No, to je moc fajn.
TECHNOLOGICKÁ PŘESTÁVKA. Mimochodem po žádné technologii ani památka. Natož po nějakých lidech, co by tu technologii obsluhovali.
Tohle je už třetí uzavírka během dvaceti kilometrů. Všechny mají technologickou přestávku, která nejspíš potrvá navěky.
Mají z nás vysloveně srandu. Oprava, co by byla v normální zemi hotová za týden, se díky takovému úsilí protáhne na měsíc. Co na měsíc? Na několik měsíců.
A samo sebou je potřeba rozvrtat deset dlouhých úseků současně a proměnit déjedničku v parkoviště, že jo! No, jim je to fuk, oni tudy nejezdí.
Dálniční nálepka stojí nekřesťanské prachy. A co za ně dostáváme?
Celý život se mnou někdo zametá. Od rána do večera. V práci se mnou jednají jako s onucí. A když konečně vypadnu, zatarasí mi cestu dělnictvo. Se svými technologickými přestávkami. A ministr dopravy z toho má legraci.
Musím si to nechat líbit? Musím.
Skutečně musím?
NE! Nemusím!

Doma mě přivítal obligátní bordel jako v tanku. Za ty roky jsem ho už přestala vnímat, ale dnes mi došlo, jaký je to děs.
Popisovat „dětský pokoj“ našeho teenagera nemá smysl. Slova, jež by dokázala tuhle esenci hrůzy vypodobnit, prostě neexistují. Obývák na tom nebyl o moc líp. Milan zřejmě ráno hodně pospíchal. Ze spacích trenclí vyrobil dekorativní okrasu konferenčního stolku. A včerejší ponožky (patrně neprošly čichovou zkouškou) zaparkoval v míse s ovocem.
Zlé tušení, že mou náladu nespraví ani pohled do kuchyně, se bohužel beze zbytku vyplnilo. Lednička pootevřená (čili budeme zase rozmrazovat). Obaly od pečiva, ovoce a pizzy (a kdoví čeho ještě) vytvářely se špinavým a zaschlým nádobí rajskou symbiózu tlejícího chaosu.
Smířena s realitou jsem zahájila úklidové manévry.
STOP! Co blbnu?
NE! Nemusím!
Celý život se mnou někdo zametá. A doma mě zneužívají jako služku. Co služku, otrokyni!
Po zralé úvaze jsem dřepla k počítači a spustila nejmenovaný textový procesor, jehož název je chráněnou obchodní značkou. Nastavila jsem dostatečně vytuněnou velikost písma a sněhobílou stránku poskvrnila obrovským nápisem:

TECHNOLOGICKÁ PŘESTÁVKA

Klik… a tisk. Čtyři kousky izolepy a cedule visí na spojovacích dveřích mezi předsíní a zbytkem bytu.
Teď už jen nalít skleničku polosladkého rosé, zalézt do pelíšku, rozsvítit lampičku a otevřít knížku. A čekat, co bude.

