Knihu Velká Smůla trpaslíka Smůly autorky Ivy Geckové vydalo nakladatelství Grada ve své edici Bambook.

Legrácka ve starém mlýně

Karkulka Červená si prozpěvovala svoji oblíbenou písničku a vesele poskakovala do rytmu. Občas se zastavila, sklonila se nad zeleným nadýchaným bochánkem lesního mechu a přitiskla na něj dlaň. Postupně zvyšovala tlak a se zalíbením sledovala, jak jí mezi prsty začíná z mechu prosakovat chladivá voda. Nikdy ji nepřestávalo udivovat, že mech, ta dokonalá zásobárna vody, do sebe dokáže natáhnout ohromné množství životadárné tekutiny pro celý les!
Po chvíli se zvedla a pokračovala v cestě. Před dvaceti minutami vyšla ze Šlehačkové Lhoty a měla namířeno za svojí babičkou. Cestou se ale musela stavit u pana Vlka, protože pro něj nesla v košíčku zásilku z města. Pekař Zrníčko mu posílal sezamové loupáky, řezník Kolínko skleničku vepřové paštiky s mandlemi, cukrářka Sladká pro něj naplnila papírový kornout medovými minikoblížky až po okraj a maminka přidala bezinkový likér. Všichni se mu chtěli odvděčit za to, že hlídá jejich vesnici a dává pozor, aby se nikde nepotulovali lupiči, lapkové, zloději a všelijaké nekalé živly, jak je nazývala Karkulčina babička. Pan Vlk se totiž vždy první sobotu v měsíci měnil ve vlka.
Karkulka už měla na dohled jeho mlýn, který se teď uprostřed pohádkového lesa pěkně vyjímal. Dávno to nebyla ta zchátralá barabizna jako dříve.
Okenice byly nově natřeny, okna zasklena, mlýn dostal novou fasádu a v oknech se vesele smály truhlíky s fuchsiemi, které panu Vlkovi věnovala babička.

