Knihu Přeběhlík od autora Siegfrieda Lenze
vydalo nakladatelství Prostor.

2. kapitola

V Provursku dostala malá lokomotiva napít. Nad její žhavé tělo přehoupli železný chobot, otočili velkým ručním kohoutem a do otevřeného boku se jí vevalil silný proud vody.
Proska slyšel šumění vody a přistoupil k rozbitému okýnku ve svém oddílu. Malinká bílá staniční budova s nějakým číslem na průčelí, zpustošené nádraží, dvě hromady dřeva; víc toho k vidění nebylo, protože vesnice sama ležela za listnatým lesem dobrou hodinu cesty od stanice. U vlaku hlídkoval strážný. Protože bylo horko, rozepnul si límec. Na zádech mu visela útočná puška se stejnou samozřejmostí, s jakou africká matka nosí svého kojence. Když došel na konec úzkokolejné soupravy sestávající z lokomotivy, zásobovacího a poštovního vagonu, otočil se, ani hlavu nezvedl a šoural se zpátky. To se několikrát opakovalo. Krajina působila dojmem obrovského opuštěného spáleniště; nikde žádný vítr, ani vzduch se nepohnul, ve vyschlém křoví nic nezašustilo.
„Budeme tady stát dlouho?“ zeptal se Proska, když se k němu strážný přiblížil.
„Dokud nepojedem dál!“
„Myslím, že lokomotiva potřebuje jen vodu.“
„Tak,“ opáčil strážný nevrle, „potřebuje, jo?“ Náhle zvedl hlavu a pohlédl dolů na prašnou cestu vedoucí do Provursku. Proska u okna se podíval stejným směrem a spatřil dívku, jak mává na vlak a rychle se blíží. Měla na sobě šaty barvy listové zeleně, pas štíhlý jako přesýpací hodiny stažený širokým pásem. Rychlým krokem došla na nádraží a zamířila přímo ke strážnému. Měla matně se lesknoucí rudé vlasy, drobný nosík a zelenomodré oči. Na nohou hnědé plátěné boty. „Co chcete?“ houkl strážný a zíral na její holé nohy.
„Pane voják…,“ řekla a zachvěla se. Postavila na zem hliněný džbán a na něj položila složenou pláštěnku.
„Máte v tom džbánu mlíko, nebo vodu?“
Zavrtěla hlavou a přehodila si vlasy dozadu. Proska obdivoval profil jejích ňader.
„Vy asi chcete jet s náma,“ zeptal se strážný.
„Ano, maličký kousek, na rokytenská blata. Můžu vám za to dát peníze nebo…“
„Zmizte, ale rychle. Nesmíme nikoho brát. To byste ale měla vědět. Neptala jste se mě na to už jednou?“
„Ne, pane.“
„Vy jste Polka, co?“
„Ano.“
„Kde jste se naučila německy?“ V tom okamžiku malá lokomotiva dvakrát zapískala; jednou dlouze, jednou krátce. Strážný nechal dívku dívkou,
vrhl zlostný pohled na Prosku a odešel dopředu. S klením si vylezl do proviantního vagonu, sedl si na bednu a zapálil si. Puška na zádech tlačila; nesundával ji, byl na to příliš líný.
Vzduch nad vyprahlou zemí se chvěl žárem.
Lokomotiva sebou trhla; zasténala a vlaková souprava se pomalu rozjížděla.
Dívka zvedla džbán, vzala pláštěnku a šla podél vlaku. Prosebně vzhlédla k Proskovi. Přiblížila se k němu na co nejmenší vzdálenost a zašeptala:
„Vemte mě s sebou, prosím!“
A asistent nedokázal odolat jejím očím, jejím vlasům, štíhlým holým nohám a vyzývavému profilu těch ňader. Prudce otevřel dveře, jednou nohou se postavil na stupátko a napřáhl ruku. Podala mu džbán a pláštěnku, sama naskočila a nechala ho, aby jí pomohl do vozu. Zavřel dveře a otočil se. Stála před ním, dívala se na něho a usmívala se.
„Vystoupím ještě před blaty,“ řekla, jako by se omlouvala.
Mlčel a hleděl na její silné zuby.
„Váš kolega se bude zlobit,“ šeptala.
Bylo mu zatěžko udržet ruce v kapsách.
„Zastřelí mě?“ zeptala se s úsměvem.
Taky se usmál, vytáhl z kapsy krabičku cigaret a řekl:
„Vemte si cigaretu. To vás trochu uklidní.“
„Já nekouřím.“
„Tak si aspoň sedneme.“
Posadili se. Kolena měl několik centimetrů od jejích.
Do oddílu dopadl paprsek slunce. Proska viděl, jak se vzhůru dolů točí prach. Mlčeli a poslouchali vzdychání malé lokomotivy a kolem rozbitého okna ubíhala krajina: louky a spálená políčka a malé březové háje a tu a tam slámou pokrytý domek, nad nímž někdy v suchém vzduchu nehybně stál sloup kouře. Na polích nikdo nepracoval a na loukách postávalo pár krav tupě hledících před sebe, jen jejich ocasy z lenivého zvyku co chvíli pleskly do kostnatého zadku a snažily se zahnat mouchy.
„Bydlíte v Provursku?“ zeptal se Proska.
„Ano, narodila jsem se tady.“
„Nikdy bych neřekl, že tady vyrůstají taková děvčata. Má váš otec taky krávy?“
„Můj otec byl polesný. Je mrtvý.“
„Už dlouho?“ „Dva roky.“
„Padl ve válce?“
„Já nevím. Před dvěma lety zastřelili v Provursku vojáka. Ráno za svítání přišli k nám do vesnice četníci. Šli dům od domu a hledali muže a pušky. Bydlíme na kraji vesnice a k nám přišli jako první. Táta už neměl čas se pořádně schovat. Ukryl se do skříně, a když přišli četníci, vodila jsem je po domě a všecko jsem jim ukazovala a už by byli málem odešli. Ale když jsme se vrátili do místnosti, kde stála ta skříň, musel si otec odkašlat a jeden četník vytáhl pistoli a čtyřikrát na skříň vystřelil; dvakrát nahoru a dvakrát dolů.“ „Tomu všemu bude už brzo konec,“ řekl Proska. Položila si ruce na stehna a komíhala nohama. „Jste vdaná?“ zeptal se. „Ne. Člověk by se neměl vdávat před osmadvaceti…“
„Proč ne?“
Dlouze na něho hleděla. Náhle sklouzla k němu, vzala jeho hlavu do svých horkých rukou a dýchla mu na čelo. Proskova ruka jí spočinula na ramenou, ona se mu však okamžitě zase vysmekla a posadila se na svoje staré místo.
„Chtěla jsem vám číst z čela.“
Řekl: „Tak, vy to tady umíte? A copak je tam vepsáno?“ – uhodil se dlaní do hlavy –, „co se z toho dá vyčíst?“ Nasála vzduch do plic, hruď se jí zvedala. Tajemně se na něj podívala, a jemu se znenadání zdálo, že by se mohl do jejích zelenomodrých očí zanořit jako do rybníka.

