Knihu Prolhaný život dospělých od autorky Eleny Ferrante
vydalo nakladatelství Prostor.

Ani to by se nedalo označit za opravdovou lež, protože jsem se opětovného setkání s Vittorií bála. Ale zatímco jsem tu větu vyslovovala, už jsem věděla, v jaký den, jakou hodinu a na jakém místě ji znovu uvidím. Vlastně jsem se od ní vůbec neodloučila, měla jsem v mysli každé její slovo, gesto i výraz tváře a nepřipadalo mi, že už je to setkání za mnou, nýbrž že stále ještě probíhá. Otec bez ustání mluvil a přesvědčoval mě o tom, jak moc mě má rád, ale já místo něj viděla a slyšela jeho sestru, vlastně ji vidím a slyším doteď. Vidím ji, jak přede mnou stojí celá v blankytném, vidím, jak mi v tom svém ostrém dialektu říká: zavři dveře, načež se ke mně obrací zády, jako by si ani nepřipouštěla, že bych ji třeba nemusela následovat. Z Vittoriina hlasu, ale možná i z celého jejího těla sálala neskrývaná nedůtklivost, která bleskově projela celým mým tělem, ožehla mě podobně jako plameny šlehající z plynového hořáku, když se pod ním škrtne sirkou. Zavřela jsem za sebou dveře a cupitala za ní jako pes na vodítku.
Stačilo pár kroků a ocitly jsme se v místnosti bez oken, v níž to páchlo kouřem a jediné světlo tam proudilo skrze dokořán otevřené dveře. Těmi prošla a já hned za ní, stanuly jsme v malé kuchyni, kde mě ihned upoutal až extrémní pořádek a neurčitý odér nedopalků a zatuchliny.
„Chceš pomerančovou šťávu?“
„Nechci obtěžovat.“
„Chceš ji, nebo ne?“
„Ano, děkuju.“
Ukázala mi na jednu z židlí, ale pak si to rozmyslela a řekla, že je rozbitá, a posunkem mi naznačila, ať se posadím na jinou. Potom k mému překvapení nevyndala z lednice – lednice bílo-nažloutlé barvy – limonádu v plechovce nebo lahvi, jak jsem očekávala, ale vzala z košíku několik pomerančů, rozkrojila je a začala je vymačkávat do sklenice, přičemž nepoužívala žádný odšťavňovač, prostě je drtila rukama a občas si vypomohla vidličkou. Mezitím na mě promluvila, aniž by se ohlédla:
„Nemáš na ruce náramek.“
Znervózněla jsem:
„Jaký náramek?“
„Ten, co jsem ti darovala, když ses narodila.“
Nevzpomínala jsem si, že bych kdy měla nějaký náramek. Vycítila jsem však, že ta věc je pro ni důležitá a to, že ho nenosím, ji mohlo urazit. Řekla jsem:
„Možná mi ho maminka dávala jako miminku, tak do jednoho nebo dvou let, ale pak jsem vyrostla, takže mi už byl malý.“
Otočila se na mě a já zvedla zápěstí, abych jí dokázala, že už je příliš silné na to, aby se na něj vešel náramek pro novorozence, a teta se k mému velkému údivu dala  do smíchu. Měla velkou pusu s velkými zuby, a když se smála, byly jí vidět dásně.
Pověděla mi:
„Seš chytrá.“
„Řekla jsem jen pravdu.“
„Ty se mě bojíš?“
„Trošku.“
„Je dobře, že se bojíš. Strach je potřeba i ve chvílích, kdy k němu není důvod, protože člověka drží ve střehu.“
Položila přede mě sklenici, po níž stékaly kapky šťávy, na její oranžové hladině plavaly kousky dužiny a bílá zrníčka. Zadívala jsem se na tetiny úhledně sčesané vlasy a vzpomněla jsem si, že podobný účes jsem viděla ve starých filmech v televizi nebo na matčiných fotografiích z dob dospívání, nosila ho jedna její kamarádka. Vittoria měla hodně husté obočí, připomínalo dva lékořicové pendreky, dvě černočerné úsečky pod mohutným čelem lemující hluboké dolíky, v nichž se skrývaly její oči. Napij se, řekla. Ihned jsem uchopila skleničku, abych ji nerozzlobila, ale do pití se mi vůbec nechtělo, protože jsem měla pořád před očima, jak cedí šťávu skrze dlaň, navíc mi vadila ta dužina a zrníčka, matka mi je totiž ze šťávy vždycky vyndávala. Napij se, zopakovala, udělá ti to dobře. Pomalu jsem si usrkla a ona se mezitím usadila na židli, o níž před chvílí tvrdila, že je vetchá. Pochválila mě, ale mluvila pořád tím svým neomaleným tónem: jo, seš chytrá, hned sis dokázala vymyslet pro svý rodiče omluvu, to se ti povedlo. Ale pak mi vysvětlila, že