První dorazil mlaďas. Budoucnost národa. Naděje lidstva.
„Večeři!“ houknul jako obvykle.
Já nic. Žádná reakce. Rosé bylo velice chutné, román nesmírně poutavý, postýlka pohodlná, polštář natřesený.
Odvedle dolehla nervy drásající kakofonie, mylně prezentovaná jako bigbít. Pamatuju doby, kdy muzika vznikala hraním na hudební nástroje. Nepochybně patřím do starého železa.
Asi tak za půl hodiny…
… klika cvakla, dvéře letí…
a synáček opakuje stručný povel:
„Večeři!“
Dolila jsem si víno, načechrala podušku a rozečetla další kapitolu.
Asi tak za půl hodiny…
… klika cvakla, dvéře letí…
Z říše brajglu a rambajzu vyhřezl potomek, zaskočený kolapsem potravního řetězce. Pár centimetrů jeho otráveného obličeje nahlédlo do ložnice.
„Dneska nebudem jist, nebo co?“
Dala jsem si na čas a teprve po chvíli zvedla hlavu.
„Tys neviděl ceduli na dveřích?“
„Jakou ceduli? Na jakejch dveřích?“
„Na dveřích z předsíně.“
„Tam je ňáká cedule?“
„Jo. Běž se mrknout.“
Protáhl ksicht a odprejskl. V mžiku byl zpátky.
„Co je to za bulšit?“
„Technologická přestávka? To neznáš?“
„Ne.“
„Aha. Tak já ti to vysvětlim: Veškerý technologický zařízení je potřeba čas vod času vypnout, aby se nepřehřály a nezadřely. Nebo co já vim.“
„A jak s tim souvisí naše večeře?“
„Naše večeře s tim souvisí velice úzce. Táta a ty jste mě proměnili v robota. Tim pádem potřebuju technologickou přestávku i já. Právě si ji vybírám.“
„Jo. Vtipný. A teď mi dej najist.“
„Tys mě asi nepochopil. Mám pauzu. Vobstarej se sám.“
„Ale já to neumim.“
„Tak se to nauč.“
A v ten moment…
… klika cvakla, dvéře letí…
Táta vchází do dveří.
„Neumíš se zout?“ přivítala jsem ho srdečně.
„Hele, co má znamenat ta přestávka?“ odpověděl dotazem.
Ejhle, tak on si všiml! Zázrak!
„Znamená to,“ zavrčel následník, „že na nás máma kašle. Jídlo si musíme udělat sami. A všechno vostatní taky.“

Chlapci pojedli chleba s máslem (při mazání si můj choť málem vypíchl oko) a vkusně vyšperkovali expozici zasviněného nádobí v rozličných koutech kuchyně.
Žehlení košile na druhý den připomínalo objevitelskou výpravu do neprobádaných končin. Lehce přismahlá manžeta možná nebude vidět. A zmuchlaný průramek zmizí pod sakem.
Vynesení odpadkového koše jsem jim raději nepovolila. Co je moc, to je moc.
Psychicky i fyzicky zdecimovaný pán tvorstva pookřál teprve v postýlce, šmátraje pod mou noční košilku. Avšak nezbylo mu než (s krajní nelibostí) akceptovat pokračování technologické přestávky.
„To mi chceš tvrdit,“ protestoval, „že máš zrovna tohle vybavení až tak vopotřebovaný?!“

Příštího dne byla středa, čili prodloužené úřední hodiny. Jako vždy jsem z práce přijela dost pozdě.
Pohled dokuchyně mi vyrazil dech (lednička zavřená a špinavé nádobí buď naskládané do myčky, nebo vyhozené z okna či vystřelené do vesmíru, to je fuk, ale prostě pryč).
Obývák mě zdrtil: vyluxováno, utřený prach, mísa s ovocem bez fuseklí.
Na stolku nikoli trencle, nýbrž váza s růžemi.
Z koupelny doléhalo tiché předení elektrického holicího strojku. Zvuk, co jsem naposledy slyšela v minulém tisíciletí.

Že by nový začátek?

---

Jiří Raichl

Jiří Raichl je český prozaik, básník a dramatik-ochotník.
Narodil se v Praze, aktuálně žije v Dobrušce. Vyzkoušel devatero řemesel (vč. desáté bídy) a v současné době zakotvil na manažerské pozici v sociálních službách.
Literární tvorbě se věnuje jako koníčku. V roce 2018 založil butikové nakladatelství TOFANA, v němž vydal román Poblíž nebe (kniha je vyprodaná, zdarma ke stažení jako e-book) a sborníky povídek Zítra už bylo (2018) a Tenčí než vlákno pavučiny (2019).
Více informací najdete na autorově osobním webu: http://jiriraichl.mozello.cz/.

Související knihy

Tenčí než vlákno pavučiny

Raichl, Jiří

Tofana, 2019

Zítra už bylo

Raichl, Jiří

Tofana, 2018

Poblíž nebe

Raichl, Jiří

Tofana, 2018