Přečtěte si předchozí část!

Vyhrožování a těch pár ran, které mu uštědřili, nestálo ostatně za řeč. Postavil se na práh světnice a konečně si pořádně vydechl. Od včerejšího rána se toho tolik událo!
„Ohřála jsem ti polívku, čeká tu na tebe od včerejška,“ pronesla ledabyle a přistrčila krajíc chleba. Nebylo třeba ho pobízet, měl hlad jako vlk.
„Kdo ti o tom řekl?“ zeptal se s plnou pusou, div se nezakuckal.
„Že se můžeš tak hloupě ptát. Kdo asi, Lászlóbácsi se přihnal chvíli potom, co tě lapili u brány,“ prý i princeznu doprovázela stráž, jenže tu asi ne rovnou do vězení,“ zamumlala, jako by u toho byla.
„Otec se hněvá?“ zeptal se opatrně.
„Hněvá, jemináčku, oni tě tam vyměnili, či co? Byl mrtvý strachy, co s tebou udělají! Taková troufalost zavézt princeznu daleko od hradu, a rovnou do lesa, málem padnout na lapky, co tam řádili a mordovali! Otec šel prosit na hrad, za tebe kluku nevyvedená, aby ti dali milost, ale odehnali ho, ať táhne, prý mají svá nařízení! Modlili jsme se za tebe celou noc, nevyspalý a ve strachu o tvůj život šel k dílu. Všude je plno stráží, dokonce i mistr Matyáš byl vyslýchán, zda mu nechybí někdo z jeho lidí, tak to je.“
Zatímco lamentovala, dojedl a rozhodl se, že půjde za otcem. Nechtěl čekat na nepříjemný rozhovor až do večera. Vlepil Pirosce pusu na čelo a vyšel ke dveřím.
„Počkej, v těch páchnoucích hadrech tě nepustím.“ Má pravdu, pomyslel si. Hbitě se opláchl, převlékl a rukama si uhladil mokré vlasy.
Odměnila ho úsměvem. „Hned je to lepší, tak běž, ať nemá starost.“
S hrdě vztyčenou hlavou vzdaloval se jí pozvolna z dohledu. Dívala se za ním, dokud nezmizel za dřevěnou kůlnou, teprve pak se vrátila do světnice.

Vlastně to s ní nebylo tak špatné. Kdyby se mu tolik nestýskalo po matce a po jejím objetí, viděl by, jak starostlivá a upřímná Piroska je. Jen to slůvko – maminko – to jí nikdy neřekne. Patřilo jediné a ta zemřela před třemi lety.

Ω

„Máš tu syna, Zolti,“ohlásil nečekaného návštěvníka kamenické dílny jeden zpomocníků. Zoltán vzhlédl, upustil dláto a ruce se mu roztřásly, když je vztahoval k synovi.
„Neublížili ti? Neutekl jsi? Mluv, chlapče!“ Objal ho ve svém obrovském náručí a všechen vztek, který na něj měl, byl ten tam.
„Je to dobrý, tati, dobrý,“ ujišťoval Jánoš a jemně se vymanil z otcova objetí.
„Vidím, Zoltáne,“ díval se dosud mlčky na ten dojemný výjev mistr Matyáš, „že máš již velkého syna a podle toho, co jsem o něm slyšel, dokonce statečného,“ usmál se pod vousy. „Kolikpak ti je, hochu?“ zeptal se přímo a zabodl se očima do těch jeho, na znamení, že čeká odpověď a nemá času nazbyt.
„Devět, Milosti, totiž skoro už deset,“ pronesl pod tím přísným pohledem. Tovaryše oslovení „Milosti“ pobavilo, až je mistr musel zkrotit hlasitým „Tak dost! Nemáte co dělat, chásko?“
„Tobě říkají Jánoš, je tak?“
„Jánoš,“ a oslovení pane polkl.
„Tak mi teď řekni, Jánoši, jestli chceš pro změnu do mých služeb.“
„Do tvých služeb?“ zeptal se nevinně a vzápětí mu došlo, na co mistr Matyáš naráží. Až se zakabonil. Na posměšky byl zrovna zvědavý!
„Nuže, ztratil si řeč, mladíku?“ vybídl ho mistr otázkou a málem by se byl rozesmál při pohledu na chlapce, který prudce zrudnul, zblednul a zakabonil se.
„Ty bys mne naučil kamenickému řemeslu, pane?“
„Na to ti dávám své slovo, i tvému otci, však jsme se o tom již nejednou umlouvali. Řekni sám, Zoltáne!“ Viděl však, že chlap jako hora je k slzám dojatý, a tak ho nechal být.
„Tak jsme smluveni, všichni tři, jak tu stojíme,“ řekl nahlas a v duchu si pomyslel, že snad s tímhle mládětem nepochodí špatně. „Učedníku,“ oslovil Jánoše, „nyní jsem tvůj mistr a jsi mi vázán poslušností a úctou.“ Domluvil obřadně na znamení, že smlouva je tímto stvrzena.

