Čtení ke kávě: Musíme tam všichni… (Kristina Hlaváčková)

Musíme tam všichni…

5.5.2020 Kristina Hlaváčková Bez komentáře

I přes to, že jsem ze zásady nesportovec, hýbat se jeden musí, jinak by shnil. Dobrá výmluva pro něco, u čeho se naprosto zrelaxuju, vysypu hlavu a restartuju mozek. A uteču od reality. Lyže.

Učila jsem se na Táboře u Lomnice nad Popelkou. V minulém tisíciletí. Celý Tábor je hodně slušný kopec, ale lyžuje se, tedy v minulém tisíciletí se lyžovalo, jen na jeho vrcholku, pod rozhlednou. I z tehdejšího pohledu malé holky to nebyl nic moc kopec, ale na učení dobrý. V patnácti už to byla spíš placka, ale když jinde není sníh, stačí. Nebudeme nikomu vykládat, že mimo lyžařskou sezónu bylo v místě dojezdu bramborové políčko.
Byla tam poma, dole plechový budník, kde vám uvařili čaj. Ale nebyl tam záchod. Museli jste nahoru do hotelu k rozhledně. Což bylo trochu z ruky. EU se do toho nemontovala, tak většina lyžařů z pochopitelných důvodů používala přilehlý lesík. Jako já se svou kamarádkou.
Chlapi netuší, jak to mají jednoduché! Ženská si chtě nechtě musí sundat kalhoty, a pokud si nemůže sednout, tak si musí alespoň dřepnout. Když máte šponovky, znamená to sundat kšandy. Sundat kšandy znamená sundat bundu. Nemluvě o tom, že málokterá dobrovolně vystrčí zadek na lidi, a proto je nutné zalézt za nějaké křovíčko nebo dostatečně silný strom. Ty na kraji lesa většinou nebývají.
Normálně bychom si sundaly lyže a šly jen v lyžácích, ale závěje byly příliš hluboké. Bořily jsme se po kolena. Lyže šly zpět na nohy, což malinko komplikovalo manévrování. Sundaly jsme bundy, kšandy, gatě a zadřeply. Jenomže jak na lyžích přesunete zadek dozadu, zvednou se vám špičky. Kamarádka byla v mírném svahu. Těžiště dolů, špičky lyží hore a kamarádka vysvištěla ze závěje jak namydlená. Neschopná se zastavit a neochotná dřepnout nahatou zadnicí do sněhu, vyjela čůrajíc na sjezdovku. Kde logicky na té zadnici stejně skončila. Smála jsem se tak, že mi ujely lyže a hodily mě vzad. Nahatým zadkem, zády a hlavou jsem se zanořila do závěje. Lyže mi samozřejmě zůstaly nad hlavou.

Toto tisíciletí, hygienické normy a nejspíš i EU vyžadují, aby v každém lyžařském středisku bylo i patřičné zázemí. Chápejte správně: záchod. Nebo alespoň kadibudka, respektive toitoika. Nutno ovšem přiznat, že při jejich instalaci soudruzi z NDR často udělají někde chybu.
Podstatou problémů bývá nejčastěji to, že někdo nemyslí hlavou. Například architekt zapomene na základní konstrukci lyžařské obuvi, která vyžaduje jistý, poněkud neohrabaný způsob chůze. Nezapomínejme, že podrážka nemá vzorek. Sníh je voda a ta má tendenci v teplejším prostředí záchodků nabývat své přirozené tekuté formy. Tudíž je tam mokro. Přidejte estéta architekta, který se dostatečně nezamyslel nad fyzickou a fyzikální charakteristikou krásné podlahy, nebo možná jen neměl dostatečný rozpočet, a malér je na světě.
Opět, dámy to mají poněkud složitější. I kdyby nakrásně neměly kšandy a nemusely si sundat bundu, pořád ještě si musí dřepnout. Žádná rozumná ženská si na veřejný záchodcích prostě nesedne. Architekt hygienického zázemí na Plešivci se rozhodl dopřát dámám luxusně široké kabinky. Příliš široké, než aby se jedna zapřela lokty o stěny. Zadřepla jsem. Moudří tuší. Podjely mi nohy. V sebeobraně jsem rozhodila ruce do stran, abych se zbrzdila. Lyžáky mi projely do sousední kabinky, nahatý zadek minul mísu a trčel nad pošlapanou podlahou. Naprosto neochotná riskovat dosednutí do toho eklhaftu jsem se držela zapřená na rukou a nemohla dělat vůbec nic. Na mokré podlaze se o boty zaseknuté ve vedlejší kabince nešlo zapřít. Paní, které moje nohy vyjely do výhledu, se, vůbec nechápu proč, začala hrozně smát.
„Chcete pomoct?“ zajíkala se. Na odpověď naštěstí nečekala. S hurónským smíchem mi zatlačila na lyžáky a podržela je tak dlouho, než jsem se krkolomným tělocvikem zahrnujícím spoustu hekání a nadávek zvládla postavit.

