V nepatrném ohbí Dunaje, na vrchu, kterému se tu od nepaměti říká Várhegy, postavil za dávných časů hrad kníže Géza. Od doby, kdy starý hrad téměř vyhořel a uherský král Béla III. začal s jeho velkolepou rekonstrukcí, tu bývalo rušno. Snad proto, aby unikla ruchu a hemžení, které stavbu provázelo, vyjížděla ráda do okolní krajiny. Většinou v doprovodu starších bratrů. Jarní slunce dnes Konstancii probudilo brzy.
Jak nejtišeji uměla, vyklouzla ze své komnaty, proběhla několika chodbami a pospíchala po schodišti dolů na nádvoří. Držela se při zdi a podařilo se jí nepozorovaně projít nádvořím. Zamířila ke stájím.
„Milosti, ty a tak časně?“ škubnul sebou Lászlo, když tak nečekaně vstoupila, a při těch slovech se zdvořile uklonil.
„Osedlej mi ji,“ řekla stroze a ukázala na svou klisnu, „chci se projet.“
„Sama bys neměla, princezno, snad bych ti mohl nabídnout doprovod,“ řekl nejistě László. Kdykoliv Konstancie zavítala, byl zde, snad v královské konírně i spával.
„Třeba bych mohl být doprovodem já, kdyby princezna dovolila, “ řekl směle chlapec, přicházející z druhého konce stáje. Byl vysoký, měl jemnou dětskou tvář. V ruce již nesl sedlo a rty se mu vlnily milým úsměvem.
„Je to můj něco jako synovec, odpusť, není zvyklý dvorním mravům, ale je to dobrý jezdec a v koních se vyzná.“
„Dáváš mi jako doprovod kluka? Pojedu sama,“ rozhodla a chvíli čekala, než chlapec vyvede klisnu ze stáje. Podal jí uzdu a uctivě se poklonil.
„Jak ti říkají,“ slyšela najednou sama sebe, jak se kluka ptá.
„János, milosti.“
„Tak mne dohoň, Jánoši, pojedu napřed. László ti řekne kam.“
V chlapcových očích zahořelo, něco zakoktal a rozběhl se zpět do stájí. V posledním okamžiku se vyhnul strýci, aby do něj nevrazil, přehodil sedlo přes hnědáka a utáhl třmeny. Šel již do let, kdy chlapci začínají dospívat, anebo si to alespoň myslí. Deset jedenáct, co na tom, vypadal vyspělejší. Dosud se nikdy nevyskytl v žádné vyšší společnosti, a teď najednou samotná princezna! Vyrazil za ní a překvapivě zjistil, že neujela daleko. Směřovala dolů k Dunaji. Téměř ji dohonil, ale náhle zaváhal, má-li se připojit k boku jejího koně. Byl v rozpacích a vůbec nevěděl, co si počít.
„Vypadá to, že to s koňmi umíš i v sedle, jak jsem postřehla.“
Byla zničehonic zvědavá na toho kluka s blonďatými kudrnatými vlasy, tak moc nepodobného těm, které občas zahlédla na hradě i v podhradí. Nechtěla se však vyptávat, aby si nemyslel, že ji zajímá. Tak jeli mlčky vedle sebe. Neuniklo jí, že se pozorně rozhlíží kolem dokola. Trošku znervózněl, když se na něj poprvé upřeně podívala. Všimla si, že je to ještě dítě, ale přece jen se bavila jeho rozpaky. Stěží si dovedla představit, co prožívá ten, který právě teď, tak nečekaně, doprovází uherskou princeznu. A jen ve dvou.
Kdybych byl starší – napadlo ho. Kdyby byl starší – napadlo ji, ale pak myšlenku zahnala. Kdyby byl starší, tak by tu nebyl, nemohl by tu být. Tak uvažovala třináctiletá princezna, dosti nebojácná na to, aby se projížděla kolem hradu sama, sotva se rozbřeskne. Zákaz Bély III. jí v tu chvíli netížil. Však to nebude poprvé, co si vyložila příkaz jinak. Konstancie to totiž uměla s otcem mnohem lépe než její dva starší bratři a vždy se jí podařilo ho nějak šikovně obměkčit. Nejlépe ovšem vycházela s nejstarším z bratrů, s Emerichem. Mladší András byl prudší povahy a občas docházelo mezi bratry k hádkám a nesvárům. Tehdy bývalo právě na ní, aby rovnala jejich sourozenecké spory. Ostatně poslední příležitost k tomu se jí naskytla včera odpoledne, když si ti dva zase vjeli do vlasů.