——————–

Stáhněte si další ukázku.

——————–

O autorovi

Siegfried Lenz se narodil roku 1926 ve východopruském Lycku (polský Ełk), zemřel v roce 2014 v Hamburku. Patří k nejvýznamnějším a zároveň nejčtenějším spisovatelům německé poválečné literatury nejen v Německu, ale i ve světě. V češtině vyšly téměř všechny jeho významné romány, především Muž v proudu (česky 1965), Rukojmí (1966), Hodina němčiny (1974), Vzor (1976), Tak hezky bylo v Šulákově (1982), Vlastivědné muzeum (1984), Cvičiště (1989). Autor má za sebou rovněž velmi bohatou povídkovou tvorbu. Siegfried Lenz obdržel několik desítek významných cen a vyznamenání, ­mimo jiné Mírovou cenu německých knihkupců (1988), Goethovu cenu města Frankfurt nad Mohanem (1999) či Cenu Lva Kopeleva za mír a lidská práva (2009).

Zdroj informací: nakladatelství Prostor

Nakladatelství PROSTOR vzniklo v prosinci roku 1989 jako přímý pokračovatel samizdatové edice Prostor a stejnojmenné revue, která vycházela od roku 1982 v nepravidelných periodách. Vedle beletrie se orientuje na historii a kulturní dějiny s přesahem do ostatních společenskovědních oborů.
V hlavní ediční řadě vycházejí díla, jejichž autory nakladatelství považuje za kmenové a zároveň čtenářsky nejúspěšnější – jde například o prózy německého spisovatele Bernharda Schlinka či romány italské autorky Eleny Ferrante. Vedle zahraničních prozaiků jsou zastoupeni i domácí autoři, například Edgar Dutka, Lubomír Kubík, Martina Formanová či Aleš Palán.

Související knihy

Lenz, Siegfried

Prostor, 2020