Přečtěte si první část!

Tadeáš zářil jako triumfující imperátor. Oděn ve smoking, hodný přinejmenším britského premiéra.
„A jde se do baru, milostivá slečno. Pořádně to roztočíme! Vždyť taky máme co slavit! Šampaňské poteče proudem!“
No, v souladu s etiketou měl spíše předložit formální dotaz, zda přijmu jeho pozvání, ale vem to čert. Dneska si pan doktor zbudoval pomník v mém srdci. Pomník zcela jiného druhu, než tam má zbudován již od prvního setkání.
Chtěl objednat brut, ale já ho přemluvila na demi sec. A dobře jsem udělala.
Ne, udělala jsem úplně špatně! Víno bylo skvostné (a s delikátně vyuzeným lososem chutnalo božsky), nicméně lezlo do hlavy strašlivou rychlostí. Děsivou.
„Půjdeme tančit,“ zavelel můj kavalír.
To ne, to ne, to ne! To nesmím! Nebo se rozteču, rozplynu, rozlámu na kousíčky.
A už jsme byli v kole. Foxtrot mě ponenáhlu zbavil zábran, a já se nechala podmanit neústupným uchvatitelem, jehož dlaně pálily jak rozžhavené železo. Svět se roztočil a už nikdy nemínil zastavit.
Dalším číslem bylo tango, ach, bože!
Kde se vzala, tu se vzala, uvízla mi mezi zuby rudá růže.
A pak mi ji sebral a já jemu a tak pořád dokola v mámivém reji polibků přes květinový stonek, pojďme si sednout prosím, nohy mi vlají a propadám se do nicoty. Ne, proč ne, tak dobře, tak ne, tak ještě jeden tanec, proč ta světla tak děsivě víří a rozpadají se na tisíce jiskřiček a zase spojují, och, ať to nikdy neskončí!
Ať nikdy neskončí tahle šílená noc, kdy mě ten neurvalec svírá v náruči a proti mé vůli krade poslední chatrné zbytečky rozumu, co se marně snažím udržet v dravém proudu bláznovství! Ne, chatrné zbytečky jsou pryč, odpluly v zurčivé bystřině šumivého vína a já se pnu po harlekýnově těle jak zpitomělá kolombína, jak dychtivý břečťan, toužící splynout… splynout…
A najednou světla zhasínají, muzikanti skládají instrumenty, Tadeáš cosi projednává s panem vrchním, vytahuje ze šrajtofle bankovku, na niž naštěstí kloudně nevidím, a mně začíná docházet, že je konec. Je konec pohádce, je konec falešnému snu, co mi rozežral srdce, nakrájel mi ho na kousky, nakrájel mě na kousky úplně celou. Na kousky, na kousíčky, které už nikdo neposkládá. Jsem mrtvá, sama jsem si došla pro smrt, tohle se nemělo stát.
Protože teď už vím, že ho miluju, já hloupá, miluju překrásného satyra vášnivých nocí, bílého jednorožce cválajícího šalebným sněním. Miluju rozbouřený vulkán, který ke mně však nepatří a nikdy patřit nemůže.

* * *

Galantně mě doprovodil před dveře pokoje. Nejprve to vypadalo, že suše odkráčí a nechá mé ostatky bídně propadnout do jícnu Hádovy říše.
Potom však vložil oči své do očí mých a zašeptal hlasem, na nějž by měl mít zbrojní pas:
„Byla by strašlivá škoda zakončit tenhle zázračný večer rozloučením na chodbě, nemyslíte?“
„A… a… asi na to nemám názor,“ blekotala jsem.
„Navrhuju objednat ještě láhev šampaňského. A vypít ji třeba v mém pokoji. Co říkáte?“
Neříkala jsem nic, jen se blbě uhihňávala.