Šíře kabinky je evidentně rovněž velmi podstatný aspekt, i když zapřít se o stěny většinou není úplně optimální řešení, protože to znamená pustit z ruky kalhoty, které si pak zaručeně v něčem vymácháte. Se vší úctou, neznám jedinou toitoiku, která by nebyla alespoň trochu unappetitlich. Chlapi, když na horách instalujete toitoiku, v rámci zachování důstojnosti a zdraví jejích uživatelů bych vřele doporučovala stavět ji na naprostou, úplnou, a hlavně nenakloněnou rovinu. Z logiky věci, nakloněná mokrá podlaha fakt klouže. Obzvlášť v kombinaci s již zmiňovanými tuhými botami bez vzorku na podrážce.
Základní výhodou nevhodně umístěné toitoiky na Pyšné bylo to, že jsem nestihla ani plně sundat kalhoty, natož přidřepnout, a už jsem jela. Vzala jsem takový švuňk, že jsem se zarazila až o dveře. Respektive, do dveří jsem narazila. Petlice nevydržela a toitoika mě s plnou parádou a polonahým zadkem vyplivla k nohám bandě závoďáků.
Druhý pokus jsem samozřejmě neriskovala a vydala se do lesíka. V inkriminovaných místech je povrch poměrně členitý, musela jsem tedy bez lyží. Ujistila jsem se, že jsem dostatečně kryta před nevítanými pohledy, zahodila jsem bundu, vysoukala se z horního dílu kombinézy a zadřepla. V tu chvíli mi zmizela půda pod nohama a já se propadla do potoka.
Když už jsme u těch závoďáků, jako ze zásady nesportovec jsem se nechala ulovit a vtáhnout do závodů Ski Série Masters. Jako ze zásady nesportovec, který se rozhodně nemůže rovnat všem těm matadorům, jsem dlouho odolávala a dělala maskota v oteplovácích, protože je přeci blbost, abych si pořizovala kombinézu.
Jak by řekl náš nejvyšší: Masters jsou kategorie třicet až smrt. Nenechte se mýlit. Tohle je kategorie, kde pokročilý věk většinou znamená pokročilé zkušenosti. Dost často velmi pokročilé zkušenosti. Většina závodníků spolu závodí už od juniorů. A to jsou sakra léta zkušeností. Prostě jezdí jako draci. Tím spíš se já, těžký amatér s poněkud těžším těžištěm, nebudu promenovat na svahu v kombinéze. Až se naučím pořádně jezdit, pak možná. Náš nejvyšší do mě šil kvůli kombinéze tak dlouho, až jsem si ji pořídila jen proto, aby už dal konečně pokoj.
Co je kombinéza? Prý je to sexy. No… V případě lyžařů je to neoprenové, jednodílné spodní prádlo, které se nosí jako svrchní vrstva. Sexy? Na sošných vysportovaných tělech bezpochyby. Ovšem otázkou je tvarosloví a design sošnosti oněch těl. Ráda bych vymazala z paměti ty obzvlášť zkušené exempláře, které s velkou hrdostí nosí stále stejnou kombinézu od těch juniorů. Vždyť se do ní přeci pořád vejdou. Neb se neopren láskyplně roztahuje a povoluje s nimi. Což má často za důsledek vysypané, poloprůhledné zadní partie. Víte, jak vypadají vysypané plavky? No, tak to je stejné…