se pletu, protože mi nedarovala náramek pro miminko, nýbrž náramek, který bych mohla nosit jako velká a na kterém prý velmi lpěla. Protože – zdůraznila – nejsem jako tvůj otec, kterýmu děsně záleží na penězích a věcech; já na věci seru, záleží mi na lidech, a když ses narodila ty, pomyslela jsem si: dám to holce, ať si ho nosí, až vyroste, dokonce jsem to tvejm rodičům jasně napsala na lístek – dejte jí ho, až bude velká – a nechala ho i s tím náramkem v poštovní schránce, nahoru jsem jít nemohla, jen si to představ, tvůj otec s matkou jsou zvířata, určitě by mě vyhnali.
Osmělila jsem se:
„Možná to ukradli zloději, neměla jsi ten náramek nechávat ve schránce.“
Zavrtěla hlavou a černočerné oči jí zaplanuly:
„Jaký zloději? Nic o tom nevíš, tak radši mlč: pij tu šťávu. Taky ti matka vymačkává pomeranče?“
Pokývala jsem hlavou, ale ona si toho ani nevšimla. Vykládala o tom, jak je pomerančová šťáva zdravá, a své vyprávění doprovázela až extrémně živou mimikou. Vrásky kolem nosu a úst se jí sbíhaly do jednolitého oblouku, kvůli čemuž působila nabručeně (přesně tak: nabručeně), a její tvář s vysokými lícními kostmi, která se mi ještě před chvílí zdála moc protáhlá – jako kus našedlého plátna táhnoucího se od spánků k čelistem –, najednou zrůžověla a působila jemněji. Moje milovaná maminka, řekla, mi v den mýho svátku nosívala do postele horkou čokoládu, uměla ji vyšlehat tak, že byla krémová a nadýchaná, jako by do ní foukala. Dělají ti taky doma horkou čokoládu, když máš svátek? Chvíli jsem měla nutkání říct, že ano, přestože se u nás svátky nikdy neslavily a horkou čokoládu mi taky nikdo do postele nenosil. Ale dostala jsem strach, že by mou lež mohla prokouknout, a tak jsem zavrtěla hlavou. Rozladěně pohodila hlavou: „Tvůj otec a matka nectí tradice, myslej si, že jsou bůhvíkdo, vařit horkou čokoládu by asi bylo pod jejich úroveň.“ „Otec dělá kávu s mlékem.“ „Tvůj otec je vůl, kdoví, jestli vůbec to kafe s mlíkem umí. Zato tvoje babička uměla skvělý kafe s mlíkem.
A přidávala do něj dvě lžíce našlehanýho žloutku. Vyprávěl ti, jak jsme si jako malí dávali kafe, mlíko a zabaione?“
„Ne.“
„Vidíš? Tvůj otec už je takovej. To on musí bejt vždycky ten nejlepší a nepřipouští si, že by mohl být dobrej i někdo jinej než on. A když mu dokážeš opak, tak tě zničí.“
Vrtěla nazlobeně hlavou, z její řeči jsem sice cítila odstup, ale ne chlad. Zničil i mýho Enza, řekla, člověka, kterýho jsem měla nejradši. Tvůj otec zničí všechno, co by ho mohlo převyšovat, dělal to tak vždycky, už od dětství. Myslí si o sobě, jak je inteligentní, ale přitom nikdy inteligentní nebyl: to já jsem inteligentní, on je jen mazanej. Umí v lidech vyvolat dojem, že je nepostradatelnej. Když jsem byla malá, slunce vždycky zašlo, jakmile odešel. Myslela jsem si, že když se nebudu chovat tak, jak to on chce, opustí mě a já umřu. A tak jsem dělala všechno, co po mně chtěl, to on rozhodoval, co je pro mě dobrý a co špatný. Dám ti příklad: už od narození jsem v sobě měla cit pro hudbu, chtěla jsem se stát tanečnicí. Věděla jsem, že to je můj osud, a jenom on mohl přesvědčit rodiče, aby mě v tom podporovali. Ale tanečnice nebyla pro tvýho otce dost dobrý povolání, a tak mi to překazil. Podle něj musíš celý dny ležet v knihách, jinak nejsi hodná života na týhle planetě, nestudovaný lidi jsou pro něj nuly. Říkával mi: jaká tanečnice, Vittò, vždyť ani nevíš, co to je, koukej se jít učit a buď zticha. V tý době už si vydělával soukromejma hodinama, takže mi klidně mohl nějakou taneční školu zaplatit, místo aby si kupoval další a další bichle. Ale neudělal to, líbilo se mu lidi připravovat o smysl života, pokud nešlo o něj a jeho záležitosti. A co se týče mýho Enza – uzavřela to znenadání –, toho nejdřív přiměl k tomu, aby si myslel, že jsou kamarádi, a pak mu sebral duši, vyrval mu ji z těla a roztrhal ji na kousky

