Nastane čas na tichou vzpomínku. Já na své zemřelé vzpomínám stále. Na některé ještě nezesnulé bych upřímně také už rád jenom vzpomínal. Naše rodina se nechává rozptylovat. Pro mě rozptyl znamená poslední možnost, jak padnout nějaké mladé a krásné ženě do oka.
Jedna z mých nejoblíbenějších dušiček je děda Karel. Byl za prvé světové války legionář na ruské frontě. Vyprávěl mi své zážitky, když jsem za ním jezdil do Třeboně. Hrávali jsme spolu po večerech šachy a popíjeli pivo. Několikrát málem jenom o chloupek unikl smrti. Při jedné z bitev se dle poučky, že druhý granát nepadne na stejné místo, s kamarádem uryli v jednom z kráterů. Pro akutní potřebu děda místo na chvíli opustil. Do kráteru druhý granát nepadl, až třetí.
Po válce a návratu do vlasti byl v roce 1925 převelen do Užhorodu. Zastával funkci zástupce velitele vojenské posádky. Pobíral měsíční žold 3000 Kč. Děd si stěžoval, že se ty peníze nedaly utratit. Pečená husa stála čtyři koruny a demižon vína dvě. Pak byl odvelen zpět do Prahy a sloužil na generálním štábu armády na Hradčanech. Vždy když se s kolegy po nějakých oslavách v pozdních nočních hodinách vraceli a tramvaje už nejezdily, tasili šavle, zasunuli je do kolejnic a vyrazili k domovům. Běda, když jim na Pohořelci přehodili výhybku.
Druhá dušička je kamarád Roman. Zaživa byl děsný šejdíř. V socialistické éře neveksloval ani nekradl, ale dokázal sehnat vše, co tenkrát sehnat nešlo. Já jsem kupříkladu sháněl na chalupu nějaký kotel na ohřev teplé vody. Roman se stavil v mé ordinaci, a když jsem si mu postěžoval pravil, že je to hračka. Vzal telefonní seznam, vyhledal si ředitele podniku na výrobu kotlů a hned mu zavolal. Nechal si dotyčného sehnat a řekl mu: „Čest, soudruhu, tady Macela, dostal jsem na tebe číslo, nutně potřebuji kotel, ale urgentně.“
Ředitel vůbec netušil, kdo ho volá, a ani po tom nehodlal pátrat. Stačila mu velice direktivní kamarádova dikce. Za týden jsem si na chatě mohl pustit teplou vodu.
Ve dvaceti letech jsem se oženil, dcera byla na cestě a za rok za ní přichvátal i synek. Bydleli jsme u manželčiných rodičů v třípokojovém bytě I. kategorie. Měli jsme k dispozici jeden pokoj o rozměrech 10 m². Druhý pokojík obýval ženin bratr, středoškolák se svou věrnou družkou, elektrickou kytarou. Rodičům zůstal obývák.
Jednou jsem se zastavil v hospůdce na jedno a seděl tam kámoš Roman. Nastínil jsem mu svou bytovou situaci. On na to, že dělá na jednom bytovém družstvu technika a zrovna tam jedni staří manželé dostali přidělený dvoupokoják na Jižním Městě a za určitý obnos může být můj. Stačí jenom přihlásit se do jeho bytového družstva a nasbírat dostatek bodů do sociálního pořadníku. Na normálním se čekalo asi 20 let. Tak jsem musel udělat z bytu manželčiných rodičů hygienicky nezpůsobilou mansardu, ze svých dětí chronické astmatiky a z manželky kripla. Vše jsem splnil a za dva měsíce se stěhoval.
Po nějakém čase mi jeho brácha vyprávěl, jak zavolal Roman do práce a sdělil nadřízenému: „Dnes nepřijdu a pak již též ne. Jsem totiž v Kolíně, ale nad Rýnem, nad Rýnem.“
Třetí, pro mě nezapomenutelná dušička je rocker a autor evergreenu Zahrada ticha, Ivan. Jeho manželka se kamarádila s Václavem Havlem, později mu dělala hospodyni na Hradě. Ivan mi líčil, jak Havla zatýkala u nich v bytě bezpečnost. Po razantních úderech na dveře a výkřicích: „Otevřete, státní bezpečnost!“ strčili milého Václava do špajzu. Otevřeli dveře a do bytu vtrhli policajti se slovy: „Kde ho máte?“ Havel vyšel z komory se sklenicí marmelády a řekl: „No, nebudeme z toho, pánové, dělat kovbojku, že.“ Je zajímavé, že z toho kamarád neměl žádný postih a mohl dál dělat redaktora v rádiu po drátě.
Myslím, že mé dušičky mohou spolu bez problému sdílet společné nebe. Je snad jenom jedno.

Daniel Čechura

Daniel Čechura je zubní lékař ve výslužbě a autor povídek ze života, které vydává v květnu 2017 ve sbírce Čeho se bojí zubař. Narodil se v Praze, vyrůstal na Žizkově. V Kutnohorsku, jeho oblíbeném kraji, tvořili nejlepší čeští spisovatelé, mj. Jaroslav Vrchlický, Josef Kajetán Tyl, Karel Havlíček Borovský a nyní také sám Daniel Čechura. V roce 2009 vydal knížku pro děti Pohádkov, v současnosti připravuje k vydání její volné pokračování s názvem Školákov. Na podzim 2016 založil se synem rodinnou společnost Pohádkov s.r.o. a Galerii Pohádkov. Více informací naleznete na stránkách www.pohadkov.com.

Související knihy

Čechura, Daniel

Pohádkov s.r.o., 2017

Čechura, Daniel

Agentura KRIGL, 2009