* * *

Číšník připlul během pár minut, obslouživ nás s předepsanou korektností. Pouze na odchodu si neodpustil blýsknout všechápajícím pohledem. Darebák jeden! Já jsem tu přece ve vší počestnosti. Dáváme si skleničku na dobrou noc. S ředitelem. Slavíme grandiózní úspěch. A pak půjdu hezky spořádaně hajat.
Možná.
Osaměli jsme a já okamžitě ztuhla.
Tadeáš. A já. A nikdo další. A obrovská manželská postel. A sakra.
Muselo to na mě být vidět. Muselo! Ten velezkušený svůdce si toho nemohl nevšimnout. Ale on už je zvyklý. Řekla bych, že většina žen ztrácí v jeho přítomnosti obranyschopnost a ochotně podléhá.
Ale čemu vlastně? Vždyť on se o nic nesnaží. Ucucává víno a furt dokola mele o Královopolské.
„Celá zásluha de facto náleží panu prokuristovi,“ vysvětloval. „To on mi opatřil klíčové informace o situaci stávajících i potenciálních dodavatelů v oblasti. Stačilo si už jen udělat jednoduchou analýzu a připravit nabídku, kterou nelze odmítnout. Během pár let se z toho může vyvinout spolupráce, jež poskytne naší továrně finanční injekci, jakou nepamatuje. Postavíme nové haly, rozšíříme výrobu, dáme práci desítkám dalších lidí.“
Maloval si ty své vzdušné zámky a mně to bylo dočista fuk, neboť veškerou mou mentální energii zaměstnalo pozorování jeho rtů, tvaru ušních boltců, prstů a jemného chmýří na hřbetech rukou. Všechno, každý milimetr jeho těla mi připadal dočista k pomilování.
Jaký kontrast s tím, že já jsem pro něj pouze zaměstnavatelka, chlebodárkyně, jíž se odvděčuje skvělými pracovními výkony.
A je to tak dobře. Ostentativní nezájem pana doktora mi snad pomůže co nejrychleji osvobodit srdce od bláhové chiméry.

* * *

Dopili jsme víno, já s jistými potížemi vstala (Tadeáš mě musel podepřít) a zavěšena do svého rytíře plula rozkacenou hladinou perského koberce vstříc své komnatě. Na jejím prahu se krátce uklonil a popřál dobrou noc. Jenomže já v té zlořečené vteřině zešílela, vtáhla ho dovnitř a utonula mu v náruči, přisáta něžnými dívčími rtíky k jeho drzým samčím pyskům.
Popisovat, co se v tu chvíli dělo, asi není možné. Celý svět se rozvibroval do divokých otáček, gejzíry ohňostrojů vířily kolem nás a moje krev překročila teplotu varu a vystřelila všemi póry mého těla.
Absolutně netuším, jak se přihodilo, že jsme najednou přistáli v peřinách. Moje róba někam odjela, já jen tak v košilce, pan doktor s rozšněrovanou vázankou, náprsenka pryč, nebe pod námi, země nad námi.
Jeho polibky mrazily a spalovaly, rozpouštěly mě v lavinu pučících květů, neřestně špulících neopylené útroby vstříc nezadržitelnému bzučení včelího roje.
A najednou – nic. Nic!
Tadeáš mě jemňoulince odstrčil, usedl na okraj lože a smuten položil bradu v dlaň. Dosud nikdy jsem ho neviděla takto rozpačitého.
„Promiň. Nezlob se. Ale já nemůžu. Tohle nejde. Jsi moje šéfová. A tímhle by se všechno zkazilo. Už nikdy by to nebylo v pořádku.“
„Mhm. Jo. Chápu. Jsem ošklivá a tlustá. Odporná. Je ti ze mě nanic.“
„Ty mi nerozumíš. Toužím po tobě. Nepředstavitelně moc po tobě toužím! Už od prvního setkání. V životě jsem nepotkal ženu, co by ve mně rozněcovala takovou vášeň. Ale zároveň vím, že tomu nesmím podlehnout. Proto jsem honem rychle upekl sňatek s Josefínou. Abych nás ochránil.“
„Nás? Koho, nás?“
„Nás dva. Tebe a mě.“
„Aha. No, je to hezká pohádka a pěkně se poslouchá, ale oba víme, že pravda je mnohem prozaičtější.“
„Mysli si, co chceš. Snad to tak bude pro oba lepší.“
„Jo. Bude to tak nejlepší. Bude to tak dobré, že lepší už to ani být nemůže.“
Ještě, že nebyla po ruce žádná smrtící zbraň. Jinak bych tyto řádky čmárala v zatuchlém přítmí vězeňské kobky. Jsa doživotně odsouzena za brutální vraždu.
Zvedl se a zvolna odcházel, zaujat provizorní úpravou pocuchaného zevnějšku. Ve dveřích se otočil a svým typicky studeným stylem navrhl, abychom si od zítřka znovu vykali. No, to ani nemusel. Na to bych přišla i bez něj.