Ω

Z kamenické huti vyšel jako ve snách. Zastavil se až na břehu Dunaje, lehl si do trávy a pozoroval bílé obláčky plující po obloze.
„Pro změnu do mých služeb, pro změnu do mých služeb,“ přehrával si v hlavě slova mistra Matyáše, která drásala jeho rozbolavěnou duši. Odpolední slunce hřálo a vzduch voněl lučním kvítím.
Ucítil tupou bolest, jak ho něčí ruce strhly, až padl obličejem k zemi. Ticho a tma.
Had, omotává mne a zařezává se mi do rukou. Kopu kolem sebe, abych se vysvobodil. Jenže je tu ještě jeden, který mi vší silou utahuje nohy a vysmívá se mi svítícíma očima. Snažím se je setřást. Sss… Syčí mi výhružně do ucha, ať jsem zticha. Jestli je tu ještě jeden had, tak mi právě utahuje hrdlo. Podařilo se mi převrátit na bok a pořádně se nadechnout. Nevím, zda slyším kroky, nebo tlukot svého srdce. Žena v bílém plášti – nevím, kde se tu vzala ani co říká, ale běží pryč. Had se mi zakousl do zápěstí a napil se krve. „Maminko, neopouštěj mě, zůstaň!“
Škubl sebou úlekem, když ho polil proud studené vody. Hlas ve tmě se dunivě zachechtal. „Tady máš osvěžení,“ zazubila se zarostlá tvář a chlapík na něj chrstl další vědro. „Vstávej,“ zahřměl hlas nad ním, „pojedeš s námi, ukážeš nám to místo.“ Pokusil se vstát, ale na vlhké podlaze mu uklouzla noha, a skončil na zemi. Ozbrojencova bota mu uštědřila ránu do boku, až zakvílel. Poslušně vstal. Venku již čekala shromážděna početná družina.
„Zavedeš nás k tomu místu, rozumíš?“ houkl ten v čele družiny a přehodil si ho přes hřbet svého koně. Visel hlavou dolů a statečně polykal prach zvedající se zpod kopyt koní, kteří vyrazili tryskem vpřed. Sotva lapal po dechu, když zastavili. „Kudy teď, kluku?“
Snažil se alespoň trochu natočit, aby se porozhlédl. Ozbrojenec přeřízl provaz, kterým měl svázané ruce, a shodil ho ze sedla. „Tak mluv, nerad čekám!“
„Jeli jsme tudy, pane,“ ukázal směr.
„Doufám, že si to pamatuješ dobře, jinak je s tebou amen.“
Dovedl jek místu. Zbrojnoši seskočili z koní a začali prohledávat okolí. Co když ty dva již někdo odklidil, blesklo mu hlavou.

„Hej, hochu,“ lomcoval někdo jeho ramenem. „Jsi živý, nebo mrtvý?“ Pomalu otevřel oči. Nebe nad ním bylo těžké a šedé, téměř u země.
„Tak živý, no sláva, žene se bouřka, utíkej.“ V téže chvíli zaburácel hrom a z nebe se snášely první dešťové kapky. „Jsi v pořádku?“ ozval se znovu hlas, který patřil neznámé tváři. Ne, to není zbrojnoš, uvědomil si, jak přicházel k sobě. Blesk rozřízl oblohu. Hbitě vyskočil. Piroska! Ona se přece bouřky tolik bojí! Rozběhl se úzkou stezkou, která se mu pod nohama měnila prudkým lijákem v blátěný potok. Zastavil se až před strmým svahem, aby se vydýchal. Z vrchu už bude jejich stavení na dohled.
Ta, za kterou spěchal v blátě a dešti, seděla v koutku místnosti a modlila se.
Dveře světnice se náhle rozlétly a Piroska vstala, aby je dovřela. Vykřikla úlekem, když jí zablácený Jánoš padl přímo do náruče.

… pokračování příště…

—————————————-

Ukázka z připravované knihy Já, Konstancie Uherská.

Odborný konzultant
Pavol Hudáček, Ph.D.
Historický ústav Slovenské akademie věd, Bratislava

Marika Korcová

Autorka vystudovala psychologii, pedagogiku a speciální pedagogiku na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. Deset let působila jako šéfredaktorka vydavatelství odborných medicínských časopisů v Praze, poté se vrátila do rodného Brna, kde se opět věnuje práci redaktorky v oblasti medicíny. Píše poezii i prózu. Věnuje se také tvorbě pro děti. Její veršované pohádky můžete najít na webových stránkách dětského magazínu Permoníček Krápníček. Dále vede virtuální kavárnu pro ženy Café Push-Up, kam si zve zajímavé hosty a provádí čtenáře zajímavými místy, která stojí za zhlédnutí a návštěvu.

Rozhovor s autorkou si můžete poslechnout zde: https://slobodnyvysielac.sk/relacia/literarna-cajovna-142/

Související knihy

Korcová, Marika

Tofana, 2019