Čtení ke kávě: Baryšovské zámecké, 1. díl (Jiří Raichl)

Baryšovské zámecké, 1. díl

27.10.2020 Jiří Raichl Bez komentáře

Víno je úchvatný nápoj. Ostatně, již staří Římané hlásali, že je v něm ukryta pravda. Možné to je, ovšem někdy může taková pravda člověku pořádně zamotat hlavu…

Přestalo pršet a paprsky ostrého podvečerního slunce rozzářily asfalt milionem jiskřících odlesků.
Nakonec z toho bude krásná noc. Zasloužím si ji. Mám za sebou třídenní metodický kurz pro zhýčkané manažery. Děsná sebranka. Nic jim není dost dobré. Ve všem se rýpají, všechno zpochybňují, všechno vědí lépe než lektor.
Potřebuju odpočinek. Ne, potřebuju víc než to. Potřebuju se rozmazlit. Čím? Jedině dobrým vínem.
Hele, tady je nějaká vesnice! Skočím tam do krámu.
Pohled na provozní dobu mě však zklamal. Zapíchli to už před hodinou. Smůla.
Jenomže vevnitř se svítilo a jakási ženština v umělinové zástěře přerovnávala zboží na regálech.
Vzal jsem za kliku. Povolila.
„Dobrý den. Máte ještě otevřeno?“
„Jo. Račte dál.“
Ráčil jsem dál, hledaje alkoholický sektor. Pohříchu marně.
„Prosím vás, máte nějaké víno?“
„Hroznové, krabicové nebo lahvové?“
„Lahvové.“
Pokynula mi do kouta místnosti. A skutečně: v rozměrném drátěném koši se válely flašky jedna přes druhou. Začal jsem tu spoušť přehrabovat a brzy mě zachvátila marnost. Z tohoto výběru hrůzy zřejmě nedokážu vylosovat nic použitelného.
Pak mě zarazil pohled na archaicky vyhlížející láhev s žalostně nevkusnou vinětou.
BARYŠOVSKÉ ZÁMECKÉ
Co to je za blbost? V Baryšově to přece znám. Naši tam měli chalupu, kde jsem trávil každé prázdniny. A většinu víkendů ve školním roce. Baryšov, to bylo moje dětství.
Nicméně si fakt nevzpomínám, že by v okolí rostla nějaká vinice. Aby taky ano! Vždyť nejbližší vinohrady jsou nejméně dvacet kilometrů daleko.
Tím méně tam může být nějaký vinný sklep.
Otočil jsem láhev a koukl na „prdelku“. Spadla mi brada. Název výrobce nepřipouštěl žádnou pochybnost:
Zámecké vinařství Baryšov s.r.o.
PSČ taky souhlasilo.
No fajn. Patrně už magořím.
Znovu jsem si prohlédl čelní nálepku. Odrůda Veltlínské zelené, ročník 2016. Hm.
Tuhle flašku musím mít.
„Prosím vás, kolik to stojí?“
„Čtyřicet korun,“ odpověděla prodavačka.
„Cože? Tak málo?“
„Tady jste na vesnici, panáčku. Tady mají věci jinou hodnotu než ve městě.“
No tak jo. To bude patok! Ale čert to vem, za ty prachy ho klidně vyleju do záchodu.

Nevylil.
Lepší pití jsem už hodně dlouho neochutnal. Veltlínek přesně podle mého gusta. Tak akorát kyselý, tak akorát mandlový, tak akorát pepřový, tak akorát všechno. Dokonale sladěná harmonie, pěkně zakulacená, a přitom jednotlivé aromatické odstíny krásně čitelné.
Baryšov zřejmě skrývá netušená překvapení.
A vůbec, co kdybych se tam v sobotu zajel podívat? Už jsem v té dědině nebyl dobrých… no, kolik? Patnáct roků.
Určitě se změnila. Nejspíš to tam ani nepoznám.

