Daniela Fischerová – Tři vraždy a král

To nejlepší nás ještě čeká aneb Příběh medardovský

To nejlepší nás ještě čeká, stálo na pozvánce. Nejoptimističtější věta vesmíru. Koncentrát naděje, že budoucnost pro nás má bonbón v kapse, že po všem tom trmácení přistaneme u Ostrova pokladů. V třiašedesáti to člověk rád slyší. A mnohem raději než dřív.

Kristinka si pomyslela: Čekám ještě něco od života? Ani ne. Ovdověla v mládí, nestihla mít děti, jenom neteř, ale vždycky ji bavila práce. Byla nápovědkou v řadě divadel. Pracovala s mistry oboru i s amatéry, uměla nazpaměť desítky dramat a všude s ní bývali spokojení. Měla pro tu práci vlohy: byla nenápadná, všímavá a měla dokonalý sluch. Ta slyší trávu růst a mouchy chrápat, říkával jeden režisér.

Proč tam tedy vlastně jedu, zeptala se sama sebe, proč jsem na stará kolena vyjela nazdařbůh na tenhle kuriózní zážitkový víkend pro duchem mladé seniory s vychytralým sloganem o slibné budoucnosti, když už po osudu nechci žádný slib? Protože se nudím, přiznala si. Před rokem musela do důchodu a divadlo jí strašně chybělo. Chyběla jí ta věčná nervozita, výbuchy citů na scéně i za ní, intriky, úspěchy i prohry, které jí nepatřily, ale elektrizovaly vzduch. Chyběly jí ty šťastné vteřiny, kdy měl herec okno a ona mu hodila text včas. Občas dostala vděčné sněženky nebo pytlík kafe, rovnala rozmíšky, chválila vítěze, hýčkala poražené, byla takový smírčí soudce ansámblu. Ano, zavrtěla se na sedadle, nudím se, příšerně, ve vlastním životě hraju v komparzu. To jsem zvědavá, co za lidi tam potkám. Jestlipak se taky nudí? Nebo mají jiné důvody?

Autobus zastavil pod kopcem a dál už se muselo pěšky. Vyřinula se z něj hrstka lidí a mířila na chatu Na Vyhlídce, kde se seminář měl konat. Kristinka zezadu zahlédla nohatou blondýnu, která se melodicky smála a řidič jí galantně podával kufřík. Ta snad nepatří k nám, to přece není seniorka, napadlo Kristinku, ale hned to zapomněla, protože ji zaujal někdo jiný, drobný chlapík s veselýma očima. Měl jenom mrňavý červený batůžek a hbitě vybíhal kamzičí zkratkou. Opravdu na mě mrkl, nebo se mi to jen zdálo? Než to domyslela, otočil se a mrkl na ni znovu. Má tik? Je cvok? Proboha, snad jsem nevlezla do nějaké seznamky pro nezadané starce? No to bude senzační víkend! vzdychla a spořádaně vyšla delší, ale povlovnější silničkou.

*

Chata Na Vyhlídce už měla nejlepší léta za sebou. Kopec obtékala říčka – spíš poněkud oteklý potok – jménem Vrbovka nebo snad Vrbina. Jedinou známkou současnosti bylo malé parkoviště, jinak široko daleko nic. Jméno chaty nelže, řekla si Kristinka, když vyšla na dřevěnou terásku. Pokoj byl pro dvě, ale spolunocležnice dorazí až zítra. Byl slunný páteční podvečer a červen kraji vysloveně slušel. Užiju si to tu, rozhodla se pevně Kristinka.

Vtom zaslechla za zdí mužské hlasy. Někdo s běžným sluchem by jim asi nerozuměl a slily by se mu v rozčilený šum. Ona měla tu nevýhodu, že neuměla vypnout uši, ani kdyby sebevíce chtěla. Profesní deformace. Jeden hlas byl urputný a zlobný, druhý se chvěl mezi chlácholivostí a zoufalstvím.

„Visíte mi třicet litrů! Bacha, doktore!”

„Ale Miro, vždyť víte, že vám to vždycky splatíme. Grant mi letos osekali zleva zprava… Až vyúčtuju tuhle akci, hned vám to pošlu na konto.”

„Kecy!” odsekl ten mladší. „Mě nezajímaj vaše trable, já mám svý. V zimě prasklo čerpadlo, a kdo platil opravu? Já! Teče střecha. Jste tu potřetí a furt jste ve skluzu. Hele, já jsem majitel a říkám: buď složíte těch třicet litrů dneska, nebo žádná akce nebude.”

„To byste nám přece neudělal!” zažadonil starší a už značně vyplašený hlas.

„To si pište, že jo. Doktore, dobře se rozhlídněte kolem. Vidíte kuchařku? Vidíte uklízečku? Ne. A proč ne? Protože jsem je ani nepozval. Nejsem svině, večeři dnes dostanete. Jestli zaplatíte, holky jsou tu jako na koni. Jestli nemůžete, ráno v osm zamknu barák, a těm vašim staroušům jede autobus v osm dvacet pět.”

Vida, třeba ani žádný zážitkový víkend nebude. Jediný zážitek bude sbor vzteklých staroušů, včetně mě, který o hladu potáhne z kopce. To nejlepší nás ještě čeká. Kristinka zahlédla muže typu medvídek Pú, který spěšně vyšel z domu. Neustále trochu vrtěl hlavou a něco si pro sebe mumlal, ale to už nerozluštil ani její znamenitý sluch.

*

Doktoru Bulíkovi většina lidí říkala něžně Bulíček, takže už si nikdo nebyl jistý, jak zní jeho pravé jméno, a občas na jméno dr. Michal Bulíček dostal poštu, dokonce i tu úřední. Měl postavu medvídka Pú, výraz medvídka Pú a milou nemotornou měkkost medvídka Pú. Někde v té plyšové huňatosti byla ocelová páteř, s níž už patnáct let držel nad vodou neziskovku Mladí duchem, kterou založil ve svých pětačtyřiceti pro zábavu a vzdělávání čilých nerezignujících důchodců. Tehdy to pro něj byla zajímavá a vývojově velice vzdálená živočišná čeleď, asi jako by choval stříbrné lamy nebo vykupoval cirkusové lvy. Patnáct let bojů s úřady, ponižujícího žadonění o peníze a pilného bavení seniorů mu ani nedovolilo si všimnout, že už věkem dobíhá své klienty.

Knihu Tři vraždy a král vydalo nakladatelství Mladá fronta

Související knihy

Fischerová, Daniela

Mladá fronta, 2012