Přečtěte si předchozí část.

No, tak tohle se mi teda fakt povedlo!
Vyrazil jsem do Baryšova rozplést záhadu flašky veltlínu. A místo abych si zjednal ve věcech jasno, zakopnu o záhadu mnohem děsivější.
I když vlastně: co je na tom tak záhadného a děsivého? Nic. Moje dávná kamarádka Kaťuše prostě umřela. Někdo jí nechal vytesat poněkud praštěný náhrobek a natočil ho zády ke kostelu. Na hradě mi zazpívala jakási dívenka, co mi ji připomněla. Ale to se nejspíš vůbec nestalo. Fata morgana.
Jsem racionálně uvažující člověk. Minulost je minulost, současnost je současnost, budoucnost je budoucnost.
Až na to, že nic jako současnost neexistuje. Lineární čas běží neustále dopředu. Nezastaví se jen proto, že toužíme uchopit jakési imaginární tady a teď.
Otázky však přetrvávaly. A točily se kolem Zbyňkovy mámy. Pročpak mě tak nerada viděla na hřbitově? Pročpak mě varovala před vycházkou na Zámečák? Pročpak se tak rozsypala, když mi konečně došlo, že je Kačena mrtvá?
Je to celé nějaké ulítlé.
V myšlenkách jsem zabrousil o nějakých patnáct let zpátky. Do časů puberty. Katka, Zbyněk a já. Sedíme na skalce vedle zříceniny. Slunce praží, les šumí, dravci pískají. Z Katčina výstřihu se derou úctyhodně narašená ňadra. Odvážně vykasaná sukýnka odhaluje božsky modelovaná stehna. A můj úd (a nepochybně i ten Zbyňkův) zachvacuje neodbytná adolescentní erekce. Freude, Freude, Freude, vždycky na tě dojde.
Není to jenom erekce. Není to jenom obyčejný pohlavní pud.
Je to víc. Je to vášeň.
Ano! Já jsem přece tu holku miloval!
Jak jsem jen mohl tuhle skutečnost vytěsnit?
Mohl. Je to strašlivě dávno. Mým životem pak prošly jiné dívky a ženy. Tedy ne mnoho, ale pár ano. S nimi jsem prožil to, po čem jsem s Káčou pouze prahnul.
Zatímco ona se propadla do bažin zapomnění.
Bylo to všehovšudy jedno léto. Poslední léto v Baryšově. Potom naši prodali chalupu, a už se tam nejezdilo.
Kateřina zmizela. Láska na pár týdnů a šlus. To prožil každý.
Kdovíproč mi naskočila krátká reminiscence jednoho srpnového odpoledne. Nejspíš to bylo zrovna po návratu ze Zámečáku, kde nás tak rozrušil svěží půvab rozkošné uličnice. Vylezli jsme se Zbyňkem do podkroví jejich baráku…
„Koukni, vole,“ ukazuje kámoš na trávník mezi dvěma jabloněmi. „Máma se opaluje. A zase si sundala podprdu.“
„Hm. Se divím, že nemá strach, aby ji někdo neočumoval.“
„A třeba jí zrovna o to jde, ne?“ kření se ten darebák.
„Hi, hi. Možná.“
„Hele, myslíš, že je má Kačena taky tak pěkné?“
„Co jako?“
„No kozy.“
„Ta je má určitě mnohem hezčí. Tvoje máma je už stará.“
„No. Asi máš pravdu. Jednou jsem jich kousek viděl.“
„Čeho jako?“
„No Katčiných prsou. Onehdy u rybníka. Když se převlíkala do plavek.“
„Aha,“ vydechl jsem s potlačovanou závistí.
Tak. Lítali jsme v tom oba. Zbyněk i já.
On ji miloval taky.
Vzpomínky se postupně linuly z temnot dávnověku.
Došlo mi, že jsme nějakou dobu zůstali v kontaktu. Všichni tři. Psali jsme si přes e-mail a později i přes facebook. Káča se brzy odmlčela, ale Zbyněk vydržel dýl. Jeho zprávy se točily výhradně kolem ní. Zatímco mě to letní poblouznění dávno pustilo, on se regulérně zabouchnul. Na kdovíjak opětovaný cit to však nevypadalo.
Pak oba odešli studovat (ona do Brna a on do Olomouce) a tohle odloučení je oba ovlivnilo. Každého jinak. Zbynďa to nesl těžce, ovšem Kateřina reagovala překvapivým obratem. Najednou jí začal ten kluk scházet. A pochopila, co pro ni znamená.
Jenomže potom se něco stalo. Ale co?
Aha, už vím.
Jako zhypnotizovaný jsem vstal, vytáhl horní šuple komody a zalovil ve stohu různých lejster.
Ano, bylo to tam. Lesklá kartička s příslušnými dekorativními malůvkami a následujícím textem:
Kateřina Šenfeldová a Zbyněk Halena si dovolují oznámit, že v sobotu 25. srpna 2012 vstoupí v baryšovském kostele sv. Vavřince do stavu manželského.
Otočil jsem ten kýčovitý výtvor a přečetl si vzkaz na zadní straně.
Vole, tak Ti posílám oznámení, ale asi je to celé na prd. Ze svatby patrně sejde. Normálně mi řekla, že to bylo unáhlené rozhodnutí, nebo co. A že si mě nevezme. To je hnus! Až přijedu na prázdniny domů, zkusím ji ještě ukecat.
To byla poslední zpráva od něj. Pak už nikdy nic.
Jak jsem mohl tohle všechno zasklít?
Moment, teď mě cosi napadá: rok Katčina úmrtí na náhrobku: 2012!
Může to být náhoda?
Může. Ale taky nemusí.
Snažil jsem se myslet na něco jiného, ale nešlo to. Moje úvahy se neustále stáčely k jediné otázce: jak vlastně umřela? Protože kdybych zjistil tohle, bude rázem všechno jasné.
Nebo ještě víc zamotané.
K čemu máme internet? Tam se najde všechno.
Naťukal jsem do prohlížeče heslo: Baryšov tragédie.
Obrazovka vyzvracela hromadu kravin. Baryšovský hasičský sbor. Baryšovští fotbalisté sestoupili z I.A třídy. Baryšovské myslivecké sdružení zve na poslední leč (před osmi lety).
Á, konečně tragédie! Tady! Zpráva z obecní kroniky. Aha. Neštěstí v lomu, rok 1897. Tři mrtví dělníci, sedm těžce raněných. No.
Překlikl jsem na další stranu. A tam už to bylo.
6. července 2012. Pod skalou Zámeckého kopce u Baryšova bylo nalezeno tělo místní jedenadvacetileté dívky. Spadla z výšky přibližně dvaceti metrů.
Podle vyjádření Policie ČR byla na místě mrtvá. Cizí zavinění není vyloučeno.
Cizí zavinění není vyloučeno.
Páni!
Zítra jedu znovu do Baryšova! A znovu si promluvím se starou Halenovou. Poněvadž tohle smrdí.
Možná, že tu bábu ze mě klepne pepka.
Ale to není můj problém.

