Vyženíte-li nebo vyvdáte dítko, je to složitější. Jedna z možných psychoanalytických interpretací oné složitosti uvažuje o tlaku nevědomého pocitu „nevěry“. Zjednodušeně řečeno „dítko jste měli mít se svým aktuálním miláčkem a basta“. Korunu složitému propletenci svérázných citů a vazeb nasadí obecně proklamovaný mýtus: „Mám-li rád(a) tebe, budu mít rád(a) i tvé děti.“. Ostatně není šprochu… Nejen Freude, Freude, ale i Piagete – opět na tě dojde.

Recenzovaná knížka se zabývá problémem „moje-tvoje-naše“ děti v různých, poměrně širokých souvislostech. Oceňuji zhruba první třetinu publikace popisující a vkusně demaskující rozličné polopravdy a mýty. To nejen o dětech, ale i o dospělých a vztazích. Takto natěšen se čtenář začte do kapitoly „Jak společně žít“. Mj. nás tam čekají přímo zlatá slova – „mluvte spolu, domlouvejte se, vyjasňujte, ověřujte, naslouchejte si. Nalaďte se na potřeby všech členů domácnosti. Vyjasněte si spolu, kdo má co na starost a kdo má jakou zodpovědnost“. Kdybych tato slova zhudebnil, přednes oné skladby bych zadal dívčímu dixielandu. Po více než půlstoleté praxi v rodinném poradenství vím, že právě po výše uvedeném touží především ženy. Statisticky významnou skupinu mužů v souvislosti s obdobným vyříkáváním přepadá kopřivka. Inu jsou z Marsu… ne z Venuše. Nejednomu z „Marsanů“ pak jakýsi podvědomý rarach zašeptá: „Jo, jo, už to začíná. Tak přesně tohle chtěla bejvalka.“.

Opravdu nic nemám proti domluvám, dohodám, vyjasnění, ba ani vyříkání. Jen bych místo až excesivního zdůrazňování jejich potřebnosti v textu uvítal alespoň jeden příklad, jak jich v konkrétním případě dosáhnout. Obdobně lze uvažovat i o v textu prezentovaných písemných dohodách. Jsou báječné a život usnadní, pokud je plně respektují obě strany. Připouštím, že ti, kdož tak činí, do manželské poradny nechodí. Leč těch, kdo se o to marně pokoušejí, jich tam chodí dost.

Přes naznačené výhrady je to kniha užitečná. Nemohu se ovšem zbavit dojmu, že autorky ji psaly pro ženy. Mnohokrát jsem slyšel od klientek popis postupu, jak hodlají zajistit, aby si ten který text přečetl i jejich partner. Rafinovaně pak takto preferovanou knížku pokládají na rozličná místa. Překvapivě bývá úspěšné pohození na WC. Obávám se, že poněkud schizoidní muž, ten, na něhož platí konstatování F. M. Dostojevkého „v některých situacích je muž jako pařez“, bude vnímat text jako až příliš patetický a sycený emocemi. Jeho podezření potvrdí závěrečná kapitola o knize „skromně podepsaná Jana Potužníková, spisovatelka“. Pisatelka je „knihou nadšena, zažívá při její četbě emoce štěstí a lapá po dechu, jak velký má spád“. Já, pokud snad lapám po dechu, je to spíše nad návrhem paní spisovatelky „dát ono dílko v porodnici do takové té taštičky s první výbavičkou a vzorky značkových plenek“. Pokud bych tak činil, připadal bych si jako havran krákající „memento mori“. Naštěstí i při stávající míře rozvodovosti ne každé dítko pozná slasti a strasti rodin, v nichž jsou nejen „naše, ale i moje a tvoje děti“.

Autor recenze

PhDr. Tomáš Novák je poradenským psychologem.Vystudoval FF UJEP v Brně, obor psychologie. Dlouhodobě se zabýval problémy výchovných obtíží s dětmi, náhradní rodinnou péčí, manželským a rodinným poradenstvím. Externě učí i na Masarykově univerzitě, na filosofické fakultě a na fakultě sociálních studií. Sám vydal v nakladatelství Grada řadu knih, např.: Sebedůvěra – cesta k úspěchu, Jak (ne)rozumět emocím stárnoucích rodičů, Mnohem menší dareba, než jste čekali, Tréma – jak s ní bojovat, O otcovské roli a mnohé další.

Související knihy

Novotná, Kateřina - Kyselá, Iva

Grada, 2019