Všichni zase vzpomínají, politici, celebrity, jak tenkrát byli v těch demonstracích. Zlatý voči! Ani náhodou. Neuvědomělá část národa se naopak hrdě hlásí k tomu, že nikde nebyli, už tenkrát správně věděli, že nás čeká rozkradení republiky, že nebudou moct vyjít s mizernou výplatou za poctivou práci v cizácký montovně, pokud ji vůbec budou mít. Zlatý voči!
Máme se nejlíp od doby, co se to měří, ale nasraní jsme jak nikdy. Hledím z toho okna a štvou mě úplně jiný, úplně normální věci. Tedy kromě toho, že letos mám poloviční úrodu vína a nikdo neví proč.
Vzpomínám si v souvislosti s tím Listopadem na rozhovor s nějakým komunistou, kterej považuje za jednoho z nejlepších našich prezidentů Husáka. Po víc než třiceti nebo kolika letech demokracie vidím toto vskutku jako velkej důvod k žasnutí. Máme jednu věc, v tomto případě ten komunismus, a lidi, kteří ji vidí úplně jinak, než je zdravý a normální.
Husák patří přece k lidem, kteří to nandali Hitlerovi, pravil ten člověk. Slovenský národní povstání bez něj by proběhlo s mnohem menší parádou, a Slovensko vůbec by nebylo, kde je. Listopad nějakej byl podvod jak hrom, což on, Husák, dokonale prohlédl a zachoval se moudře. Rok 1968 je pravěk, a když už to sem tedy taháte, vězte, že doba byla složitá a hlavním úkolem bylo obnovit klid a pořádek, což právě tento Husák provedl brilantně. Co se týče lidí, kteří s těmato pořádkama nesouhlasili a museli odejít z práce, ti si tu práci zas snadno našli, protože ta se v socialismu válela na zemi, a neskončili na ulici, jak se to stalo po roce 89 tisícům příslušníků armády a Bezpečnosti, a vůbec všem poctivejm lidem, kteří věřili dobrý myšlence a po tom našem převratu si sahali i na životy. Netvrďte mi cosi o nesvobodnejch volbách, to je úplně absurdní. Za Národní frontu kandidovalo čtyřicet stran! Pohleďte, kam jsme to za těch třicet let dopracovali. Za KSČ nezaměstnanost byla nulová, dneska je mnohonásobně vyšší. Země nebyla rozkradená, zadlužená po uši. Těch novejch škol a nemocnic, pro všechny zadarmo! Spočítal ten člověk nějakým záhadným úkonem, že to Československo vlastnilo majetek ve výši pěti biliónů, což všecko jsme vzali a nacpali do chřtánu cizím kapitalistům, kteří mají na svědomí jen války a chudobu, a svým tunelářům. Proti tomu může argumentovat jen nelida a ztroskotanec. Svoboda, kde a jaká? Kdo se nebojí nahlas říkat jiný názory než mainstreamový, zase to má pořád těžký. Průměrná mzda je sice desetinásobná, ale berou ji jen zloději. Cestovat po celým světě, to nejvíc ocení matky samoživitelky a předčasní důchodci, kterejm zavřeli kdysi prosperující fabriku. Má smysl s tím polemizovat? Toho člověka prostě nepřesvědčím.
S naším domácím produktem se přece máme pětkrát líp než dřív, a to se dá změřit, soudruzi! Zkrachovalo, co jsme nepotřebovali nebo uměli špatně, nově vzniklo, co jsme dřív neuměli vůbec. Flákači přišli o zbytečnou práci a našli ji v sektoru služeb, který se rozrostly, což právě prý jsme potřebovali. Dotud podle mě docela v pořádku, ale taky já vidím i věci horší, avšak úplně jiný.
Průmyslu je míň, stavebnictví stejně tak, ze zemědělstva dokonce zůstala jen o něco víc než třetina. U posledních dvou jmenovanejch odvětví jde přitom o jednociferný procento podílu na hospodářství, z nešťastnýho rolnictví zbyly už pro pláč jen mizivý dvě! Když je něčeho dvě procenta, může to už i nebýt, to přece vyjde nastejno. Jak toto ale může být dobrá zpráva? Půlka produktivního lidstva se zabývá vyvíjením aplikací pro mobilní telefony. Ti, kteří něco hmatatelnýho pěstujou, konkrétního vyrábějí, vymírají. Podle mě ten celkovej ekonomickej dům takto musí něco někde nutně ztrácet. Výroba je přece tou produkcí hmoty a hodnoty, ostatní je pinožení, i když třeba příjemnější a výnosnější, uznávám. Masírováním se uživí masér, holením holič, ale ne národ, proboha! Z ekonomickýho pohledu ostříhanej člověk přece není hodnota, byť dobře ostříhanej. Nejsem sice ekonom, bože chraň, ale přesto si myslím, že právě toto by měl opravdovej ekonom říct někomu, kdo by prohlásil, že na věcech bohatá společnost přece neleží, tu tvoří vzdělaní, kulturní a nezarostlí lidé. Můžu se ale plést, jako vy všichni.
A jinak, přitom zase práce na tom božím poli má úplně jinej rozměr než třeba práce jakákoliv jiná. Tady přece jsou naše nejhlubší kořeny. Dneska ovšem hektar supermarketu vydělá neporovnatelně víc než hektar tradičních plodin, jsem kdesi trefně četl. A to přitom zbytek těch novodobejch rolníků ždíme tu svoji půdu, jak může, blbě ji hnojí a ničí. Rajtujou po ní těžkou technikou, takže z ornice zanedlouho bude beton, stejně jak od developera.
Já, když se přece zabývám pěstováním a výrobou toho vína, mám k tý zemi nějakej jinej vztah. Zemědělská půda se nám ztrácí před očima, pořád píšou. Sami konkrétně pozorujeme, jak na zdejším poli se začíná pěstovat nový sídliště. Někdo namítne, že se nejí přece už jen mouka a maso a tolik tý půdy už prostě nepotřebujeme. Nejbohatší země nejsou ty, který vypěstujou nejvíc fazolí, ale ty, který to už dávno přenechaly chudákům. Přesto nevím. A co bude, až už nebudeme mít žádný lidi, kteří by to chtěli dělat, tu nemoderní práci? Bez nás byste se nenažrali, říkali dřív zemědělci. Dneska to říkají řidiči kamiónů. Kdosi v novinách jednou změřil, kolik jeho nákup urazil kilometrů, to číslo bylo tak nehorázně velký, že si ho už nepamatuju. Čeští kulaci se dneska obracejí v hrobě, za to bojovali?
Trápí mě tyto věci, hledím tedy, aby trápily pokud možno i ostatní, i vás.
Ostatně i lidi to sami už začínají vidět. Ta větší část lidstva, která se zabývá jen tvorbou virtuálních hodnot, tedy ničeho, tak přijde z rachoty a vrhne se na pečení domácího chleba, domácího sýra, vína. To je prostě pud.

Daniel Jahn

Autor (1962) vystudoval český jazyk a výtvarnou výchovu na pedagogické fakultě, učil na základní škole, pracoval v reklamní agentuře, zabýval se malováním a sochařstvím. Nyní je na volné noze, věnuje se tvůrčímu psaní, výrobě a pití vína. Bez toho by jeho knihy (Naivní sezóna, Dauphin 2017, Vinařský deník, Pragoline 2020) nikdy nevznikly. Jde o pseudonym, identita autora není známa ani nakladatelství.

Související knihy

Jahn, Daniel

Pragoline, 2020

Jahn, Daniel

Dauphin, 2017