Rozhovor o soutěži Tovaryši kalamáře

Úsvit tovaryšů

11.1.2021 Dalibor Bez komentáře

Literární soutěž Tovaryši kalamáře má za sebou čtvrtý ročník. Pojďme poodhrnout roušku tajemství jejího úspěchu. A kde jinde bychom tak měli učinit než u jejích tvůrců. Na mé otázky budou odpovídat Hana Fruhwirtová a Honza Kravčík, kteří provozují nakladatelství Gorgona.

Tovaryši kalamáře (TK) patří mezi literární soutěže, jež pořádá skutečné nakladatelství, což je u nás spíše raritní záležitostí. Případný úspěch v Tovaryších je pak ovšem i otázkou prestiže. Vzpomenete si ještě na samotné počátky? Kde se ten nápad vzal?

Hanka: My jsme původně vlastní literární soutěž pořádat nechtěli. Byli jsme porotci jiné soutěže, a po pár ročnících jsme proto organizátorům navrhli několik inovací. Adresnější hodnocení, lepší prezentaci i komunikaci a hlavně redakční spolupráci na vítězných povídkách.

Honza: Nicméně to nedopadlo, organizátoři měli jinou představu, ale my se rozhodli vyzkoušet, jestli by o soutěž s odlišným přístupem nebyl zájem. Proto jsme vyhlásili první ročník Tovaryšů kalamáře a nestačili se divit.

Co Vám soutěž během let přinesla a co Vás naopak donutila obětovat?

Hanka: Poznali jsme příjemné lidi, navázali zajímavé spolupráce a vydali několik knih. To je hlavní důvod, proč nakladatelství soutěže pořádají. Aby objevila nové talenty a získala kvalitní rukopisy. Nejde přitom jen o antologie vítězných povídek. Vítězce prvního ročníku soutěže Věře Mertlíkové u nás zanedlouho vyjde už druhý román, na jaře do knihkupectví dorazí románový debut Jana Stejskala, vítěze posledních dvou ročníků. Další knihy autorů, se kterými jsme se seznámili díky soutěži, budou následovat.

Honza: Přínosy zkrátka převažují. Obětovat jsme museli pouze týdny a měsíce práce, ale bez toho nikdy nic kloudného nevznikne. A nás to zatím baví.

Logickým důsledkem a zároveň i jedním z lákadel k účasti v TK je vydávání antologie vítězných prací. Porovnáte-li nyní už čtyři hotové sbírky, která je vám nejbližší? Tématem, vzpomínkami na její přípravu…, zkrátka čímkoli.

Hanka: To je těžká otázka. Tématem je mi asi nejbližší první antologie Zakázané slovo. Kromě Věry Mertlíkové se v něm objevila Anežka Melounová Křístková, která na nás také udělala velký dojem. Ale třeba zpracováním a vyzněním je mi nejbližší právě vydaný Pokřivenej svět, protože je humorný.

Honza: Já mám nejradši antologii Bůh Černého lesa, jejímž tématem byly bestie. Spolupráce na redakci textů byla velmi zajímavá a taky její obálku mám nejradši. Na druhé místo řadím apokalyptickou Krajinu háďat, opět kvůli milé spolupráci a velmi dobrým prodejům.

Dalším z výjimečných stimulů, pro něž stojí za to se TK zúčastnit, jsou i posudky, jež na zaslané příspěvky vypracováváte. I tím se výrazně vymykáte zaběhlým zvyklostem. Nejste sice jediní, kdo slovní hodnocení slibují, ale z mé vlastní zkušenosti musím říci, že na rozdíl od ostatních Vaše zprávy autory nejenom neurazí, ale doopravdy dokážou posunout dál. Za tím vším je rozhodně ukrutné množství práce a času. Nelitujete, že jste se právě k tomuto upsali? Někdy to musí být doslova peklo, ne?

Hanka: Co na to říct? (smích) Ne, vážně, není na místě, abychom si jakkoli stěžovali. Soutěž pořádáme z vlastního rozhodnutí, účastníci hradí malý soutěžní poplatek, a my se už stihli přesvědčit, že investované množství práce a času má smysl.

Honza: Pochopitelně psát hodnocení soutěžních prací tak, abychom dokola neomílali to samé, je čtvrtý rok po sobě už prakticky nemožné. Začínající autoři a autorky totiž opakují vesměs stejné chyby. Proto pro příští ročník chystáme ve způsobu hodnocení změny.

Jak získáváte ke spolupráci další členy odborné poroty? A jak z nich pak dostáváte ony posudky?

Hanka: Základem poroty je naše redakce. Od externích porotců většinou chceme, aby povídky přečetli a řekli nám na ně svůj názor. Finální hodnocení sepisujeme my.

Honza: Hodnocení externistů nám ale hodně pomáhá třeba při určování finálního pořadí na druhém a třetím místě. Protože to bývá většinou největší dilema.

