Nevěděl jen k jakému. Nemohl útočit ani se bránit, jako se nelze pohybovat v černém prostoru, jehož hranici neznáme. To bylo nejhorší.
Nenáviděl bezmocnost. Ať prošel čímkoliv, vždycky věděl, před čím stojí, nebo mohl odhadnout, kde je nebezpečí a jak může být silné, a měl možnost něco vykonat. Zažil i beznadějné situace, ale i tenkrát byl jednou ze stran, zde jsem já a tam je to, co mě ohrožuje.
Teď se octl ve vakuu, v trapné prázdnotě.
Jakási skrytá síla rozhodovala a nařizovala. Byla však dál, než dohlédl, někde za lidmi, které řídila. Nedosáhl na ni a nemohl s ní ani promluvit. Nemohl odhadnout její postavení ani zbraně, ba ani důvod jejího jednání. Nevyznal se v tom, jak si vybírá nepřátele a proč, jen viděl, jak se s nikým nedohaduje a nikoho se neptá, jen rozhoduje, jistá si svou pravdou.
Nikdy nebyl naivní. Znal nevraživost mezi důstojníky, jejich touhu po hodnostech a protekcionářství i nevybíravost v prostředcích, které je měly dovést ke kariéře. Všechny ty lidské špatnosti odjakživa existovaly a on s nimi vždycky počítal. Ale i proti nim mohl bojovat. Doposud aspoň mohl.
Teď však tápal. Nevěděl, kde probíhá bojová linie. Nemohl se vyjádřit, na které straně chce být, ani nevěděl, kde je, totiž kam ho ti druzí, jemu neznámí, zařadili.
I tu dělicí čáru, až do vyhlášení úzkostlivě tajenou, stanovil totiž někdo jiný a vůbec nezáleželo na tom, co si Horský sám myslí či co chce, ani na tom, čím byl a co vykonal.
Ostatně stačilo jen změnit úhel pohledu: Podsunout člověku jiné motivy jeho činů, když se to hodilo. Pak šlo všechno dobré vyložit jako špatné či podezřelé. Bojoval, jenže v Anglii, ale pak se mohl stát agentem nepřítele. Nemusel, ale mohl. Mohl! A to stačí – prevence je prevence. Bude-li však odstraněn, začne se mstít. Nemusí, samozřejmě, ale asi bude. Je tedy potenciálním nepřítelem. A nepletl se po osvobození do věcí, od kterých měl jít raději dál? Horský překonal odpor a šel požádat o dovolenou.
Nový velitel sem přišel před dvěma měsíci. Byl to vetřelec. Před válkou začínal u dělostřelců a ještě nedávno u nich sloužil, pak dvakrát povýšil, ale u své zbraně nezůstal. Stal se velitelem paradesantního pluku, Horského představeným! Ten člověk snad vůbec nikdy neseděl v letadle. A padákem určitě neskákal.
Dokonce se na něj z předválečné doby matně pamatoval. Z Košic. Byl to bezvýznamný poručík. Všichni důstojníci v posádce ho pokládali za neschopného, dokonce i onoho vojenského kamarádství ve službě i v zábavě, na němž si zakládali. Horský byl v té době už kapitánem u jezdeckého pluku a známým jezdcem. Nejen velitel pluku, ale i generálové, kteří do posádky přijížděli, s ním jednali jako se sobě rovným. Byl zván i do společnosti, která přijímala jen málokoho z jeho vojenských druhů.
Už tenkrát mu ten člověk nesahal ani ke kolenům. Nevšímal si ho. Ale teď jím opovrhoval, a když někým opovrhoval, pak ho i nenáviděl.
Každý člověk se ovšem může změnit. Léta je nenápadný, ale když přijde rozhodující chvíle, dokáže obdivuhodné činy. Jenže tenhle přežíval válku jako pojišťovací agent!
Třeba se už jako pojišťovací agent narodil, jen to hned nepoznal. A možná že se tenkrát pro svou povahu i trápil, chtěl být hrdinou a věřil, že stačí vstoupit do armády a své povinnosti horlivě a řádně konat. V míru se jeho pravá povaha opravdu nemusela projevit. Poznal ji, až když rozpustili armádu a on dostal poprvé strach a ten ho pak vedl; udělal z něj pojišťovacího agenta a naučil ho vyhýbat se bývalým kamarádům. Ale potom měl zůstat tam, kam ho osud zavál.

Související knihy

Klánský, Mojmír

Plus, 2012