Poznal.
Všechno v podstatě při starém. Teprve teď, když jsem stál na návsi, mi došlo, že tu vlastně žádný zámek nikdy nebyl. Tak jaképak „zámecké víno“?
Anebo si to jen blbě pamatuju.
Zašel jsem se podívat ke kostelu a na přilehlý hřbitov. Coural jsem mezi náhrobky a četl jména, zda mi někoho připomenou.
Zaujal mě podivný a zcela originální pomník. Jakýsi nejapný pokus o avantgardu. Z nepravidelného a našikmo posazeného lichoběžníku vyrůstalo cosi jako imitace golgotské skály. I s obligátní lebkou. Ale kříž chyběl.
Do desky bylo vytesáno pouze „K. Š.“ a letopočet 2012.
Ještě zvláštnější mi připadala orientace náhrobku. Zatímco všechny ostatní byly poslušně natočeny čelem ke kostelu, tenhle ne.
Jako by na truc hleděl přesně opačným směrem. Do hřbitovní zdi.
„Co tu děláte?“ vyrušil mě naštvaný ženský hlas.
Obrátil jsem se.
Proti mně stála asi tak šedesátiletá tetka solidních tvarů. V levé ruce konev a v pravé motyčku, která jí mohla při ozbrojeném konfliktu skvěle posloužit.
„Procházím se. Vadí to? Jo, a dobrý den přeju.“
„Dobrý den. Nevadí to.“
Byla mi povědomá. Určitě jsem se s ní setkával. Kdysi dávno.
„Prosím vás, čí je to hrob?“
„Co je vám po tom?“
„Jen se ptám. Jestli jsem toho člověka třeba neznal. Víte, naše rodinu tu měla…“
„Já vím. Vzpomínám si na vás. Teda na tebe. Nevím, jestli ti mám tykat, nebo vykat.“
„To je asi jedno.“
Vytáhl jsem z batůžku láhev.
„Znáte tohle?“
„To je flaška od chlastu, řekla bych.“
„To jo, ale já mám na mysli tu vinětu. Zámecké vinařství Baryšov. Je tady něco takového?“
„Ne. Tady není ani vinařství, ani zámek. Někdo si z tebe vystřelil.“
„Aha.“
„Je tu akorát kopec Zámečák. Kousek za vsí. Stával tam hrad, ale dneska už je to jenom ruina. Pár šutrů a nic.“
„Jo, máte recht! Jako děti jsme tam sváděli rytířské bitvy.“
Její tvář zešedla a ztvrdla.
„Dneska už tam nikdo nechodí. Ani ty tam nechoď.“
„Jak jste přišla na to, že tam chci jít?“
„Nevím. Co kdyby.“
Otočila se a loudavým krokem odplula mezi hroby.
To víš, že jo, babizno! A just tam půjdu!

Příjemný výšlap stinným lesem nabral v závěru poněkud ostřejší sklon, takže jsem na vrchol dorazil zadýchaný a zpocený.
A zjistil jsem, že ani tady se vůbec nic nezměnilo. Skalka ověnčená chatrnými zbytky středověkého zdiva.
Usedl jsem na kámen vévodící kolmému a dosti vysokému srázu. Obklopil mě klid a mír. Pohled do protějších lesů, políček, luk a strání působil na mou duši jako božský nektar.
Najednou jsem se zarazil. Jako bych slyšel tichý zpěv.
No, ano! Tklivá píseň vysokého dívčího hlásku.
Otočil jsem se a zamrznul v úžasu.
Kde se vzala, tu se vzala, seděla pár metrů ode mě dívka ve světlých letních šatech. S hlavou skloněnou do hlubiny kuňkala jímavou melodii.
„Ahoj,“ pozdravil jsem.
Nevnímala. Pokračovala v činnosti, jako bych tu ani nebyl.
Došlo mi, že ji znám. Hrávali jsme si spolu. To je přece… to je přece Katka! Káča, Kačena, Kaťuše.
„Kateřino, jsi to ty?“ zkusil jsem znovu upoutat její pozornost.
Kdepak. Nic. V klidu si dál notovala po svém.
Prvotní instinkt mi napověděl přimět ji nějakým způsobem ke komunikaci. Ale proč, napadlo mě vzápětí. Nechce se mnou mluvit. Vůbec neregistruje mou přítomnost.
Zničehonic utichla, jemným pohybem pohladila hebký mech, vyškubla z něj jakousi lesní kytičku a melodramatickým gestem ji pustila dolů ze srázu.
Načež na mě prudce otočila tvrdé, nepřirozeně velké černé oči.
„Jdi pryč!“ zasyčela zlobně.

