Knihu Strašidelná cesta od autorky Tuutikki Tolonen
vydalo nakladatelství Portál.

Kdo za to může?

„Tady jsou všude ty hloupé kořeny,“ postěžovala si Maikki.
„Tak vstávej, skřivánku,“ vybídl ji Strážce a podal jí svoji nazelenalou ruku. Maikki se jí chytla a s námahou se zdvihla. Strážce sledoval, jak si upravuje převlek.
„Skřivánku, pověz mi, ví tvůj bubák, že za ním jdeš?“
Maikki trochu nejistě pokrčila rameny. Nechtěla, aby Strážce postřehl, že jí to dělá starosti. Sice jenom trošičku, ale dělá.
„Podle mě by to měl vědět. Nebo aspoň tušit. Rozhodně bude mít radost, až mě uvidí. Je to můj kamarád. Přesněji řečeno moje spřízněná duše,“ vysvětlila Maikki.
„Spřízněná duše,“ zarazil se Strážce.
„Ty nevíš, co to znamená?“ zeptala se ho Maikki.
„Ovšemže vím.“
„Tak proč ses zatvářil tak zvláštně?“
„Asi nechtěně,“ omluvil se Strážce. „Jenom jsem si vzpomněl, že kdysi už jsem slyšel, že člověk je bubákova spřízněná duše. Ale to bylo dávno.“
„Doopravdy? Kdo to říkal?“ zajímala se Maikki.
„To nevím. Ten člověk vstoupil do podzemí mojí bránou, ale přišel s bubákem. Proto jsem ho nedoprovázel. Ale to byla jiná doba, tehdy byly brány ještě otevřené. Doufám, že se v podzemí neztratil. Snad ho ten bubák zase vyvedl ven dřív, než se brány zavřely. Ale mojí bránou se nevrátili. Tak, cvrlikálku, pojď už.“
Strážce se otočil dopředu a šel dál. Maikki se zamyslela: „Poslyš. Ty pořád opakuješ, že brány jsou zavřené, ale nějak se otevřít dají. Jak by se jinak všichni ti bubáci dostali na zem?“
Strážce se pousmál. „Já jsem je tam pustil! Z Velkého centra jsem obdržel rozkaz, abych bránu otevřel. Poslali mi i klíč. Ale zpátky jsem bubáky nepouštěl. A pro ten klíč si zase přišli!“
„Au!“ zaúpěla Maikki a rozplácla se jak široká tak dlouhá.
„Ale ne, zase jsi upadla,“ politoval ji Strážce.
„Zase!“ posteskla si Maikki, zdvihla hlavu a podívala se na něj.
„Proč Velké centrum vyslalo bubáky na zem hlídat děti?“
Strážce pokrčil rameny. „To nevím. Ale bubáci to nevymysleli. Nic takového by je nikdy nenapadlo. Někdo jim to musel nařídit. Někdo, kdo za to může a smí jim poroučet.“
„Ale kdo?“ zeptala se Maikki a s námahou vstala.
„Ušpinila sis šaty,“ něžně ji upozornil Strážce.
„Ach jo,“ zachmuřila se Maikki, očistila svůj chundelatý převlek a tvrdohlavě zopakovala: „Kdo to může být?“
Strážce ji nejprve chvíli sledoval a pak odpověděl: „Můj rozum mi říká, že za to můžou čarodějnice, které jsou nejstarší ze všech. Jenom ty smějí otevřít brány. Ale proč by to dělaly? Tomu nerozumím. Ať o tom přemýšlím, jak chci, tak tomu nerozumím.“ Strážce zakroutil hlavou.
„Co jsou ty čarodějnice zač?“ chtěla vědět Maikki.
„Teď tady vládnou. Trvá to už dlouho,“ odpověděl Strážce a nespokojeně se zamračil. „Možná déle, než by mělo.“
„A už jsou staré a hloupé?“ snažila se vžít do Strážcovy situace Maikki, ale ten jenom kroutil hlavou. „Vždycky byly staré. A bubáci je nikdy nezajímali. Pro ty nejstarší čarodějnice nejsou víc než bezvýznamné prášící bytosti.“
„To snad ne!“ vydechla Maikki a se zájmem poslouchala Strážce dál.
„A čarodějnice se pořád bojí, že se do podzemí dostanou lidé.“
„Bály by se i mě?“ napadlo Maikki.
„Ty jsi ještě malá, z tebe strach nemají,“ uklidnil ji Strážce. „Ale přesto bude lepší projít podzemím tak, aby se o tobě nedozvěděly. Co ty na to, skřivánku?“
„Ty je chceš obelstít?“ vzrušeně se zeptala Maikki. „Chystáš proti nim vzpouru?“
„Jak to myslíš?“ zarazil se Strážce.
„Au!“ zničehonic vyjekla a opět se natáhla jak široká tak dlouhá.
„Tak dost!“ přísně se ozval Strážce.
„Neupadla jsem schválně! Copak to nechápeš? Nikdo nepadá schválně,“ rozzlobeně se hájila Maikki.
„Ovšemže ne, tebe jenom zlobí ty kořeny. Už jich mám dost. Nechtěl jsem to udělat, ale nemám na vybranou,“ rozhodl Strážce a neohrabaně si klekl vedle Maikki. Něco ostře cvaklo a kořen, do kterého se jí zamotala noha, se přetrhl.
„Díky,“ řekla Maikki a zakroužila kotníkem.
„Schovej si ten kořínek do kapsy a ostatní už tě nechají na pokoji. Nedovolí si srážet tě k zemi.“
„Jak nedovolí?“ nechápala Maikki, ale vzala si kořínek, který jí Strážce podával. „Jak můžou vědět, co mám v kapse?“
Strážce zase těžkopádně vstal. „Prostě to vědí, jsou to staré kořeny,“ poučil Maikki a urovnal si plášť svých vlasů.
Maikki vsunula kořínek do té jediné kapsy, kterou převlek měl a která byla na kořínky jak dělaná, úzká a hluboká. V podzemí se asi nosily po kapsách malé kořínky, protože v chodbách stejně nic jiného, co by se dalo dát do kapsy, nebylo.
„Tak pojď, vlaštovičko,“ pobídl ji Strážce a pomohl Maikki vstát. Sklepala si z převleku hlínu a přikývla: „Ano, pojďme.“
Tak šli. A přestože byl tunel pořád stejný, Maikki v něm najednou připadalo všechno jiné, mnohem snazší a možná i rychlejší. Chvíli jí trvalo, než pochopila, čím to je. Už nezakopla ani o jediný kořínek.
Strážce měl pravdu.

——————–

Prohlédněte si další ukázky, které najdete na stránkách nakladatele.

——————–

O autorce

Tuutikki Tolonen je úspěšná a oceňovaná finská spisovatelka pro děti a mládež. V Portále jí vyšla kniha Strašidelná chůva (2018).

Zdroj informací: nakladatelství Portál

Portál byl založen v roce 1990 a dnes patří mezi dvacet největších nakladatelství v ČR. Vydává publikace z těchto oblastí: psychologie, pedagogika, sociální práce, média, populárně psychologická literatura, příručky pro rodiče, knihy her, knihy o zdravém životním stylu, rozhovory se zajímavými osobnostmi, knihy pro děti aj. Vydává také čtyři periodika: Psychologie dnes, Děti a my, Rodina a škola, Informatorium 3–8. Portál pořádá též odborné semináře pro pedagogy (akreditace MŠMT) a kurzy pro rodiče.

Související knihy

Tolonen, Tuutikki

Portál, 2020