Zase se rýpala v záhonku. A doslova „jásala“, že mě opět vidí.
„Tebe asi doma svrbí zadek, co?“
„Ne. Zadek mám docela v pořádku. Ale jak jsem se tady včera procházel, na krchově, na hradě a tak, vzpomněl jsem si na vašeho Zbyňka. Docela jsme spolu kamarádili. Kdepak je mu konec?“
Halenová se proměnila v kus žuly.
„Kde by? Sejde na tom?“
„Studoval v Olomouci, že jo? To jsme si ještě občas psali.“
„Jo, jo.“
„Chodil s Katkou, že jo?“
„Jo, jo.“
„Měli se brát, že jo?“
Chvíli ticho. A pak hodně přiškrcené:
„Jo.“
„Ale ona svatbu zrušila. A přibližně měsíc před jejím termínem sletěla ze skály.“
Žulový kvádr se rozpadl na prach. A potom se znovu slepil a tekly z něj slzy. No, tyhle emoce znám už ze včerejška.
„Paní Halenová, povězte mi, jak to bylo. Vy o tom přece víte všechno.“
„Nevím o tom vůbec nic,“ zasyčela překotně. A sklopila oči.
Mlčky jsem ji pozoroval a před mým vnitřním zrakem se začal odvíjet film…
„Ne. Promiň, ale myslím to vážně. Nevezmu si tě.“
Zbyněk zalapal po dechu.
„Jak mi tohle můžeš udělat? Vždyť jsme se domluvili! Souhlasila jsi s tím! Těšila ses na to!“
„No. A už se netěším.“
„Víš, jak budu vypadat před lidma? Jako úplný pitomec!“
„No, to jsi celý ty! Zajímá tě jenom, co si lidi pomyslí. A víš co? Já na lidi kašlu. A kašlu i na tebe. Laskavě mi dej pokoj.“
Teď, právě teď přestal být Zbyněk Zbyňkem. Proměnil se v někoho jiného. V někoho zoufalého, zdeptaného, poníženého.
V někoho, kdo si řekl: když tě nebudu mít já, nebude tě mít nikdo.
„Ty svině!“ zaječel. „Ty kurvo!“
A pak prudce strčil do dívčiných ramen a už jen sledoval, jak s hrůzným výkřikem mizí v hlubině.
„Změnil vzduch, že jo?“ zeptal jsem se skoro šeptem. „Policajti mu sice nic neprokázali, ale to podezření mezi sousedy… Nemohl tu zůstat. Musel pryč.“
Halenová zahodila motyčku a s tichým nářkem zdrhla do domu.