Cestou dolů jsem lovil zašlé obrázky z dětství.
S Katkou jsme byli kamarádi. Trávili jsme spolu spoustu času. Skoro všechen.
Ale ne sami. Ještě někdo s námi. Někdo třetí. Kluk. Asi mého věku. Zbyněk se jmenoval. Zbyněk Halena.
V hlubokém zadumání jsem se vrátil do obce, procházeje prašnou uličkou mezi baráky.
„Tys tam byl, že jo?“ vylekal mě nepřívětivý hlas.
Mrknul jsem jeho směrem. V záhonku za plotem se rýpala hřbitovní tetka.
„Jo. Byl.“
„Holt sis nedal říct.“
A vtom mi secvaklo, proč mi byla prve povědomá. Hergot, to je přece…
To je přece stará Halenová! Zbyňkova máma. Když jsme byli malí špunti, pozorovali jsme ji z podkroví, jak se vzadu na zahradě opaluje bez podprsenky.
Možná bych se jí mohl zmínit o Katce.
„Někoho jsem tam potkal.“
Ruka s lopatičkou zkameněla v půli cesty do kypré hlíny. Úplně jako ve filmu.
„Koho?“
„Katku. Však víte, kterou.“
Ustlala si v jahodách. Už jsem o ni měl strach, ale po chvilce se vyštrachala zpátky na nohy.
„To není možné.“
„Proč to není možné?“
„Protože prostě proto.“
Pekelně jsem se zamyslel. Jaké že bylo Katčino příjmení? Šenfeldová.
No jo, ale co to znamená? Honem, honem – jo, ten náhrobek! K. Š. 2012.
K. Š. = Kateřina Šenfeldová. Smutná pěvkyně ignorující mou společnost.
„Ona umřela. Že jo?“ pronesl jsem tichým, soucitným hlasem.
Slzy v očích statečné zahradnice byly patrny i na vzdálenost dobrých pěti metrů.
Neodpověděla a jenom krátce přikývla.

Vrátil jsem se na hřbitov. Ke Katčinu pomníčku.
Něco tu nehraje. Něco tu významně nehraje.
A pak mě to trklo.
Ta orientace, to je ono. Ten šutr je natočený… kam je natočený?
Zvedl jsem hlavu příslušným směrem a zrak mi spočinul na Zámeckém kopci.
A na skalce, kde jsem potkal mrtvou sopranistku.

… pokračování příště…

Jiří Raichl

Jiří Raichl je český prozaik, básník a dramatik-ochotník.
Narodil se v Praze, aktuálně žije v Dobrušce. Vyzkoušel devatero řemesel (vč. desáté bídy) a v současné době zakotvil na manažerské pozici v sociálních službách.
Literární tvorbě se věnuje jako koníčku. V roce 2018 založil butikové nakladatelství TOFANA, v němž vydal román Poblíž nebe (kniha je vyprodaná, zdarma ke stažení jako e-book) a sborníky povídek Zítra už bylo (2018) a Tenčí než vlákno pavučiny (2019).
Více informací najdete na autorově osobním webu: http://jiriraichl.mozello.cz/.