Knihu Neklidné pobřeží od Chrise Oulda
vydalo nakladatelství Mystery Press.

Annika Mortensenová se vytratila, ještě než stačil Heri Kalsø zaplatit kávu, a nyní se venku opírala o hlídkový vůz a kouřila. Mezi jednotlivými šluky popíjela čaj a okatě Herimu nastavovala záda. Evidentně o jeho společnost nestála.
Heri Kalsø ji sledoval přes výlohu benzínky a rozhodl se zůstat uvnitř. Bylo krátce po sedmé ráno. Za půl hodiny vyrazí zpět do Tórshavnu – samozřejmě v tichosti – a jejich směna bude díkybohu u konce. Strávit téměř osm hodin v mrazáku není žádná legrace.
Začal si ledabyle prohlížet pohlednice na stojanu u dveří, protože nic lepšího na práci neměl. Přejížděl očima po všudypřítomných papuchalcích, ovcích a křiklavě zbarvených domcích na pozadí hornaté krajiny a říkal si, že by jednu pohlednici mohl koupit a něco na ni Annice napsat. Vnímala by to jako romantické a kajícné gesto? Ve svém současném rozpoložení nejspíš ne. A beztak nevěděl, co by jí měl psát. Heri popravdě stále nechápal, proč kolem toho Annika nadělala tolik povyku. Byla to přece jen jedna fotka. Annice to na ní slušelo a Heri ji neukázal všem na stanici, jen Arnemu. Ačkoli takhle s odstupem se i to zdálo jako špatný nápad. Nicméně týden by jí na vychladnutí stačit mohl, ne?
Anniku Mortensenovou venku netrápil ani silný, vlhký vítr, ani to, že se Heri cítí ukřivděně. Dobře mu tak. Sice by si vystačila i s tím, že Heriho na chodbách stanice okázale ignorovala, ale společná noční směna z neděle na pondělí byla ještě lepší, protože mu díky tomu mohla jasně sdělit, co si o něm myslí. Dá tomu ještě pár dní a pak se možná – možná – nechá udobřit.
„Vůz šest, slyšíte mě?“
Z vysílačky se ozval Tinin hlas. Annika odpověděla dřív, než stačil Heri zareagovat. „Ano, Tino, jsme tu.“
„Mohli byste zajet do Tjørnuvíku – k odpočívadlu u radiového vysílače na mysu? Jacob Nybo se nám ozval na tísňovou linku a nahlásil opuštěné auto, ve kterém je prý muž v bezvědomí. Sanitka už je na cestě, ale jede z Leirvíku, takže jste blíž.“
„Došlo tam ke zločinu?“
„Zatím nepotvrzeno.“
Annika vyfoukla poslední obláček kouře a pak típla cigaretu.
„Dobře, zkusíme se tam dostat co nejdřív,“ slíbila Tině a zahodila kelímek do koše. „Vyrážíme.“
Heri právě vyšel ze dveří benzínky. „Mám řídit?“ zavolal na Anniku cestou k autu. „Nechceš si odpočinout?“
Annika beze slova zavrtěla hlavou.
Heri si frustrovaně povzdechl. „For helviti, Anniko…“
Ale to už Annika Mortensenová vklouzla za volant a diskuse byla u konce.
Za necelých deset minut dorazili k odpočívadlu na východním výběžku zálivu u Tjørnuvíku. Nacházeli se docela vysoko, útes čněl do výšky dobrých čtyřiceti metrů nad mořem a zrezivělá toyota zaparkovaná na štěrku se zlehka pohupovala v nárazech větru.
Annika zastavila za toyotou. Zdálo se jí, že je auto prázdné, ale jakmile s Herim vystoupili, zahlédli asi o dvacet metrů dál muže, který na ně volal od otevřených dvířek tmavomodrého BMW řady 5 zaparkovaného o kus dál ve svahu, pod úrovní silnice.
Mužova slova se ztrácela ve větru, ale jeho gesta byla dostatečně výstižná. Annika s Herim zamířili za ním.
Jako první Annika uviděla roztříštěné okýnko u řidiče. Sklo bylo vysypané na štěrku, ale nezdálo se, že by tu došlo ke srážce nebo nehodě. Vzápětí uviděla i bělovlasého muže zhrouceného na volantu. Nejevil známky života.
„Harra Nybo? Jsme strážníci Mortensenová a Kalsø. Tohle je oběť?“
„Ja,“ přikývl Nybo důrazně. „Nevím, co s ním je. Nemůžu ho probudit.“
Nybo byl čerstvý šedesátník v montérkách a vlněné čapce a teď, když mohl celou záležitost přenechat policii, si viditelně oddechl a ustoupil od auta.
„Podívám se na něj,“ nabídl se Heri, který s sebou přinesl z jejich vozu lékárničku. Annika nic nenamítala, uhnula mu z cesty a připojila se k Jacobu Nybovi.
„Můžete mi popsat, jak jste ho našel?“ zeptala se. „Kdy přesně?“
„Asi před dvaceti minutama, dýl to nebude,“ zamyslel se Nybo.
„Projížděl jsem kolem a přišlo mi zvláštní, že by tu někdo parkoval, a tak jsem zastavil. Říkal jsem si, že možná píchnul nebo má poruchu, a pak jsem ho uviděl. Myslel jsem, že spí, ale když jsem zabušil na okýnko, nereagoval. Vzal jsem za kliku, ale byl zamčený.“
„A tak jste rozbil okýnko?“
Nybo neochotně přikývl. „Nevěděl jsem, co dělat, a bál jsem se, že je mrtvej nebo tak.“
Neznámému muži Heri podle povislých tváří a bílého strniště odhadoval něco přes sedmdesát. Na krku mu nahmatal slabý pulz a všiml si, že se mužova ramena pod semišovým sakem s každým pomalým mělkým nádechem mírně nadzvedávají. Na levém spánku měl neznámý bouli a šrám, ale nevypadalo to vážně.
Heri vzal muže za rameno a zatřásl s ním, tentokrát o něco silněji, ale pořád opatrně, pro případ, že by měl skryté zranění. „Haló? Slyšíte mě? Jsem policista.“
Nic.
To už k němu došla Annika. Zkontrolovala okolí auta a pak se předklonila, aby mohla nahlédnout dovnitř.
„Má nějaká zranění?“ zeptala se Heriho a zběžně zalétla pohledem k mužově hrudi, než její pozornost zaujala naleštěná ořechová pažba brokovnice. Zbraň byla opřená o sedadlo spolujezdce a hlavně mířily k zemi.
„Kromě té boule na hlavě se zdá být v pohodě,“ opověděl Heri.
„Proč?“
Annika Mortensenová se vrátila ke dvířkám řidiče. „Protože tu je krev,“ řekla.
„Určitě?“
Annika Heriho zpražila pohledem a pak sáhla po vysílačce.
„Centrálo, tady vůz šest. Můžete nám k Tjørnuvíku poslat někoho z kriminálky?“

