Čtení ke kávě: Jak je důležité býti patřičný (Martin Patřičný)

Jak je důležité býti patřičný

26.6.2020 Martin Patřičný Bez komentáře

Včera už jsem zase dostal e-mail s otázkou, jak se vlastně správně jmenuju. Moje jméno. Je zřejmě několik lidí, kteří se domnívají, že jde o pseudonym, který jsem si zvolil, abych byl zajímavý. Abych byl patřičný (dřevo), abych mohl mít Patřičnou čítanku, Patřičné povídky apod.

No, tak tomu není. Nemám pseudonym. Patřičný je příjmení moje vlastní, takové, co nosím odmalička. Mám ho po tatínkovi, stejně jako mí světlovlasí bratři. To se dá ověřit, víte, třeba i několik generací nazpět. Pří-jmení Patřičná měla i naše maminka. Když se kdysi provdala, vzala si za své i jméno svého manžela. To se tak tehdy dělalo. Bylo běžné, že se žena jmenovala jako její muž (s koncovkou ženskou). Naši bratranci nebyli Patřiční, byli Píchovi, protože sestra mého táty, tedy naše teta, se provdala za pekaře Píchu. Ano, Pícha s měkkým „i“. To se mi tu povedl přímo hexametr – no, zkuste si to říct nahlas: sestra mého táty/vzala si pekaře Píchu… Dobrý, ne?
Kdyby můj otec měl bratra, tak jeho děti by se nejmenovaly Píchovy, taky by byli Patřiční, protože jméno muže tehdy za oněch časů bylo hlavní. Dokonce kdyby se bratrovi mého otce narodila dcera, jmenovala by se taky Patřičná. Alespoň do té doby, než by měla svatbu. Potom by možná přijala jméno ženichovo, jak bylo v kraji zvykem. Ale mohla by si nechat i to své původní, patřičné jméno, to taky jde. Jako že by byla vdaná, a přesto by se dál jmenovala Patřičná.
Co je člověku jméno, ptá se Shakespearova Julie Romea, a přece je důležité. Vždyť to jméno mě učili psát už ve školce, potom v první třídě už normální školy. Nejdříve jsme psali obyčejnou tužkou, teprve po patřičném zvládnutí psaní tužkou jsme dostali plnicí pero, stálo myslím tehdy šest korun. Když se odšrouboval zadní kryt toho pera, objevila se gumička – vypadala trochu jako prezervativ, jak si teď uvědomuju… Ta gumička se zmáčkla, a jak se povolila, pero do sebe nasálo inkoust… Píst? Píst ne, kdepak píst, píst přišel až později. Gumička to byla, patřičně silná.

Proč o tom vlastně tak sáhodlouze mluvím? – Přijde mi normální mail s dotazem na jméno a já z toho dělám bůhvíco! No jednak pro to hloupé podezření – kdybych už si chtěl dát nějaké jiné příjmení, tak to bych zazářil, to byste mrkali na drát, to by bylo něco! Vybral bych si pseudonym podle nejnovějších poznatků píáru!
Já to ale nemám zapotřebí. Mně moje příjmení stačí.

A za druhé: právě o jménech jsme den předtím s paní redaktorkou z nakladatelství mluvili při obědě. Nabídla mi svůj nápad – co kdybych napsal o jménech, která my lidi máme od dřeva. Ale nejen ta běžná jména stromová: Borový, Habrovská, Dubaj…, i čistě dřevěná: Židlická, Kolařík, i taková, u kterých byste původ dřevěný ani nehádali, a taky bůhví, jestli vždycky dřevěný je (Smolíček pacholíček).

Jako nápad je to lákavé, možná se do toho někdy pustím. Ale nejdřív si na to podle jmenného seznamu seženu sponzory, to udělám dřív než první kapitolu, ještě dřív než osnovu. A všechna dřevěná a stromová jména v dobrém postavení oslovím.
Jakože se Patřičný jmenuju!

Martin Patřičný

Autor je výtvarník-dřevař, vypravěč. Řemeslu se vyučil soukromě u svého strýce řezbáře a soustružníka dřeva. Za totality pracoval v dělnických profesích, např. jako dřevorubec, skladník, řidič. Od roku 1988 se plně věnuje výtvarné práci se dřevem. Byl spoluautorem scénáře a průvodcem 26 díly velkého televizního dokumentu Kus dřeva ze stromu – Nadace Dřevo pro život, režie Bedřich Ludvík, ČT 2/ 2008, 2009. V roce 2000 s Václavem Větvičkou a Hanou Hegerovou vyhlásili Den stromů, původně Den stromů a dřeva, 20. 10. 2000 poprvé. Národní muzeum je podpořilo výstavou Den stromů (M. Patřičný, J. Michálek). Patřičný má za sebou přes sto výstav v tuzemsku, např. 1993 – Rudolfinum, Praha, 1995 – Lichtenštejnský palác, HAMU, 1998 – Obecní dům a Národní muzeum v Praze, 2002 – Akademie věd… Pravidelně vystavuje na Světě knihy. Pro For Arch připravil dvě rozsáhlé výstavy o dřevě. V zahraničí vystavoval mj. v roce 2003 v Haagu a Naardenu, 2006/7 – Salon Nezávislých, Paříž, (Německo, Rakousko, Dánsko, Švédsko, Belgie, Itálie) a mimo Evropu roku 2008 v Torontu – North York Centre Library. Martin Patřičný vydal tyto knihy: Pracujeme se dřevem (v roce 2017 vyšlo 5. vydání), Dřevo krásných stromů (tři vydání), Monografie (2009), Kus dřeva ze stromu poznání (s Bedřichem Ludvíkem), Všecky krásy dřeva (2014), Jako v nebi, Patřičná Čítanka (2014), Velká kniha o dřevě (2016). Od roku 1998 uspořádal řadu „Dřevěných večerů“ – diskusních i hraných s poesií a živou hudbou v Národním muzeu v Praze, Městské knihovně Praha a dalších městech ČR.