„Ne, ne,“ vrkala prodavačka, „baryšovské víno jsme tu nikdy neměli. A řekla bych, že se tam ani žádné víno nedělá. Protože tam nejsou žádné vinohrady.“
„To vím taky. Ale vidíte přece tu láhev, ne?“
Podal jsem té dobré ženě flašku. Prohlédla si ji a pokrčila rameny.
„Ne. To je blbost. Říkáte, že jste ji koupil tady? Minulý týden? No to bych si vás pamatovala. Cizích mladých chlapů sem moc nechodí.“
„Nebyla jste tu vy.“
„A kdo?“
„Vaše kolegyně. Taková urostlá blondýna, něco přes padesát. Celkem hezká. Někoho mi připomínala, ale nevím koho.“
„Hm. To je divné.“
„A bylo to hodinu po zavíračce. Překvapilo mě, že je otevřeno.“
„Tak to je ještě divnější. V poslední době tu sloužím jenom já nebo moje dcera. Taková vyzáblá černovláska.“
„Vyzáblá nebyla. Ani černovlasá.“
„Teď mě napadá,“ spustila drbajíc si zátylek, „jak jste mluvil o tom Baryšově, před nějakými sedmi osmi roky u nás pracovala jedna ženská z té dědiny.“
„Nepovídejte.“
„Jo. Přestěhovala se sem, poněvadž jí umřela dcera. A ona už to tam prostě nemohla vydržet.“
„Aha.“
„Nezůstala tu dlouho. Ozval se jí syn, co žije v Austrálii, a pozval ji k sobě. Tak odjela a už se tu nikdy neukázala. Občas nám pošle pohled. Zrovna ve čtvrtek jeden přišel. A když o tom tak přemýšlím, tak na ni ten váš popis docela sedí. Urostlá blondýna. Celkem hezká. Dneska jí může být tak kolem padesátky.“
„To je milé. A netušíte, jak se jmenovala?“
„Nooo… nějak od Š, myslím. Počkejte…“
„Šenfeldová?“
„Jo, to je ono! Šenfeldová. No nic, vezmete si teda nějaké to víno?“

Jiří Raichl

Jiří Raichl je český prozaik, básník a dramatik-ochotník.
Narodil se v Praze, aktuálně žije v Dobrušce. Vyzkoušel devatero řemesel (vč. desáté bídy) a v současné době zakotvil na manažerské pozici v sociálních službách.
Literární tvorbě se věnuje jako koníčku. V roce 2018 založil butikové nakladatelství TOFANA, v němž vydal román Poblíž nebe (kniha je vyprodaná, zdarma ke stažení jako e-book) a sborníky povídek Zítra už bylo (2018) a Tenčí než vlákno pavučiny (2019).
Více informací najdete na autorově osobním webu: http://jiriraichl.mozello.cz/.

Související knihy

Raichl, Jiří

Tofana, 2019

Raichl, Jiří

Tofana, 2018

Raichl, Jiří

Tofana, 2018

Raichl, Jiří

Tofana, 2020