Knihu Kocovina od Stanislava Berana
vydalo nakladatelství Odeon.

HANS

Kdysi si kdesi přečetl, že měsíce leden a únor prověřují charaktery. To je hezké, ovšem časem přišel na to, že spíš než o charakteru je třeba mluvit o schopnosti přiznat si pravý stav věcí i sebe sama. Zírání z okna do tmy v pozdním odpoledni vysílí každého a suché mrtvolky much mezi ojíněnými skly do žil příliš života nevlijí.
Cestou na záchod znovu zakopl o běžky opřené v rohu pod kabáty. Měl chuť otevřít dveře a ta zatracená prkénka vyhodit na chodbu. Rozčiloval ho přetopený byt a rozčilovala ho zima venku, do které se mu nechtělo. Propocené ponožky a tričko ležely vedle umyvadla. Nejradši by vlezl do sprchy a zůstal v ní až do zítřka. Nebo do jara.
Mobil na kuchyňském stole zabzučel. „Kde jsi?“ svítilo na displeji. Chlapi jsou v hospodě a čekají na něj. Dělají si z něj legraci, dědkové, kteří na rozdíl od něj prosedí den v teple před televizí a večer, když manželce doma začne seriál, si jdou sednout před televizi do hospody. On byt nesnáší, dokud ho unesou nohy, musí ven, na vzduch. Občas to ale dopadne tak, že mu unavená hlava padá v hospodě do piva, občas opravdu usne.
To se naučil – usnout kdykoliv a kdekoliv, jako by se tělo samo přepínalo do stavu aktivity a naopak čiré letargie, nic mezi tím se za život nenaučilo.
Ale pivo by si dal a popovídat si s někým taky potřebuje. Vběhl do sprchy, rychle ze sebe spláchl celodenní pot, horká voda vyplavovala bolestivou únavu ze svalů. Nahý si pak před zrcadlem prohlížel vrásčité nohy a ruce, převislé břicho pod propadlým hrudníkem řídce porostlým šedivými chlupy. Tohle je výsledek života, který má téměř za sebou. Pořád je to ale ještě život k životu, to je fakt, a je to celkem příjemné zjištění po tom všem. A není úplně sám, ještě pořád mu bzučí telefon a lidi se s ním chtějí vidět. Čert vem stáří!
Oblékl se a vyšel z bytu. Mokré zbytky sněhu na chodníku mlaskaly pod podrážkami, spěchal kolem tmavých výloh obchodů, o kus dál se koulovaly děti. Přede dveřmi hospody odupal břečku z bot a vešel dovnitř. Zamlžily se mu brýle, popaměti pověsil kabát na věšák za dveřmi a hledal ostatní.
Parta dědků starých jako on seděla na svém obvyklém místě. „Hans!“ křikl Ludwig a zamával na něj. Posadil se ke stolu. „Říkal jsem si, že sis musel zpřelámat hnáty, když ses celý odpoledne neozval,“ plácl ho Ludwig po rameni a zachechtal se.
„O moje hnáty se nestarej, ty drží, spíš jestli tebe unesou ty tvoje. Ještě chvíli a nedosáhneš přes to svý panděro na stůl,“ odbyl ho Hans a mrknul na ostatní.
„Hochu, to je peřina, kam jsem celej život střádal. A takhle jsem byl šetrnej,“ popleskal si Ludwig břicho. Jürgen a Karl na sebe mrkli a napodobili Ludwiga.
„Co to má bejt?“ zeptal se hostinský a postavil před Hanse pivo. „Nacvičujete divadlo?“
„Kdepak,“ položil Hans láskyplně dlaně na Ludwigovo břicho. „Přemejšlíme, jestli může chlap v jeho věku otěhotnět. Protože jestli není těhotnej, tak to dítě musel sežrat zaživa a je to případ pro policajty. A jestli těhotnej je, měli bysme volat Guinessovi a pozvat ho sem, aby si tuhle hříčku přírody nafotil a zapsal. Budem slavný!“
„Já budu slavnej!“ křikl Ludwig. „A vy budete pyšný, že jste se mnou mohli sedět u stolu!“
„A až umřeš, pojmenujou po tobě nějakou ulici. Nebo ti postaví sochu. To by bylo něco!“ přidal se Hans-Joachim.
„Prosím tě,“ zakuckal se Hans. „Sochu! Umíš si představit, kolik by na něj padlo bronzu? Na tuhle figuru? Bronz je drahej!“
„Uděláme sbírku,“ zasnil se Jürgen. „V neděli v kostele se místo na potřebný bude vybírat na Ludwigovu sochu.“
„Která bude stát na kruhovym objezdu za náměstím,“ vpadl mu do řeči Hans. „Kolem tebe se bude krásně kroužit. Ideální tvar!“
„Dneska jste ve formě,“ smál se hostinský a odporoučel se za výčep.
„Náhodou, stará mi začala vařit zdravě,“ nafoukl se Ludwig. „Pořídila si na to knížku a přestala solit. Abych prej vydržel.“
„Prosím tě, nezačneš se nakonec taky hejbat? Že bysme se ti složili na nějaký prkýnka a mohl bys začít prohánět tady Hanse,“ přidal se Karl.„Kdepak, pěkně jedno po druhym. Hans, hraješ golf?“
„Hraju!“
„Takže si mě vezmeš na jaře do parády! Aby ti tam na greenu nebylo smutno.“
„Víš ale, že si ten vozejček s holema musíš vozit sám? Tohle není Florida,“ smál se Hans a představil si obrovského pupkatého Ludwiga, jak funí od odpaliště a hledá míček ztracený mezi stromy. Ludwiga, který si nedosáhl zavázat tkaničku u boty, když neměl po ruce schod.
„Budeš koukat!“ urazil se naoko Ludwig. „Náhodou, už jsem začal. Vnoučata mají golf v počítači a ukázaly mi nějaký fotky. Základ je vybrat správný dřevo. Golfová alchymie.“
„Přibalily ti vnoučata taky šikovný ruce? A vůbec, co to babičku napadlo, že o tebe začala tak dbát? Něco se jí na tobě nelíbí?“

——————–

O autorovi

Stanislav Beran (nar. 1977) absolvoval obor český jazyk a dějepis na Pedagogické fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Debutoval básnickou sbírkou Zlodům (2002), ale záhy se začal věnovat próze. Vydal povídkový soubor  Až umřeš, nikdo už ti nebude chtít sahat na prsa (2007), novelu Hliněné dny (2009), další soubor povídek Žena lamželezo a polykač ohně (2013, naše recenze a ukázka) a román Vyšehradští jezdci (2016). Jeho texty byly zařazeny do Literary Anthology of Visegrad 4 Countries a přeloženy do angličtiny, polštiny, maďarštiny a arabštiny. Působí jako manažer ve farmaceutické firmě. Přečtěte si náš rozhovor s autorem.

Zdroj informací a foto: stanislavberan.cz

Současné nakladatelství Odeon navazuje od r.1999 na tradici známého nakladatelství a věnuje se překladovým i domácím autorům. Knihy vycházejí v těchto edicích:Světová knihovna (120 svazků), Knihovna klasiků,Nobelova cena a Česká řada. V autorských edicích dále vyšla díla Virginie Woolfové, Gabriela Garcíi Márqueze, Johna Irvinga, Ladislava Fukse.

Související knihy

Beran, Stanislav

Odeon, 2019