Po necelém půlroce od uvedení předchozí části se fanoušci mohou těšit ze závěrečného dílu oblíbené sci-fi trilogie Nyxia. V březnu jej vydalo nakladatelství King Cool pod spisovatelskými otěžemi amerického učitele angličtiny a tvůrčího psaní Scotta Reintgena.

Dalo by se říci, že předchozí části série byly svým způsobem seznamovací. Zatímco první díl čtenáře uvedl do prostředí vesmírné lodi, představil společnost Babylon, posádku a její úkoly, druhý díl už obsáhl celou novou planetu; naši hrdinové poznali skutečné mimozemšťany – Imaga, děsivou krásu jejich domova, a uvědomili si také mnoho lží, jimiž je chtěl Babylon oklamat. Více prozrazujeme v recenzích dostupných pod odkazy na předchozích řádcích. Pro ty, kteří předchozí díly prozatím nečetli, doporučuji na tomto místě skončit v četbě recenze, aby následně nebyli ochuzeni o vlastní zážitek.

Závěrečný díl trilogie si oproti předchozím může bez dlouhých vysvětlování dovolit koncentrovanou akci. Nyní jde totiž skutečně o vše. Emmett a jeho přátelé, na rozdíl od Babylonu, vědí, že Eden spěje ke svému konci. Měsíce Glacius a Magnés mají zanedlouho způsobit zánik celé planety. S tím ale Imaga počítají a pár desítek vybraných jedinců jejich druhu, včetně nám známé lidské družiny Genesis, se připravuje na závěrečnou výpravu, jejímuž konci by měla vévodit Země.

Pohledem bezděky zabloudím k oběma vzdáleným měsícům. Glacius vypadá jako nevyleštěná perla. Magnés jako krví podlité oko. Jako by je na oblohu někdo přibil kladivem. Je těžké si připustit, že se pohybují, točí ve spirále, řítí se k sobě. Vím, že jejich dráhy je nevyhnutelně táhnout jeden k druhému. Musím v sobě tu myšlenku utišit – mám skoro strach, že ji Defoe zaslechne, když na to budu myslet příliš dlouho. Ale i když se ji v sobě snažím pohřbít, pravdu nelze ignorovat.
Tenhle svět spěje ke svému konci. (str. 13)

Do srážky zbývá 15 dní. Palubu modulární vesmírné stanice mezitím ovládl Anton, člen Genesis, společně s vězněným Imagem Eronem. Toto drobné vítězství ovšem nemusí trvat dlouho, poněvadž v další linii stojí babylonský král – Defoe. Poté, co zabil jednoho z členů Genesis a na oplátku přišel o ruku, se k němu přidal Longwej. A Defoe, byť zraněný, může představovat velikou hrozbu, zvlášť když i on – ačkoliv o nezvratném zániku prozatím nic netuší – plánuje opustit planetu. A nakonec i samotná družina musí projít jedním z nejnebezpečnějších kontinentů Edenu, aby zvládla dorazit k odpalištím, jež nabízejí jedinou cestu do vesmíru. Překážku ovšem nepředstavují pouze zdejší zástupci smrtící fauny a flóry, ale také babylonští mariňáci…

„V jejich světě nežijí žádné arabely,“ odpoví jí Hlasatel. „Ani senturia. Ani pachrti. Žádní líhnáti nebo vajani. Je to jiný svět s jinými pravidly, Gordano. Ale to poznáš.“
Dívka se zamračí. „Tak jaký je teda nejnebezpečnější druh na vaší planetě?“
Odpovíme oba najednou: „Lidé.“ (str. 144)

Aby autor všechny dějové linie, jež se v průběhu příběhu různě protínají, zvládl uvést co nejpůsobivěji, vyprávění tentokrát přenechal hned několika stěžejním postavám. První linii sledujeme prostřednictvím Emmetta coby člena jedné skupiny z rozdělené výpravy, další pak společně s Morning, která opět skončila v čele jiné skupiny. Máme tu ale i blíže nastíněnou cestu Defoa z pohledu Longweje, a nakonec také dění na vesmírné stanici díky Antonovi. Tito vypravěči se v jednotlivých, chronologicky navazujících úsecích příběhu, střídají. Kapitoly jsou potom rozčleněny do čtyř větších celků tvořících kompletní dílo.

Ačkoliv nás autor podrobněji seznámil s planetou a jejími obyvateli už v předchozím dílu, i nyní se pokusil zařadit nové prvky a rozmanité živočišné druhy ještě rozmanitějších názvů, s nimiž se čtenáři prozatím nesetkali. Mně osobně ale bohužel přišlo, že popisy těchto fascinujících tvorů trošku okleštil na úkor už tak poměrně nabitého děje. Škoda, některé nápady mi připadaly opravdu zajímavé a nezlobila bych se, kdyby získaly více prostoru. Na druhou stranu, ty nejzajímavější organismy většinou patřily k těm, s nimiž následně došlo i k nějakému střetu. Zde pak barvité popisy ustoupily autorovi blízkým krátkým úderným větám, jimiž gradoval děj. Umí to sice tak efektivně, že čtenář v některých momentech skoro až zapomíná dýchat, ale když se potom ohlédne zpět, zjistí, že o útočníkovi a jeho okolí, kromě základních ukazatelů, nic moc neví.

Více pozornosti naopak autor věnoval postavám samotným. Dobře popsal jejich viditelná i vnitřní dilemata a přiblížil nám je zase o trošku víc. Řada z nich od prvního dílu prošla značným vývojem, s mnoha jsme se museli rozloučit. Emmett vyspěl na úroveň muže a jeho vztah s Morning o poznání prohloubil. Defoe konečně zazářil jako opravdu takřka nezničitelný polobůh, jehož pravé záměry vypluly na povrch. Více o něm, ale i mnoha dalších postavách, už prozradí kniha samotná. Drobounkou připomínku bych měla snad jen k několika nelogičnostem, na které jsem narazila, a přišlo mi, že nebýt jich, mnoho dějových komplikací by nevzniklo. Jedná se například o využívání nyxiových štítů, aktivujících se automaticky – několikrát v ději narazíme na tvrzení, že střelné zbraně díky nim vůči Imagům nefungují. Načež jsme svědky strachu z možného ostřelování, destruktivních následků zbloudilé kulky vůči jednomu z nejvýše postavených… A ve výčtu bych mohla pokračovat.

Navzdory drobným nedostatkům mohu s klidem prohlásit, že jde o kvalitní zakončení jednoho z pravděpodobně nejlepších aktuálně dostupných sci-fi pro mládež.

Související knihy

Reintgen, Scott

King Cool, 2020