r. 1905

„A padá a padá!“ říká Anna, když podupává nohama, aby z bot oklepala sníh. Vchází s náručí plnou plnou dřeva do kuchyně a ohřívá si zkřehlé ruce nad sporákem.
Za tu chvíli, co byla venku, ruce úplně promrzly, čerti se žení. Kdyby jen sníh, ale ten vítr, který bere dech z obličeje… Jen aby to dnes nepřišlo na Martu ze Sušky! Včera mně říkala její sousedka, že se necítí moc dobře, pomyslela si Anna.
Otíkovi v kolébce přejede rukou po hlavičce, aby zkontrolovala své spící děťátko, tříměsíčního syna. Oheň v kamnech krásně zaplápolá, když Anna přistaví nachystanou polévku v hrnci na kulatou plotýnku, kde se nejrychleji uvaří.
Synek v kolébce se zavrtí, svraští tvářičku a protáhne se, jako by přemýšlel. Je to klidné dítě, střídají se u něho dvě možnosti – jídlo a spaní – a jen krátký pláč, když to první nedostane ihned. Annu tento pohled na synáčka uspokojil. Sedne si s dítětem na lavici a oddává se krásné volné chvíli ticha s pohledem na oheň v kamnech.
Mnoho podobných chvil jako teď, když si mohla v klidu v tichu sednout se svým dítětem v náručí a nic nedělat, neměla. Na Annu začal spánek snášet svoje lehounké perutě, ale vzápětí ty krásné chvíle jsou přerušeny dupotem v předsíni a hlasitými údery na dveře. Dítě sebou trhne, Anna je položí do kolébky a tu už v otevřených dveřích stojí asi dvanáctiletý chlapec s červenou zpocenou tváří, s čepicí, ze které nad čelem visí malé rampouchy zmrzlého sněhu a ledu, a polekaným hlasem ze sebe koktavě vyrazí: „Teta Juřicová umře, jestli k ní hned nepřijdete!“
Anna je v okamžiku v obraze: Juřicová čeká dítě, proč jí to vyšlo právě dnes, vždyť to mělo být až za měsíc! Chlapec neodbytně a polekaně opakuje: „Maminka říkala, že jestli nepřijdete hned, tak teta Juřicová může umřít!“
A proč poslala tebe! Anna se snaží uklidnit situaci. „Juřica je v hoře daleko, šli tam na dva dny dělat dřevo, teta je doma sama,“ vyráží ze sebe zmrzlý chlapec, zatímco mu Anna nalívá do velkého hrnku horký čaj.
Obleče si tlustou jupku a svetr, zabalí dítě do vlňáku a tlusté čepice, svoji babkovskou kabelu strčí do ruky chlapci a zase už bere spícího synka do náruče, přehodí přes oba dva další vlňák a dítě přibalí těsně k sobě.
Podívá se na kamna, že v pořádku dohoří, nazuje tlusté papuče, zamkne dům a vyrazí, za hodinu cesty to snad do Sušky stihnou! Chlapec se zdá být posilněný i uklidněný šípkovým čajem. Po cestě se od něho dovídá další podrobnosti: že strýc Juříček odešel „dělat dřevo“, jak se říkalo, a maminka byla v noci celou noc u tety Marty a padal tak hrozně sníh, že jej musel pořád odmetat od dveří, aby se k tetě dostali. Do školy nešel, tak je dobře, že byl doma.
Opustili vesnici v okamžiku, kdy vál silný vítr a do obličeje šlehal studený a mokrý sníh. Anna přivine dítě těsně k sobě, vlňák napraví přes hlavičku, sehne se a shrbí se nad něj a snaží se myslet na Martu – co se může stát, jaké překvapení a okolnosti mohou nastat.
Chlapec Martin kráčí statečně před ní, schytává poryvy větru a částečně ji chrání. Kráčejí do kopce už beze slov, která by stejně nebyla slyšet. Anna se duchu v duchu modlí a každou minutku se přesvědčuje, jestli je dítě v pořádku, jestli má v pevném objetí vzduch.
Teď ještě zvládnout nejhorší úsek cesty do prudkého kopce. Ale jako by dobrý anděl vyslyšel Anniny myšlenky – vítr najednou utichl, dal si říct, a slunci už nebránily mraky, aby aspoň některými paprsky mohlo pohladit postavy, které tak statečně odolávají strázním cesty. Slunce se začíná opírat do kopce a s jeho paprsky přilétá naděje.
„Nahoře na kopci už je rovina, ještě cesta podél těch stromů, které jsou kolem cesty, a budeme tam!“ pronesl po dlouhém mlčení Martin, i když Anna cestu znala.
Byli netrpělivě očekáváni Martinovou matkou, ta se snažila odházet padající sníh aspoň před vstupem do domu. Od té doby, co syna poslala do vesnice, uklidňovala rodičku, topila v kamnech a ohřívala vodu. Ulevilo se jí, když uviděla porodní bábu.
Ve dveřích jí hned bere spící dítě a odnáší je do přípecku, povolila mu oblečení a peřinku.
Martin se zastaví v předsíni, aby vymetl nasypaný sníh.
Anně jediný pohled stačí k tomu, aby odhadla situaci, a při tom poslouchá sousedku, co se stalo včerejší noci a dnešního rána. Shodí ze sebe vlňáky i teplou jupku.
Místnost se jí zdá velmi vyhřátá, až přetopená.
„Pootevři okno a dej mi slivovici,“ řekla Martinově matce Rosalii, ale to všechno už Rozka připravila.
Marta s promodralým obličejem jen něco sípe, není jí rozumět, má zřejmě hrozné bolesti.
„Když mě zavolala, myslela si, že to přejde, dítě se má narodit až za 4 týdny,“ řekla Rozka, „ale raději jsem její malou dcerku svěřila babičce u nás doma. Je to sice jen kousek k nám, v létě to je na skok, ale přes ten sníh to byla obrovská vzdálenost…“
Dopadlo to dobře, babka Anna přišla v poslední chvíli, kdy dítě ještě stačila přivést k životu.
Proč malá Anežka pospíchala na svět, to zůstalo utajeno. Ale třeba to ví ten dobrý anděl, který utišil vítr a uspíšil a zkrátil cestu porodní babky Anny o těch potřebných několik minut.

Hana Daňková

Hana Daňková je autorkou prvního českého Slabikáře, který mluví, a dalších výukových titulů Edice Chytré dítě s efektivní metodikou, za které autorka získala mnohá ocenění jako např.: Křišťálovou tužku MŠMT, hlavní cenu v kategorii Interaktivní výuka – TECHFILM (2x), Certifikát Logopedické společnosti M. Sováka či TIP časopisu Chip (4x) aj. Více se o ní dozvíte na jejich stránkách.

Související knihy

Daňková, Hana

Multimedia Art, 2020