Jak jsem řekla, je to neoprenové spodní prádlo, které se nosí navrch. I když si vyzkoušíte velikost a oděv je vám takzvaně upraven na míru, ta věc je prostě šitá na chlapy. Tím chci říct, že to jaksi nepočítá se ženskými křivkami. Můj půvabný dívčí, víceméně modrý model je aerodynamicky upnutý od kotníků k bokům. (Vřele se tedy nedoporučuje zprdelatět, jinak švy kolem zipu dostanou nepěkně zabrat a rozjedou se.) V prostoru nad boky, tam kde mám já oproti kulaté zadnici relativně úzký pas, mi tak vzniká prostor. Ten nejenže nic nestáhne a nezpevní, ale naopak notně zdůrazní má kyprá OTP (ozdobný tukový polštář neboli madýlka lásky, prostě pneumatiky). Nemluvě o tom, že v závodě v tomto místě kombinéza plandá, a tudíž dle mého názoru neplní svou aerodynamickou funkci. Ovšem nejvíce potíží milá kombinéza poskytuje v oblasti hrudníku. Alespoň v případě, že nejste plochá jak žehlící prkno a jste trochu obdařenější. Ve chvíli, kdy zapnete zip, zmáčkne vám to kozy minimálně o dvě čísla. Vzhledem k tomu, že objem nelze jen tak zmenšit, hmota se vám přesune do nepřirozené polohy pod bradu a s největší pravděpodobností vysune ven z podprsenky. Veškeré případné klady přiléhavosti tedy mizí. Ba co víc, stáváte se poněkud válcovitým amarounem. Jestli je tohle sexy, tak jsem materiál na topmodelku.
A kam se hrabou kšandy! Když chcete jít na záchod, jste ženská a máte na sobě kombinézu, musíte si sundat nejen bundu, ale i ty zatracené podvlíkačky, které jsou v oblasti ramenou tak těsné, že je nejjednodušší, když vám s tím někdo pomůže.
Říkala jsem, že jsem spíš maskot. No, jsem, no. Ale také fotím. Což je trochu hoňka, když zároveň závodím. Projedu cílem, natáhnu bundu a možná kalhoty, čapnu foťák a běžím zpět na trať. Většinou to znamená, že si nesundám chrániče z předloktí. Do rukávů bundy se víceméně vejdou. Trochu těsně, ale vejdou. No a na start druhého kola to pak bývá malinko fofr. A třeba taky potřebujete čůrat, že jo. Vlítnete do kabinky a v tu chvíli si vzpomenete, že je místnůstka tak strašně mrňavá, že jen zavřít dveře znamená notnou dávku tělocviku. Uvědomíte si, že na sobě máte bundu a kombinézu. Sakra, není tu dost místa ani na to, abych rozpažila. Za pět minut mám být na startu. První rukáv bundy zaprotestoval a odmítl se hnout. Jediný prostor na narovnání ruky je za mnou. Zabrala jsem a rukáv povolil. Stejně jako chránič, který ho zadržoval. Ozvalo se cinknutí plastu o porcelán, a světe div se, šplouchnutí. Do hajzlu! Doslova. Chránič v hajzlu. Zaplať pánbůh, že paní přede mnou spláchla… I přes rychlou reakci pěna uvnitř chrániče drobátko nasákla. U druhého chrániče jsem už byla opatrná, ten přežil bez nehody. Rukávy kombinézy už takový čajíček nebyly. To byl v omezeném prostoru kabinky boj. Ten se neobešel bez patřičných zvukových projevů. Rukáv najednou povolil. Vylítla z něj permice. A co byste řekli… Do hajzlu!

Kristina Hlaváčková

Spisovatelka se narodila 1979 v Praze do rodiny architektů. Část svého dětství strávila s rodiči v Nigérii. Jazykové dovednosti získané v Africe jí dopomohly k ročnímu stipendiu na střední škole v USA, kde si našla cestu k jedné ze svých životních „lásek“ – ke keramice. Velmi brzy začala psát, i když většinou „do šuplíku“. Je autorkou fantasy trilogie Dračí oči. V minulosti kromě jiného překládala titulky seriálů pro MTV a texty pro prestižní čínský architektonický časopis. V současné době spolupracuje s ČVUT jako překladatelka a jako Office Manager působí v architektonické firmě. V dubnu 2018 vydala soubor historek Ono samo se to…