno. Tak prima, do rána ještě vydržím, ale ani o minutu déle.
Sedím na zubařském křesle, mám teplotu, bolesti a těším se. Přede mnou nástroje, které dobře znám. Vysoký doktor se na mne podívá, usměje, rýpne do šestky, ještě jednou, a je to venku! „Tak tady ten jeden kořen, ten vám dělal ten zánět a bolest, paní magistro,“ usmívá se a ještě si pořádně nezbedný zub prohlédne, než s ním fikne do odpadkového koše.
„Příště půjdu rovnou k vám, bez váhání. Děkuji.“ Mladý lékař se nechápavě táže, co pro mne tak zvláštního udělal.

„To bylo tak: Při prvních bolestivých stavech čelisti vpravo nahoře jsem 2. září navštívila svého stomatologa. Ten usoudil, že to není stomatologické, ale neurologické, tak jsem dělala kolečko mezi neurologem a zubařem, vždy odeslána znovu tam a zpět. Abych si pomohla od bolesti zubu, prošla jsem v krátkých termínech po sobě ordinací zubního lékaře, další ordinací zubního lékaře na klinice, ORL ambulancí s následným RTG dutin, neurologickou ambulancí, interním vyšetřením s doporučením ke krevním odběrům na přání stomatologa, gastroskopií a odběrem sliznice v zažívacím traktu, kolonoskopií, několikerým RTG zářením za účelem pořízení dalších snímků chrupu, 90minutovým sezením v křesle dentální hygienistky, která mi vysvětlovala, jak správně pracovat se zubním kartáčkem, zatímco mne bolela polovina obličeje a snažila jsem se alespoň trošku soustředit na její nikoliv finančně nenáročný výklad. Dále pohotovostním ošetřením bolavého zubu, při kterém lékařka nenašla kanálky, dalším ošetřením chrupu v hodnotě 600 Kč a nějaké drobné za plombu, půlhodinovým vyšetřením u lékaře, který mi měl vyplňovat zubní kanálky, k čemuž se díky nástupu mé teploty již nedostal, až po dvouminutové posezení u vás na chirurgii. Nu a zub je konečně fuč! A já celou tu dobu prosila, ať to vytrhnou. No řekněte sám, doktore, nemám dnes důvod k radosti?“

Marika Korcová

Autorka vystudovala psychologii, pedagogiku a speciální pedagogiku na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. Deset let působila jako šéfredaktorka vydavatelství odborných medicínských časopisů v Praze, poté se vrátila do rodného Brna, kde se opět věnuje práci redaktorky v oblasti medicíny. Píše poezii i prózu. Věnuje se také tvorbě pro děti. Její veršované pohádky můžete najít na webových stránkách dětského magazínu Permoníček Krápníček. Dále vede virtuální kavárnu pro ženy Café Push-Up, kam si zve zajímavé hosty a provádí čtenáře zajímavými místy, která stojí za zhlédnutí a návštěvu.

Rozhovor s autorkou si můžete poslechnout zde: https://slobodnyvysielac.sk/relacia/literarna-cajovna-142/

Související knihy

Korcová, Marika

Tofana, 2019