——————–

Přečtěte si další ukázku.

——————–

O autorce

O skutečnou totožnost Eleny Ferrante se lite­rární obec zajímá už od počátku devadesátých let, kdy vyšla románová prvotina L’amore molesto (1992, Tíživá láska) osob(y) publikující(ch) pod tímto jménem. Mezinárodní úspěch tetralogie Geniální přítelkyně, tvořené romány L’amica geniale (2011, Geniální přítelkyně), Storia del nuovo cognome (2012, Příběh nového jména), Storia di chi fugge e di chi resta (2013, Příběh těch, co odcházejí, a těch, kteří zůstanou), Storia della bambina perduta (2014, Příběh ztracené holčičky), dal podnět k intenzivnějšímu pátrání po její identitě.
Ať už je Elena Ferrante kdokoli, v současnosti je kritikou řazena mezi největší žijící italské autory a týdeník Time ji v roce 2016 zařadil mezi 100 nejvlivnějších lidí světa. S jejím vypravěčským mistrovstvím, které není založeno na narativních experimentech, ale na strhující síle výpovědi o těch nejzákladnějších lidských citových poutech, se už mohli čeští čtenáři setkat v románě Dny opuštění (2011) a dále Temná dcera či Příležitotsné nápady.

Zdroj informací: nakladatelství Prostor

Nakladatelství PROSTOR vzniklo v prosinci roku 1989 jako přímý pokračovatel samizdatové edice Prostor a stejnojmenné revue, která vycházela od roku 1982 v nepravidelných periodách. Vedle beletrie se orientuje na historii a kulturní dějiny s přesahem do ostatních společenskovědních oborů.
V hlavní ediční řadě vycházejí díla, jejichž autory nakladatelství považuje za kmenové a zároveň čtenářsky nejúspěšnější – jde například o prózy německého spisovatele Bernharda Schlinka či romány italské autorky Eleny Ferrante. Vedle zahraničních prozaiků jsou zastoupeni i domácí autoři, například Edgar Dutka, Lubomír Kubík, Martina Formanová či Aleš Palán.

Související knihy

Ferrante, Elena

Prostor, 2020