Zahloubaná do svých myšlenek jela zvolna. Nepatrně se ohlédla po klukovi. Držel se v uctivé vzdálenosti na tři čtyři koňské délky, aby snad nerušil, ale aby byl dostatečně blízko, kdyby snad… ne, ona nevypadá, že by spadla z koně, na to, jak si všiml, je příliš dobrá jezdkyně. Zastavila se na břehu Dunaje a jeho kůň popošel do těsné blízkosti její klisny. Chvíli tak stáli a pozorovali plynoucí stříbrný tok. Konstancii již pomalá jízda nudila. Podívala se zpříma na svého společníka.
„Dáme si závod. Tam k těm prvním stromům, vidíš?“
Jak by neviděl, pěkná dálka, ale než stačil něco říct, pobídla koně a on sotva stačil. Chvíli to trvalo, ale dohonil ji, a jen tak tak v poslední chvíli přidržel svého koně, aby ona dojela první.
„Kdo tě učil jezdit?“ zeptala se Konstancie se zájmem.
„Nikdo, já sám,“ řekl.
„Nikdo? Takže…“
„Tam!“ neuctivě ji přerušil, ale jeho hlas byl pojednou plný vzrušení a ukazovákem levé ruky mával kamsi před sebe.
„Něco se tam hýbe!“
Sotva to dořekl, ozval se z houští podivný zvuk. Přeběhl jim po zádech mráz. Konstancie chtěla otočit koně a tryskem se vrátit k hradu, nebo alespoň na dohled. Vzdálili se příliš, uvědomila si. Jako by vycítil její úmysl, seskočil z koně, položil si prst na ústa, aby pochopila, že má být tiše, a sám, ozbrojený jen malým chlapeckým nožíkem, postoupil do houští.
Znovu se ozval divný zvuk. Krev jim na chvíli ztuhla v žilách. Tam dole, docela u země. Zvíře, nebo člověk? Nestačil ani zapřemýšlet a skočil přesně tam, kde viděl pohyb. Pád jeho těla ztlumilo praskající houští, a ještě než docela dopadl na zem, probodl jeho sluch dětský pláč.
Jak se tak zvedal, hleděl nevěřícně na to maličké, snad půlroční dítě, které teď začalo srdceryvně řvát.
„Je tu jakési nemluvně!“ křikl s úlevou, ale natolik hlasitě, aby ho Konstancie slyšela… Snad neujela, blesklo mu hlavou. V téže chvíli o něco zavadil nohou a zkoprněl… Zprvu si všiml jen bezvládného těla muže, kousek dál našel i druhé, ženské tělo. Zachvěl se hrůzou, když mu pohled padl na jejich podřezaná hrdla. Muž a žena, snad jejich je to dítě. Lapkové? Nebyl čas uvažovat nad ničím, ani proč nechali dítě zde. Vyrušil je někdo? Podle všeho tu ti dva neleželi dlouho.

… pokračování příště…

—————————————-

Ukázka z připravované knihy Já, Konstancie Uherská.

Odborný konzultant
Pavol Hudáček, Ph.D.
Historický ústav Slovenské akademie věd, Bratislava

Marika Korcová

Autorka vystudovala psychologii, pedagogiku a speciální pedagogiku na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. Deset let působila jako šéfredaktorka vydavatelství odborných medicínských časopisů v Praze, poté se vrátila do rodného Brna, kde se opět věnuje práci redaktorky v oblasti medicíny. Píše poezii i prózu. Věnuje se také tvorbě pro děti. Její veršované pohádky můžete najít na webových stránkách dětského magazínu Permoníček Krápníček. Dále vede virtuální kavárnu pro ženy Café Push-Up, kam si zve zajímavé hosty a provádí čtenáře zajímavými místy, která stojí za zhlédnutí a návštěvu.

Rozhovor s autorkou si můžete poslechnout zde: https://slobodnyvysielac.sk/relacia/literarna-cajovna-142/

Související knihy

Korcová, Marika

Tofana, 2019