* * *

U snídaně jsme seděli jak dvě sochy.
Po několika tisíciletích křečovitého mlčení Tadeáš spustil (aniž by odvrátil pohled od mazání housky máslem):
„Možná ti to nedošlo, ale úplně jsi mi změnila život.“
„Pane doktore, dohodli jsme se, že si budeme znova vykat.“
„Obrátilas mě naruby. Doteď jsem zacházel se ženami jako se zbožím v krámě: zamlouvá-li se mi, tak ho koupím, použiju, vyhodím. A jak náramně mi to vyhovovalo! Učiněný ráj! To si vůbec nedovedeš představit.“
„Pane doktore, dohodli jsme se, že si budeme znova vykat.“
„V životě by mě nenapadlo se oženit. A pak potkám tebe a zblbnu. Musím si vystrojit veselku, ale je to, jako bych si strojil pohřeb. A jenom proto, abych před tebou utekl.“
„Pane doktore, dohodli jsme se, že si budeme znova vykat.“
„Nebo spíš sám před sebou.“
„Nemusíš se namáhat s tak komplikovanými fabulacemi. Stačí říct: opil jsem se a nevěděl, co dělám. Ale naštěstí jsem si včas všiml, jakou obludu líbám, a stihl zařadit zpátečku.“
„Netrap mě.“
„Já tě netrápím. Ale uznej, že je mnohem upřímnější přiznat barvu. Místo toho tady spřádáš jakési velkohubé báchorky. Šetři si je pro tu svou úžasnou Josefínku. Ta už se na ně jen třese.“
„Netřese. A víš proč?“
„Nevím. Pobav mě.“
„Poněvadž je těhotná s jakýmsi tajným milencem, co ji nechal ve štychu.“
„Eehh? Chceš říct, že to s ním táhla i po vašem zasnoubení?“
„Očividně.“
„A to jsi z toho nevycouval?“
„Nebyl důvod. Uzavřeli jsme totiž oboustranně výhodnou dohodu: ona mě schová před sebou samým a já ji zaštítím proti skandálu. No jo, takový jsem já sobec a nelida: přijmu cizí dítě za svoje. A jako prémii manželku, k níž nic necítím.“
Zůstala jsem na něj zírat jako opařená.
Buď strašlivě lže, nebo je strašlivý imbecil.
Popadlo mě zničující nutkání zařvat na něj, ať se na tu krávu vykašle, ať jde ta nána třeba do háje i s outěžkem, a my dva se vezmeme, továrnu prodáme a bude klid, odstěhujeme se někam do teplých krajin, kde budeme žít jako normální lidi, on pro mě a já pro něj, vysadíme si vinici a citroníkovou alej, porodím mu sedm synů, nejstarší se stane uctívaným ministerským předsedou a nejmladší slavným hockeyovým forvardem, zestárneme ruku v ruce a společně ulehneme do kamenné hrobky pod sochou plačícího anděla uprostřed piniového hájku zvlněného teplým východním vánkem na prahu kalného jitra.
Místo toho jsem jen slupla poslední lžičku jahodového krému a odkráčela tiše zemřít.

… pokračování někdy příště… nebo… v knize?

Adéla Y.

Autorka má na svém kontě již několik titulů vydaných pod svým skutečným jménem. Připravovanou knihu „NIKOMU NEVĚŘ! NIKOMU.“ si z jistých důvodů přeje publikovat inkognito.