Karkulka zaťukala, ale všude bylo ticho. Uvědomila si, že je neděle po první sobotě v měsíci, a to neznamenalo nic jiného, než že pan Vlk po noční fušce leží v posteli a naspává hodiny, kdy pobíhal po lese a honil lupiče a veverky. Ano, je to opravdu tak – už slyší jeho mohutné chrápání až ke dveřím! Karkulka vzala za kliku a vstoupila dovnitř. Chrápání postupně sílilo, jak se přibližovala k ložnici. Ještě předtím ale prošla malou kuchyňkou, bezinkový likér a paštiku uložila do ledničky, ze skříňky vytáhla ošatku a narovnala do ní sezamové loupáky a koblížky. Koblížky se na ni tak smály, že si dva vzala a jeden si hned strčila do pusy. Och, to byla lahoda! Cukr byl nadýchaný jako čerstvě napadaný sníh a voněl po vanilce. Koblížky, jaké peče paní cukrářka Sladká, jsou tak dobré, že si pro ně ze zámku nechává posílat paní Šípková, maminka její kamarádky Růženky, a dokonce pro ně několikrát přijel i sám císař. Karkulka stála na prahu ložnice a dívala se na pana Vlka. Ten ležel na posteli a peřinu měl ledabyle přehozenou přes velké břicho. Zřejmě byl tak unavený, že usnul, sotva se svalil do peřin. Chlupatá noha mu padala z postele a druhá byla přehozená přes pelest.
Karkulka si zastrčila druhý koblížek do kapsy u červené sukně a v tu chvíli jí v očích zasvítily veselé plamínky. Potichu se přikradla k posteli a z kapsy vytáhla tři lahvičky laků na nehty. Jeden byl červený, druhý zelený a třetí jasně modrý. Opatrně vzala nohu pana Vlka a začala mu lakovat jeho velké dlouhé drápy. Od nočního pobíhání v lese byly pěkně špinavé, takže vlastně dělá dobrou věc, špína nebude tak vidět, říkala si v duchu a potutelně se pochechtávala, když střídala barevné laky pěkně za sebou. Výsledkem byly pestrobarevné drápy chrápajícího spáče. Tím to ale zdaleka neskončilo. Karkulka z druhé kapsy vytáhla barevné pentle a opatrně, opravdu hooodně opatrně, je uvázala panu Vlkovi na jeho špičaté chlupaté uši, které mu vykukovaly z neposlušně kudrnaté srsti. Když byla hotová, poodstoupila, aby si mohla své dílo prohlédnout, a málem vyprskla smíchy z toho, co viděla.
Vypadalo to dost legračně! Pan Vlk ve snu zamlaskal, zastříhal opentlenýma ušima a přetočil se na druhý bok. Ale co to? Teď si Karkulka všimla, že pan Vlk má kolem lýtka levé nohy něco omotáno. Je to nějaké… třpytivé… Předtím, když mu z peřiny vykukovalo jen chlupaté chodidlo, to vidět nebylo!
Karkulka popošla blíže, aby si to mohla lépe prohlédnout. Copak to jenom je? Světélkuje to a třpytí se to jako drahokam! Když nad to sklonila hlavu, zjistila, že to vypadá jako nějaká tenoučká světélkující pavučinka. Je to snad nějaký závoj, či co? Sáhla na to a ucítila, jako by se dotkla té nejjemnější látky. Takovou určitě nemají ani v zámku u Růženky Šípkové! Karkulka opatrně uvolnila látku z nohy pana Vlka a roztáhla ji. Opravdu, je to jakýsi závoj. Ale potrhaný! Och, taková škoda! Honem ho opatrně smotala a vložila si ho do kapsy, babička určitě bude vědět, co s ním. Třeba ho bude umět opravit a Karkulka by ho pak mohla nosit! To by byla paráda! Takovou věc by jí záviděla i princezna!
Pak se otočila na podpatku, pardón, spíše na podrážce, protože tenisky, které si ráno nazula, žádný podpatek neměly, popadla prázdný košíček a vykradla se ze mlýna ven. Ještě když zavírala vchodové dveře, pochechtávala se nad představou, jak se bude pan Vlk divit, až se na sebe podívá do zrcadla!
A Karkulka už zase poskakuje po lesní cestě a vtom stojí na rozcestí. No, rozcestí… Úplně tak se to nazvat nedá, protože po cestě, která vede doprava, skoro nikdo nechodí. Karkulka s maminkou používají vždy levou cestu, ta vede přímo k babiččině chaloupce. Cesta vpravo opisuje oblouk kolem Trpasličích skal a není na ní nic zajímavého. Až na ty skály, samozřejmě. Ale nikdo z obyvatel lesa neměl potřebu chodit kolem, protože by si tím prodloužil cestu nejméně o půl hodiny, a proto byla pravá cestička zarostlá maliním a ostružiním. Ale dnes jako by Karkulce něco našeptávalo, aby se tudy vydala…
Chvíli jen tak stála, žmoulala v puse copánek, což dělala vždy, když si nevěděla s něčím rady nebo o něčem usilovně přemýšlela. Pak si ale vzpomněla na maminku, která by jí za tenhle zlozvyk určitě vyhubovala, copánek z pusy vyprskla a vydala se doprava. Ani jí nevadilo, že je cesta tolik zarostlá, od své babičky totiž znala trik, jak si s houštím poradit.
Babička jí jednou vysvětlovala, jak se houští brání všem cizím návštěvníkům a snaží se je popíchat svými trny, protože má strach, aby ho lidé nevytrhali a nevykáceli. Stačilo však jakékoliv houští v kouzelném lese jemně pohladit a poprosit ho o snadnou cestu. Houští se pak samo rozestoupilo a odhalilo původní cestičku. Karkulka nezapomněla poděkovat a pokračovala v chůzi. Cestou jedla sladké maliny a ostružiny, až měla za chvíli plné břicho. Najednou na ni padla únava z celého dne, a když došla na palouk plný voňavých fialek, položila se do měkké trávy jako do nadýchané peřiny, ještě jednou nosem natáhla fialkovou vůni a usnula.

Knihy s logem Grada vycházejí v České republice již od roku 1991. Nabídka společnosti pokrývá široké spektrum odborné literatury z nejrůznějších oblastí lidské činnosti. Vydává např. tituly s právní tematikou, ekonomické, z oblasti financí a účetnictví, psychologické, zdravotnické, s počítačovou tematikou, o architektuře a stavebnictví atd.

Související knihy

Gecková, Iva

Grada, 2020