A teď ta nejcitlivější otázka: co Vaši soutěžící? Potěší (nebo rozčílí) Vás, když v dalším ročníku vidíte jméno, s nímž jste se už setkali? Jistě máte své favority ať už v kladném či negativním smyslu, tomu se člověk jen těžko ubrání, ne? Máte dojem, že úroveň rok od roku spíše stoupá, nebo je tomu naopak?

Honza: Celková úroveň textů v soutěži rok od roku stoupá, což je dáno tím, že se v ní už nevyskytují vyloženě slabé texty. Nicméně vítězné práce jsou kvalitní stále stejně. Opakovaně se účastnících autorů a autorek je tak dvacet. Drtivá většina soutěžních prací je ale od autorů nových.

Hanka: Nás moc těší, když zahlédneme jméno, které známe z minula. Už jen proto, že na většině z nich je vidět rok od roku zlepšení. A neoblíbená jména nemáme, protože dělat odsudky na základě jedné nebo dvou prací dost dobře nejde.

A teď z trochu jiného soudku. Prozraďte mi, jaká byla malá Hanička a malý Honza? Byly knihy Vaším světem už od dětství? Jaké bylo Vaše žánrové dospívání?

Honza: Za vše, co je ve mně dobrého, vděčím knize. Konkrétně Stokerovu Draculovi, kterého jsem ještě jako předškolák objevil o prázdninách u prababičky. Kniha byla slovensky, polovině textu jsem nerozuměl, ale hororová atmosféra byla pohlcující. Usínal jsem s věncem česneku kolem krku a pozoroval netopýry vylétající z kostelní věže. Logicky to zanechalo následky.

Hanka: Tak to já mám čtenářské dětství mnohem obyčejnější. Četla jsem asi vše, co v té době frčelo – od Vinnetoua přes Stopy hrůzy po Správnou pětku. Pak mi někdy ve dvanácti budoucí švagr půjčil Dunu a od ní to byl jen krůček k mým oblíbencům Lemovi a Bradburymu. Dlouho jsem četla hlavně sci-fi, k fantasy jsem přišla až na střední.

Plánovali jste literární kariéru? Čím jste chtěli být, jestli si vzpomenete?

Hanka: Jako malá jsem chtěla být kosmonautkou. Ale pak jsem zjistila, že nechat se vystřelit do vesmíru pomocí knih bude asi jednodušší.

Honza: Samozřejmě jsem chtěl být popelářem, ale neměl jsem dobrý kádrový posudek. Mí rodiče byli bohužel vysokoškolsky vzdělaní, což jsem jim dodnes neodpustil.

A jak je to dnes? Práce s textem je vaším živobytím a mimo jiné máte vlastní nakladatelství. Najdete ještě sílu přečíst si něco jen tak pro radost? Kdo jsou vaši oblíbení autoři?

Hanka: Čteme vlastně neustále, pro radost hlavně dětem a pro radost máme i Gorgonu. A oblíbených autorů mám spoustu, kromě výše zmíněných třeba Amise a Kravčíka. A obecně mám ráda polské autory.

Honza: S těmi oblíbenými autory je to těžké. Jsou knihy, které vás v určitém věku uchvátí, ale později už vás neosloví. A naopak. Já třeba kdysi ujížděl na ruských klasicích a magickém realismu, ale říct dnes někomu, že mám rád Čechova a Ajtmatova, tak budu v lepším případě za hipstera a v horším za intelektuála. A popelářem se nestanu nikdy.

Je to těžké, popelařina je prostě exponovaný obor. Nakladatelství pro radost je u nás zřejmě dost rozšířená forma seberealizace (teď mi tu na stole třeba leží novinka z Gnóm!u). A na toho Kravčíka se budu muset jednou také kritickým okem podívat (smích). V každém případě moc děkuji za Váš čas i mimořádnou práci, kterou české literární scéně věnujete. Poslední otázka logicky zamíří do budoucnosti: Vaše nejsmělejší literární plány? A nenechte se svázat jejich realizovatelností…

Hanka: Plánů je mnoho. Hodláme konečně vydat vlastní knihy, které jsme kvůli práci na jiných knihách roky odkládali. A vzhledem k tomu, že máme doma tři malé čtenářky, pustíme se i do vydávání knih pro děti. Ale kdy to bude, to ještě přesně nevíme.

Honza: Zato víme, že příští ročník Tovaryšů kalamáře bude otevřen nejen českým a slovenským, ale i polským autorům a autorkám. A na podzim 2021 uspořádáme spisovatelský workshop, ve kterém chceme zúročit dlouholeté zkušenosti se začínajícími autory a vydáváním jejich děl. Zatím prozradím jen to, že od běžných kurzů tvůrčího psaní se bude lišit především praktickým přístupem.