* * *

Za Haldarsvíkem začínala silnice stoupat a před detektivem Hjaltim Hentzem se rozevřel výhled na rozbouřené vody průlivu Sundini. Vítr byl tady nahoře prudší a trhal mraky, z nichž na vzdálenou krajinu v okolí vesnice Eiði dopadaly paprsky slunečního svitu a tam, kde se dotkly mořské hladiny, získávala voda tmavě tyrkysový odstín.
Hentze nebyl uhlazený typ, alespoň ne na pohled. Měl na sobě bundu a pod ní tlustý tradiční svetr, džíny a pevné boty. Krátce zastřižené vlasy mu na temeni už trochu řídly a volant svíraly hrubé dlaně s krátkými prsty. Vyzařovala z něj apatie a flegmatická povaha, takže působil jako někdo, kdo by se cítil nejlépe na lodi nebo na poli. Rozhodně nevypadal jako muž, který si potrpí na titěrnou policejní práci.
Hentze byl však u policie už jedenadvacet let a v mnoha ohledech mu skutečnost, že na to nevypadá, poskytovala výhodu. Lidé s policisty nemluvili rádi, ale když už nebylo zbytí, dávali přednost rozhovoru s někým, jako byl Hentze. Nepřipadal jim odlišný a měli pocit, že porozumí jejich problémům a bude s nimi jednat s klidem a otevřeností, což Hjalti Hentze – vesměs – i dělal.

——————–

Můžete si přečíst pokračování ukázky.

——————–

O autorovi

Chris Ould za svůj život vystřídal celou řadu zaměstnání, od zmrzlináře po dělníka, než v druhé polovině 80. let publikoval své první dva romány A Kind of Sleep a Road Lines. Následně strávil mnoho let prací pro televizi – jakožto scenárista se podílel např. na seriálech Soldier, Soldier, Casualty, Hornblower a The Bill, za který získal prestižní ocenění Britské akademie filmového a televizního umění. K literatuře se vrátil v roce 2012, a to dvojicí young adult detektivek Knock Down a The Killing Street. Proslavily ho však až tři krimi thrillery z prostředí Faerských ostrovů (Neklidné pobřeží, The Killing Bay, The Fire Pit), v nichž vystupuje detektiv Jan Reyna. Chris Ould žije s manželkou a synem v hrabství Dorset, kde mimo jiné chová ovce a tweetuje na @WriterChrisOuld.

Zdroj informací: nakladatelství Mystery Press

Mystery Press je nově vzniklé a rychle se rozvíjející nakladatelství, jehož sídlo se nachází v Praze. Nakladatelské činnosti se věnuje od dubna minulého roku, zpočátku v koedicích s nakladatelstvím FANTOM Print. Cílem nakladatelství je vydávání detektivních titulů, krimi a thrillerů.

Související knihy

Ould, Chris

Mystery Press, 2020